Článek
Článek uvádí snímek květiny, kterou proslavil román Dáma s kameliemi. Děj příběhu, sepsaného A. Dumasem mladším, se stal do značné míry symbolem zásahu do výchovy človíčka, který je nebo se stane závislým na dospělém. Hrdinka románu se s nahotou a sexuálními hrátkami v prudérní společnosti 19. století setkala ještě před časem své první menstruace. Odtud kamelie ve vlasech - pokud měla měsíčky, nepřijímala jakožto kurtizána intimní zákazníky a všem to oznámila červenou kamélií ve vlasech. Pokud měla volno, byly kamelie bílé. To ji naučil její učitel a první milenec v jedné osobě. Předlohou postavy byla skutečná Alphonsine Rose Plessis (15. 1. 1824 – 3. 2. 1847), do níž se mladý Dumas zamiloval. Román vyšel až po její smrti.
Román nemůže jít příliš do hloubky z jediného důvodu - hrdinka nikdy nemohla dost dobře přemýšlet o tom, že by si zvolila jinou životní dráhu, mohla snít jen v mezích, které již byly vytyčeny učitelem, společností a možnostmi jejích milenců. Nikomu nemohla popsat, co přesně cítí, nakolik vnímá potěšení ze sexuality, nakolik od svého těla odstupuje ve chvíli, kdy je používá jako prostředek výdělku, dosažení nějakého hmotného požitku. Nikdo se jí na to neptal, nikdo ji neučil o tom přemýšlet - a také díky víře mohla dokázat brát svůj úděl jinak, než jej dnes vnímáme my. A psal to zamilovaný, truchlící muž.
Téma nespadlo jen tak z nebe, jak vidíme, bylo přítomno již dávno. Tak dávno a samozřejmě, že vedle zneužívaných služtiček se jednomu případu dostalo pozornosti v lepších vrstvách jako snad i přijatelnějšímu způsobu, jak z nicky udělat samostatnou dámu.
Ve „století dítěte“, tedy tom minulém, se mu dostalo zasloužené pozornosti alespoň na poslední chvíli, v roce 1992. V onom roce totiž přijala Zdravotní komise Rady Evropy tuto definici:
Sexuální zneužívání dítěte je jakékoli nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneužívá.
Možná tomu napomohla i poněkud skandální kniha německého sexuologa R. Gödtela Sexualita a násilí, vydaná u nás v Českém spisovateli v témže roce. Mimo jiné uvádí, že v průmyslové oblasti Německa (tehdy západního) je dítě sexuálním napadením ohroženo častěji, než zánětem slepého střeva. Důsledky jsou děsivé: „Dítě se dostává do katastrofálního konfliktu, neboť na něm páchá zlé věci člověk, kterého miluje. Když se pak otec zeptá, zda se jí to líbilo, zalže a řekne, že ano. Ve skutečnosti je dítě zhnuseno a cítí se jako vyždímaný hadr. Z mnoha výpovědí postižených dětí je známo, že ještě celá desetiletí u nich přetrvává strach, pocit ublížení a izolace. Ženy mají pocit viny ještě v dospělosti.“
Tématu se věnují odborníci po celém světě. Nejde tedy o cosi okrajového. Vedle pramenů v anglickém jazyce, jejichž počet roste takřka geometrickou řadou již od 80. let, jsem našla na internetu také velký počet stránek v mnoha jazycích, věnující se osvětě. Například mohu uvést M. Elliotovou, knihu Jak ochránit své dítě, vydanou Portálem r. 2000. Ta se mimo jiné snažila popsat, co v jakém věku dítě prožívá.
U dětí do pěti let uvádí především projevy strachu a nejistoty kvůli konkrétní osobě a až hysterické zděšení při svlékání a přebalování. Na jejich genitáliích je možné rozeznat fyzické projevy, zápach semene, mohou mít záněty a bolesti jak v anální a genitální oblasti, tak v krční. Děti mají nepřítomný, nešťastný výraz, očividně trpí, říkají o sobě, že jsou zkažené, špatné, zlé, objevují se vulgarismy (které je někdo naučil nebo odposlechly), agresivita a také lze při hře nebo kreslení zaznamenat nepřiměřenou znalost (ztopořený úd, nápodoba sexuálního chování u hry s panenkami). Vracejí se k dávnějším dětským projevům, ze kterých již „vyrostly“.
Děti do dvanácti let navíc naznačují, že znají tajemství, která nemohou nikomu povědět, případně mluví o problému kamaráda/kamarádky, ptají se, zda dokážeme tajemství zachovat. Zdá se, že jim tajemství dělá starost, mají o sobě špatné mínění, děsí je zlé sny, pomočují se. Ztrácejí zájem o své oblíbené hry, utíkají z domova. Začínají lhát, krást, hrubě mluvit. Mohou mít peníze neznámého původu, trpí mnoha chronickými bolestmi (žaludek, hlava, infekce močových cest), jsou depresivní, přemýšlejí o sebevraždě, poškozují se.
Děti a mládež od třinácti let výše tyto projevy prohlubují, užívají drogy, trpí chronickou depresí a sebevražedností, utíkají z domova, trpí noční můrou, bojí se tmy, hledají výmluvy, proč nechodit domů nebo na určité místo, případně předstírají, že nesmějí ven. Pečují o ostatní členy rodiny, jenom ne o sebe. Objevují se poruchy paměti a jejich chování má zřetelný sexuální podtext, případně se pokoušejí sexuálně zneužít jiné (slabší) dítě.
Knihu Jak ochránit své dítě považuji za velmi přínosnou, protože srozumitelně informuje o nebezpečích, projevech a také o možnostech ochrany klidného dětství, včetně potřebné pomoci malým obětem. Dodám jen, že v našich podmínkách si oběti vzpomínaly, jak nechtěly domů, zůstávaly pod různými záminkami ve škole nebo družině, na kroužcích, „pomáhaly“ vedoucím nebo učitelům.
Dokážou postupně „odstoupit“ od vlastního těla, od daných prožitků, dostat se jakoby do jiného světa, který se poté uzavře - a ony zase žijí skoro normálně. Prožitky nenávisti sama sebe i pachatele, neschopnost vidět únik ze situace, aniž by se nerozbilo to málo, co jim ještě zbývá, to jsou velmi těžká dilemata obětí. Cituji z další významné knihy, tentokrát vzpomínkové:
Nejhroznější je ta hanba. Víte, co je hanba? Skutečné ponížení? Z toho, že se proti své vůli musíte podílet na něčem tak hnusáckém, že se o tom neodvážíte promluvit před nikým na světě? Protože nejen ten druhý je hnusácký. Vy taky. Udělal to z vás. Proto člověk neřve, nekřičí, nepopadne nějaký krám a nepraští ho s tím po hlavě. Kdyby mi to na ulici nebo někde jinde dělal někdo cizí, to se ví, že bych ječela. Ale tohle byl TÁTA! Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem tu pračku, jako by to byl člověk. Nenáviděla jsem sama sebe, že na ní sedím, že jsem mu vydaná na milost, že nedokážu nic udělat na svou obranu. Nic. Málem jsem na té pračce zešílela.[1]
[1]SWEIGHOFFEROVÁ, N. Bylo mi dvanáct let… s.30
Přitom však skrze odmítání otce dívky eliminují i to, co prožily hezkého, rodinného. Zůstane to kdesi za zdí, jako by to neexistovalo. Tím mohou odmítat celé dětství, i do doby před útokem. Což přináší další osobnostní poškození. Dopadů je tolik, že mohou někomu připadat neuvěřitelné, přehnané. Vždyť by k nápravě všeho mělo stačit samotné vysvobození děcka?
Nestačí. Vždy tu byla veřejnost. Ostrakizování, pomluvy, dohady (někdo to musel vědět, muselo se jí/jemu to líbit= je zkažená/zkažený, když mlčela/mlčel. Zákazy hraní a stýkání okolním dětem -asi aby se nenakazily podobným osudem? Druhotné postižení staví dítě znovu před zrůdnost prožitého. Pokud by dosud vnímalo jakousi nepříjemnost, které je konce, nyní je z toho nepochopitelná, šílená hrůznost, které mají uvěřit. Začít se bát a hnusit si vlastní minulost, ne vždy těžce násilnou.
Mám pocit, že mnohé obavy z prozrazení a třeba i trestního stíhání pachatele jsou velmi u obětí i zbytku rodiny oprávněné. Pokud v rodině docházelo ke zneužití, obrací se pozornost také na matku. Jak to, že nic neviděla, nechápala? Nepomáhala tomu? Jak dobrá je tedy matka? Není v tom také schvalování, aby sama nepřišla o chlapa? Nebo se bála ztratit schopného živitele rodiny a pro prachy nechtěla vidět ani slyšet, co se děje?
Určitě se rozpadem rodiny přímí zúčastnění propadají také do existenčních potíží, někdy se raději stěhují pryč, ztrácejí vazby, přátele, dospělí mění práci, do budoucnosti si nesou na duši znamení hanby. Zneužívají totiž muži jakéhokoliv společenského postavení. Změnou komfortu a také možností je druhotně poškozena jak rodina, tak dítě samotné (kroužky, školné, sporty). Dítě se může cítit vinno, i když se mu nic přímo nevyčte.
Diskuze na veřejnosti i na internetu, obsahující předsudky a nepochopení, mi pokaždé připomenou staré vesnické řeči o případu dvanáctileté, mírně retardované dívenky. Žila s matkou alkoholičkou, v nepodnětném prostředí, ale jinak bez problémů. Než… Využívali ji dva sedmnáctiletí mladíci, příslušníci místní „lepší“ vrstvy, kteří si mohli leccos dovolit. „Leccos“ dosud znamenalo jejich výtržnosti, pití alkoholu a občasné vloupání kvůli cigaretám, ovšem zneužívání vyšetřovala policie dřív, než prý mohly rodiny zasáhnout.
Vesnice se shodla, že chlapci z dobrých rodin budou teď mít zkažený život kvůli takové, co z ní stejně nic slušného vyrůst nemohlo(!). Přetřásalo se, že děvče za mladíky chodilo samo a opakovaně, kradlo pro ně doma alkohol, tudíž to mělo čekat a v žádném případě nejde o zločin. Co bylo dál? Klasika. Děti si s obětí nesměly hrát, dospělí neodpovídali ani na pozdrav, což matka vyřešila odstěhováním a změnou školy. Pokud vím, tady se oběti dostalo velké terapeutické podpory, změnily se celé podmínky rodiny.
Poměrně známý je norský dokument z r. 2003 Moje milovaná holčičko (Mitt elskede barn) režisérky Brit Jorunn Hundsnes, který popisuje osud rodiny, v níž otec zneužíval dceru za tichého (ne)souhlasu matky. Případ vyšel najevo, když byl nalezen ubodaný muž a na místě vraždy byly dvě sestry a matka. Zneužívaná dcera se k činu přiznala a byla odsouzena. Byla to však opravdu ona a pouze ona jediná, kdo zastavil otce před zneužíváním další dcery? Dokument nechává otázku otevřenou, třebaže oficiálně je vše jasné. Dokument u nás uvedla ČT 2 poté, co vzbudil velkou pozornost v Norsku, kde byl problém incestů rozšířený, ale společností značně tabuizovaný.
Ostatně, vždyť velmi populární kniha Švéda Stiega Larssona a filmová trilogie Milénium se zneužíváním dítěte a jeho pozdějším zápasem s mocí také zabývá. Dílo má tím větší ohlas, že se dotýká problémů, které společnosti nejsou cizí.
Také Josef Fritzl se v Rakousku věnoval důkladné výchově své dcery. Když v jedenácti letech utekla z domova, byla vrácena zpět do rodiny bez velkého šetření příčin. Tím ale zároveň dala otci skvělou příležitost, aby ji na konto „útěkářství“ mohl dlouhá léta nenápadně uvěznit ve sklepě, zneužívat a plodit děti.
Víme tedy, co se děje, komu a kdy, jak se projevuje a na závěr ještě doklepnu své vyprávění statistikou. Byla sestavena po šetření mezi lidmi, co se chovají rizikově v sexuální oblasti, především tedy prostituují. Je tedy citací z Retrospektivní studie sexuálního zneužívání osob s rizikovým sexuálním chováním Hany Halfarové (90. léta) se 101 účastníky ve věku 15-37 let (dostupné na www.detivpasti.cz):
· 73,3% respondentů bylo v dětství sexuálně zneužito (69,8% mužů a 93,3% žen);
· chlapci byli zneužíváni většinou cizími osobami, dívky více svými příbuznými;
· dvě třetiny respondentů byly zneužívány ve věku 12-14 let, třetina v bytě zneuživatele, třetina na neznámém místě;
· téměř polovina byla zneužita víckrát různými osobami, čtyři pětiny byly vystaveny zneužívání déle než rok a 10% respondentů se cítí sexuálně zneužíváno do současnosti, i když provozují prostituci (to může naznačovat, že prostituci vnímají jako ponižující a zraňující skutečnost);
· 33,3% začalo prostituovat před dosažením 15. roku věku.
Jak žijí oběti „na svobodě“, později, daleko od predátora? U vážné známosti jedné oběti, tehdy již osmnáctileté (otec ještě ve vězení), důležitá sousedka hbitě informovala rodinu snoubence o zásadní vadě na charakteru dívky. Jinde si prý muži v hospodě doporučovali oběť zneužití a znásilnění jakožto zkušenou poskytovatelku sexu (smyšlenky a provokace pro zábavu).
Jiná oběť, již také dospělá, měla nejhorší zážitky s telefonáty (tehdy pevná linka) nejméně tří mužů, kteří jí po „profláknutí“ jejího znásilnění nabízeli lepší zážitky. Vzrušovali se přitom a ona se brzy bála zvedat sluchátko. Vedoucí ji za to napomínal a údajně prý nevěděl, jak zakročit. Bylo to v 80. letech a muži volali na přímou linku do zaměstnání, prý to však v dalších hovorech nebylo vysledovatelné. Věc vyřešila odchodem do jiného zaměstnání v jiném městě.
Starší dámy se cítily sledovány po celý život, zda žijí dostatečně mravně, bály se „uklouznutí“. Nesvěřila se mi zatím žádná žena, která by byla promiskuitní nebo provozovala prostituci. Spíše si sexuální stránku v manželství „odpracovaly a přežily, když chtěly děti“, trpěly nízkým sebevědomím, vážily si faktu, že si je někdo „přesto“ vzal. Dvě snášely ponižování (vždyť byly „poškozeným zbožím“), jedna dokonce manžela přes urážky a nadávky doopatrovala, když se stal ke stáru nemohoucím. Odpracovala si velmi těžce, že mohla být vdaná.
Přála bych si, aby tak těžké a dlouhodobé bolesti mohly konečně zmizet mezi všemi špatnými relikty minulosti. Spolu s dalšími stíny, kterými dnes dokážou dospělí poničit dětskou duši a mnoho budoucích desetiletí života.
