Článek
Domov pro seniory a počítače? Co když to odporuje základnímu principu, totiž že domovy mají pouze realisticky přiblížit život člověka tady k životu „venku“ a ne ho rozmazlovat výjimečností luxusu. Takže organizované výlety a kulturní akce, jaké před r. 2007 mohly měnit domovy celkem samostatných důchodců v jakýsi zážitkový tábor, byly těmi „vejš“ nějaký čas málo vítané.
Ošemetné hledisko, viďte. Soběstačných seniorů ubylo, domovy řeší celkovou nepříznivou životní situaci včetně nemohoucnosti - proto se nyní rozvířila diskuze o zřizování sociálně zdravotnických zařízení. V podstatě by se moc neměnilo, jen by měla více personálu. Stejný počet lidí na směně, která zvládne opečovat tři lidi na vozíku a dva trvale ležící, pomůže pěti dalším s berlemi a ostatní jen podpoří, totiž stíhá a unaví se jinak, než když má ze stejné padesátky dvanáct ležících, deset vozíčkářů a dvacet hůře chodících lidí. Tedy s berlemi nebo chodítkem. Ti zbylí s hůlkou jsou pro ně už hodně samostatní frajeři. Ten rozdíl je jasný, to dá rozum. Ano, nám normálním lidem, nikoliv úředním předpisům. Proto ona "sociálně zdravotní"…
Přesto dnes otevřu téma práce s počítači a klienty, které vypadá velmi okrajově. Je, není? Posoudíte sami. Začalo to ředitelem domova, který podle zdravého rozumu nechtěl koncem r. 2007 vyřazený počítač zamknout jen tak ve skladu. Pověřil mne, zda bych nezkusila lidem nabídnout zpestření života. V mé kanceláři přibyl stolek s počítačem a možnost. Klienti se pochechtávali, přesto jedna zvědavá paní výzvu přijala.
Na co tak nejlíp lidi nachytáte? Ovšem, na hraní. U nás ihned zvítězilo „střílení slepic“. Skvěle u trefy kdákaly a to patřičně rozpumpovalo každou loveckou vášeň. Dokonce bylo možné soutěžit, takže když se objevili první snaživí stříleči, obsadil „zákeřně“ pan ředitel první pozice a bylo otázkou cti vyrazit ho z tabulky. On se nedal, občas se do tabulky vracel, ale po dvou měsících už byl bez šance. Začalo tvrdé zápolení mezi klientskými hráči.
Objevil se další účinek, nejen sebevědomí, že ta či ten dali panu řediteli na frak. Jistě hned řeknete - jasně, jemná motorika, soustředění, pozornost. Ovládání myši není samozřejmostí pro člověka, který prsty pořádně využije pouze na zapnutí knoflíků a manipulaci s příborem. K tomu dodám, že z hlubin synova šuplete vylezla cvičná stařičká myš, která řádně a hlavně hlasitě cvakala. Tím pádem jasně napovídala správnost stisku. Nebylo to zcela snadné, ale kdo byl nadšený, myšku ovládl. Navíc tu byl ještě dopad na celkovou psychiku, hra uklidňovala i neurotické až cholerické stavy. Vyřádili se na animovaných slepicích a odešli spokojení, klidní.
Začali jsme sondovat, zda by si někdo nezkusil mail. Jeden dva by se našli, ale neměli, komu psát. Ostatním chyběla odvaha. A tak se nakonec jako první odvážila paní Táňa (83), která se rázně postavila osudu už po padesátce. Naučila se sama číst a psát, aby se dozvěděla, co hezkého jí píšou páni z Prahy na diplomu za nasbírané bylinky. Pomohla jí jedna sousedka a starý slabikář. Nyní dojela na vozíku do kanceláře, chvíli zařízení okukovala, chvíli pozorovala mne, jak klofu dvěma- třemi prsty na klávesnici.
„Tož tak do teho klofať, to sa tež naučím!“
A naučila! Byla prvním klientem, který od nás napsal a poslal mail, i když, pravda, písmenka se množila, takže podpis „babiiiiccckaaaa“ nebyl výjimkou (tyhle originální podpisy jsem nechávala, jak byly, také se zlepšovaly). Text jsem pomohla vyladit, doplnila háčky, čárky a podobně. Ona jí vnučka ze Slovenska v dopise napsala adresu mailu pro nás, kdyby něco. Ta byla potom překvapená a dojatá! A paní Táňa dostala spoustu fotek, které krásně viděla na monitoru. Stala se hvězdou mezi ostatními a adres od rodin začalo přibývat, stejně jako těch statečných, co mohli psát. A kdo neměl, jako pan Jindřich (67), popřemýšlel, zda nejsou někde alespoň známí - pan Jindřich si nakonec díky internetu našel spolužačku.
Paní Táňa navíc byla hybatelem, protože se sama chlubila, jak skvěle navázala na onu historii svého psaní - a když se někdo vyučil nebo měl střední školu, to by v tom byl ďas, aby nesvedl totéž, co ona!
Jednou mi přivedli pána, kterého zájem o PC míjel. K stáru člověk leccos přehodnocuje a on si zrovínka uvědomil, že nebyl zrovna nejhodnějším manželem a tátou. Rozrušil se tak, že šel do astmatického záchvatu, ale dejchátko nepomohlo, další léky odmítl. Plakal, že už nic nechce… A personál si vzpomněl na slepice. Což pana Antonína nezajímalo. Věděla jsem, že kdysi řídil autobus a nyní roky neopustil svůj dům.
„A kde všude jste jezdil?“
Nebylo toho málo, ale už po Kadani, Chomutově, Teplicích a Karlových Varech mu očička svítila, dech i pulz se ustálily. Deset minut a bylo po záchvatu! Prosil: „Ještě mi ukažte…“ Po nějakých čtyřiceti minutách jsme museli skončit, ale byl šťastný. Když bylo počítačů víc, procházel se „svými“ městy s pomocí své klíčové pracovnice.
Paní Milena (80) každý týden psala a posílala rodině alespoň dva dopisy na čtyři stránky. Jenže nevěděla nic lepšího, než si jednou v koupelně popoběhnout s kalhotkami u kotníků a upadla. Kyčel, operace - a hrůza. Během operace se cosi stalo, prý embolie - a prsty přestaly poslouchat. Ona věděla, co chce napsat, ale z hlavy se to nedostalo. Mudrovaly jsme s kolegyněmi, co s tím, paní Milena si doslova zoufala. A protože jsme mámy lecjakých lumpíků, někomu to připadlo podobné, jako dyslexie. Takže bychom poruchu mohly obejít? Paní Milena nikdy nepsala ani na stroji, takže to pro ni bylo hodně nové. Sice během hledání písmenek toho moc dát dohromady nezvládla, ale časem to několik odstavců dalo, i po krácení přebytečného písmenkování. Nikdy už dopis rukou nenapsala, ale maily to nahradily. Opět ji odměnily i snímky těch, co měla ráda, a na monitoru je mohla dobře rozeznat.
To byly příhody lidí, kteří by doma, ve svém prostředí, přišli k moderní technice až po několika letech nebo nejspíš nikdy. Časem jsme přijali i lidi pokrokovější, co si psali snad s půlkou světa. Jenže se nám tu objevilo úskalí u pana Bedřicha (79) s velmi špatnou pamětí - na našem PC se neuměl přihlásit a samozřejmě neznal ani celé adresy, na které dříve psal. Nepomohlo ani dovezené jeho PC, neboť je dlouho nepoužíval a psal tam už dlouho stejně nesmyslné adresy mailů jako nám. Znáte našeptávač, vyjede vám seznam nejpoužívanějšího - ale všechny jím nabízené adresy už byly popletené a tím pádem nebylo co vybrat, budily hněv až vztek. Novou svou adresu dlouho odmítal - a potom stejně psal na podivuhodné, čerstvě vymyšlené adresy. Prohlížet zprávy uměl dál, jenže potom ho vždycky napadlo někomu napsat - a rozmrzele počítač opustil.
K tomu se sluší dodat, že pan Bedřich byl již roky znám svými problémy se stížnostmi, hlavně různým šmejdům se snažil psát a vracet jim zboží. Nakonec jsme dali pár věcí dohromady, pár dluhů splatil, pomohla mu jedna advokátní společnost ze staré známosti. Měl celý archív dokladů, jejich kopií a kopií kopie, ale jak je různě poskytoval, ani advokát ani on neměli nic komplet. Oddechla jsem si, když jsme se dobrali posledního řešení a splátky. Zhoršování paměti panu Bedřichovi tak prosvítilo, že má již ve všem pořádek. A protože to zapomínal, několik ujištění zlepšilo více dnů - a potom už věděl a byl klidný.
Naopak mladší lidé, kteří kdysi u dětí psaní mailů viděli, velice možnost uvítali. Paní Jarka (66) si dokonce přes skype popovídala s dcerou v USA a mohla tak „zažít“ vnučku a zetě. Běžné bylo spojení se Slovenskem, další a další příchozí klienti se přes hraní kartiček a slepic dostávali k psaní mailů nebo hledání přátel.
Běžně jsme využívali PC k procházkám po místech života. Již mnoho míst mělo své archívní snímky a paní Stáňa (85), o níž jsem se dříve zmínila, jak z nehybného člověka na LDN po návratu do domova hned sama v jídelně posnídala, začala víc mluvit. Mohlo za to Velké Dářko, kam s rodinou jezdili - a archív ukázal prostředí právě ze šedesátých let! Pilně hledala, jestli její rodinu náhodou nevyfotili také. „Byli jsme tam každé léto,“ vyslovila.
Počítače sloužily také pro pouštění prezentací. Video z události není marné, ale je rychlé, i když je můžete zastavit. Zato prezentace fotek, pokud vyberete ty lichotivější, může být nastavena na různě dlouhý čas pro snímek. Pouštěla jsem je před snídaněmi jako smyšky na několika PC současně, lidé je mohli sledovat z většiny míst. Nebo prezentace k programu, jak byla zachycena na snímku (a mylně lidmi odsuzována jako skupinové sledování TV, navzdory popisku) předchozího článku. Z PC se také mohla linout dobová hudba (programy o renesanci, Číně, Japonsku…) a zazpívali jsme si „Dobrý den, majore Gagarine“ u Dobývání vesmíru.
Skončím lechtivě. Samozřejmě, že pokud někdo s počítačem něco uměl, lezl i tam, kde se nám to moc nezamlouvalo. Navíc jsou některé porno stránky tak vlezlé, že nějaký snímek nacpou jako spořič. Stalo se tedy několikrát, že než jsme na to přišly při ranním zapínání PC, koukaly na ně ženské genitálie. Musely jsme dát dohromady nějaká pravidla a udržet je, naučit se ty vlezlé obrázky likvidovat. Inu, i tohle k životu patří - a tak po svatbě, po podpoře velmi něžného přátelství a dalších taktně řešených příhodách Ježíškova vnoučata zajistila k oslavě jednoho klienta opravdový striptýz. Potěšilo mne, že i po mém odchodu zůstala v místě veliká tolerance a snaha vyhovět (pán samozřejmě pozval kamarády).
Pro ty, které jsem tímhle nenadchla, přece jenom dodám ještě jednu „kauzu“. Pan Jan (57), který kvůli špatné pohyblivosti a koktání prošel zvláštní školou, u PC vyhrával vědomostní on-line soutěže. Byl poměrně mladý, patřil k původním obyvatelům před r. 2007. Snažili jsme se pomoci mu žít běžnějším způsobem. Právě ony vědomostní soutěže a dobré používání PC nám byly důkazem, že leccos pochopí a obstojí. Dostal se do chráněného bydlení, vrátil se však, zkusil to po roce znovu. Pochopil totiž své chyby (i oné začínající služby) a co pro věc SÁM musí udělat. Pracuje, oženil se. A není to pohádka, nýbrž jeden z dobrých zázraků života. Bohužel byl dlouho zklamaný, že do běžného vybavení bytu nepatří počítač. Ale noťas už prý má!
