Článek
Když nevím, co s tím, vezmu palici a všechno roztřískám. Tak zjednodušeně můžeme popsat reakci lidí „vejš“ na poslední články o bordelu ve službách pro seniory. Mám na mysli úvahy o nějaké nové palici „ze zákona“, jakou budeme moci kvalifikovat nelegální domov jako produkt trestného činu. Třebaže, jak například říká pan Horecký, mnoho nástrojů již máme. A nepoužívají se.
Napadá mi starý příklad z jiné sféry: V devadesátkách na Chebsku byly silnice a ulice obležené ženami, nabízejícími sexuální služby. I dítka na prvním stupni ZŠ věděla, že hýbe-li se v lese auto, děje se v něm „obchod“. Policisté si uvědomili, že nástroj přece jenom mají. Jezdili na kontroly, a tak dlouho dívky otravovali, až se stáhly z ulic. Ba dokonce jsem mezi „bordelpapá“ osobně potkala pána, který spolupracoval s policií v tom smyslu, že hlídal plnoletost svých dam a protože se u nás všechno vykecá, dozvěděl se i o konkurenci a neváhal to hlásit dál. Ostatně, ještě v r. 2008 jsem na stáži na OSPODu zažila svědectví pracovnic, rozhořčených, že jakási nová tahá na štafl dítě a nechává ho v budce čekat, až si vyřídí to svoje. To se totiž dítěti nedělá, víme?! Ale to už je jiná pohádka. V Chebu prostě použili nástroje, jaké měli. Mohli kontrolovat, dávat pokuty za výtržnictví, něco s dopravou a tak. A uspěli.
Nejméně krajské úřady podobnou pravomoc mají také. A nekonají. MPSV nedokáže mít ani pořádný seznam služeb, natož aby kontrolovalo stavy nelegální. Inspekce, co umí dobře buzerovat registrované služby, nikam jinam nejdou, protože si je tyto služby platí (i když třeba dostanou pokuty) a o neregistrovaných prostě nevědí. Úřad práce dělá kontroly na využívání PnP (každý místní dostane napsáno, kolik kontrol na daný stupeň a věk má za půl roku udělat), o nelegálním domově by tedy měl dobře vědět, ale co a jak dělají? Nevím, na mém území žádný nebyl. Já kontrolovala pouze domácnosti, do kterých přešli postižení dospělí z ústavu. „Své“ klienty si vzali domů pracovníci v soc. službách. Vyhradili jim pokoje v přízemí, starali se o ně jako dřív. Navštěvovala jsem dva takové RD, jednou pečovala domácnost s dospělými dětmi, jednou mladá rodina se školáky. Klienti v obou případech (po čtyřech) byli celkem soběstační, ale zdravotní problémy s velkou mírou pomoci se časem vyskytly v obou domech (prostě stáří) a obě rodiny potom měly, co dělat. Doopatrovaly je, měly mé uznání, předkládaly mi i dokumenty o hospodaření s jejich penězi… Klienti byli vesměs šťastní, že jsou doma, že mají rodinu, něco jako mámu nebo sestru s bráchou. A prostředí naprosto v normě.
Byla by tohle jedna z cest? Jistěže ji najdete v nedávné historii každého města. Třeba v pronájmu sklepa bezdomovcům, kde se potom najde někdo umírající na shnilé matraci. Jako by nestačili lidé podobně zanedbaní „milující“ rodinou. Zároveň tihle „soucitní“ pronajímatelé riskují požár, protože právě bezdomovci tráví čas kouřením kdekoliv a čehokoliv plus alkoholem. Což není paušalizace, nýbrž fakt. Potřebují úniky z reality a nedokážou odložit slast. Osobně jsem převedla takového člověka v domově z dané psychiky (protože se opravdu mění osobnost po půl roce trvající změny) na vědomé spoření a odkládanou slast po sedmi-ano, čtete správně, po SEDMI letech každodenní péče v relativním bezpečí a komfortu. Chce to totiž veřejně známá pravidla a ony kontroly. Já dotyčnému věnovala pouze několik minut denně a stačilo to-pozornost jeho potřebám. Sklouzne se snadno.
Takže kdo má rodinný dům a vhodné prostory (obě rodiny připravily v domech bezbariérovost včetně koupelen, dalších WC a zahrady), investuje do polohovacích lůžek (i křesla už jsou) a zařídí si další pomůcky, může si nabrat staré lidi na opečování? Buď se sedře nebo dojde k maléru. On se totiž každý bude rád šťourat v případném úmrtí. Hlavně vzdálenější rodiny, aby si pro sebe udělaly alibi, že se nestaraly ony. Což je klasika při běžné péči doma. Kdo se stará, bývá terčem kritiky, útoků a závisti.
Samozřejmě, pokud by šlo o jakési úřední uznání takového domáckého centra péče, své řeknou hasiči (víte, jak drahé jsou protipožární dveře?), BOZP, hygiena (včetně kuchyně a oddělení masa, vajec, zeleniny), schválení krajem…
V obou sledovaných domech měli klienti náplň dne, pravidelný režim, lékaře, léky dávkované se zdr. sestrou nebo sami na týden, účastnili se kulturního a společenského života města, nakupovali si za své kapesné, ve třech případech si občas přivydělávali domácími pracemi (a konkrétně věděli, za co to utratí). V jednom případě jsem pomáhala řešit nedorozumění pečovatelky s rodinou klientky. A jak jsem upozornila, všichni stárneme, a tak se péče, zpočátku dost jednoduchá, stala náročnou. Mladší rodina zároveň doopatrovala babičku a otevřeně poté přiznala, že si opravdu sáhli na dno.
Jak je vidno, i tahle napohled jednoduchá cesta umí být pěkně náročná a trnitá. Ono to totiž opravdu chce nastavení pravidel pro všemožné situace (registrované služby mají takzvané standardy a pracovní postupy), provozní řád (jak často se uklízí, pere, ošetřují přístroje…), spolupráci s dalšími službami a složkami, poskytovatel je jakoby nahý před všemi a ještě aby byl rád za poukázání na nedostatky. (A pak vám při náletu referent BOZP najde otevřené obinadlo v lékárničce…) Přitom by takové malé „domovy“ řešily i nedostatek personálu, prostě by se to hodilo na jednu rodinu skoro jako dneska, ovšem s tím, že by školený pracovník velel celé domácnosti. Hm. A měl by taky ze zákona povinnost dalšího vzdělávání?
Nad zlegalizováním dnešních „černých“ domovů jsem se již zamyslela (v odkazech). Nejde však jenom o papírování, ale také o práci s lidmi, včetně náplně dne i pro ty nepohyblivé. Soustavná pozornost potřebám člověka, informovaná práce s nimi, to je hodně velká a šizená činnost i registrovaných domovů. Takže ne pouze najíst, držet v čistotě a teple. Lidé mají právo žít, nejenom živořit a čekat na konec. Mohou si udržovat své schopnosti, mohou se vracet k jemné motorice po mrtvici (tím i k sebeobsluze), znovu chodit. Tím jsem se zabývala mnoho let a měla výsledky, popsané v knize, plné příběhů. Třeba zdánlivá hloupost-ale ne tak, že něco člověku strčíte a odcváláte jinam.
bludiště
cvičení paměti
Prostě být s lidmi, o které se staráte. V tom je ten nejtvrdší oříšek. Tresty nic neřeší, cesta ke kvalitě ano.
Zdroje a odkazy:
https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-zustat-doma-ano-ztraceni-pameti-nevadi-293055
https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-neregistrovane-domovy-fuj-anebo-jsou-nutnou-jinou-cestou-292585
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-stat-chce-zasahnout-proti-nelegalnim-domovum-duchodcu-posili-pravomoci-policie-312084
kniha
