Článek
Veřejnost šumí, kniha Kláry Vlasákové Těla vzbudila pozornost. Jak jsem nyní podle rozhovoru se spisovatelkou v Deníku N mohla pochopit, je to kniha, k níž je z mé strany nutné mít zatím odstup. Důvod je nasnadě: abych ani náhodou nevykrádala, vyhnula se nějakému opakování nebo nechtěné citaci, abych nebyla nijak ovlivněná, aby můj a její příběh žily vlastními životy. Protože její základní témata rezonují i ve mně a už dlouho a dávno, přece jenom jsem o generaci starší. Zpracovávám je již léta, ale jsou detaily, které beru jako stokrát mnou ohrané a zmíněné - jenže mladší pohled z jiné strany, z té její, ukazuje zase docela syrově, co já bych už přehlédla.
Štouchnutí první: Na besedách a v diskuzích na Festivalu fantazie zazněly i povzdechy (a marné přemýšlení o protiargumentech), že se nám stáří nějak vytratilo ze současné české literatury a umění. Na nějaká Těla nikdo z nás ani nevzdechl. Jenže jediný titul to nespasí a téma stárnutí a ženských pohledů z tohoto břehu je upozaděné až hanba. Skromně jsem pomlčela, že svým způsobem bude leccos k nalezení v mém dokončovaném románu. Až na místě jsem si totiž uvědomovala, co kde ještě musím doplnit, aby čtenář pochopil a rozuměl. On, jak říkávala Janička Rečková, je čtenář blbej a neví, co má psavec v hlavě a co nedořekl podrobně.
Netušíte, proč zrovna nějaká Jana Rečková a kdo to je? Výrazná a skvělá spisovatelka mého žánru, nebála se scifi, fantasy ani hororu. Měla za sebou báječné rodinné zázemí, které ji odmalička vedlo k širokému kulturnímu rozhledu, s jazykovým vybavením na vyské úrovni, dokázala i skvěle překládat. Byla z prvních vynikajících autorek, které rozkopaly celistvý mužský svět české fantastiky a její příklad vtáhl do víru publikování tolik dalších žen, že jsme dneska v převaze. Měla co říct světu nejenom v tomto zlehčovaném žánru (a fantastika díky ní opravdu dnes není sprosté slovo) ale její poslední kniha Kvalita života je neprávem opomíjeným pohledem na nelehké postavení a prožitky nadané ženy v naší společnosti plus špičkovým propojením autobiografie s příběhy, které kolem ní rezonovaly. Pro dokreslení jejího miniportrétku dodám, že sice byla „jen řadovou“ neuroložkou, ale velmi vyhledávanou a žádanou.
Šťouchnutí druhé: Dostávám odborný časopis Rezidenční péče, v podstatě jsou to autorské výtisky díky dlouhodobé spolupráci. Je určen sociálním pobytovým službám a opravdu mívá, co jim říct. Nyní vedle výhrad k příliš náročným novým požadavkům na domovy pro seniory (ještě vám o tom napíšu) v navrhované novele zákona byl také rozhovor s neziskovkou Freya. To je vám naprosto úžasná a odvážná skupina žen, které se zaměřily na sexualitu lidí, znevýhodněných postižením nebo věkem. Proč znevýhodněných? Protože buď v postižených vidíme víceméně podřízené skoroděti, pro které chceme samozřejmě to nejlepší (nejlépe neměnný stav v běhu času) nebo nám láskyplné projevy, spojené se sexualitou ve vyšším věku, připadají nevhodné až nechutné. Dojme nás, když se nějací „staříci“ drží za ruce na veřejnosti, když o sebe pozorně pečují - a přiznejme, že už tak od padesátky nahoru. Pokud nám samotným už těch padesát nebylo. Ale něco víc?! A dokonce v domovech? Když se už skoro nehýbou, skoro neslouží hlava, tak jsou tak nějak skoro mrtví?! FUJ!
Měla jsem tu radost a čest pracovat v domově, kde tým přímých pečujících (tedy pracovnic v přímé péči) byl natolik na výši ve schopnosti empatie a chápání základních potřeb „svých“ klientů, že třeba dvojici zamilovaných umožnil používání volné místnosti s lůžkem - ať si tam dělají, co chtějí. Jejich něžné přátelství trvalo několik let. Další dvojice oslavila svatbu a dostala manželský pokoj - upravený z dvojlůžkového. Byli postižení- jeden z partnerů na vozíku, další o berlích. No a co?! Manželských pokojů průběžně bývalo víc, i když ne každý pár toužil po těsné blízkosti lůžek (musely to být ošetřovatelské postele, kvůli prováděným úkonům péče). Konzultoval se i problém masturbace pána na třílůžáku, ovšem tehdy Freya ještě neexistovala, téma bylo ještě tabuizované a vycházely jsme pouze ze zdravého selského rozumu. Po mém odchodu možnosti klientů neuhasly (opravdu tu měly velké slovo „obyčejné“ ženy, citlivé k potřebám a snům klientů, tedy nikoliv prudérní snobky) a odehrál se i objednaný striptýz k narozeninám - i pro další pány. Omezení přišla na řadu pouze v případě mladšího seniora, který sice masturboval o samotě u hanbatých stránek na klientském PC, jenže zlomyslně nastavoval jako spořič velmi nehezký obrázek rozkroku na všech pěti monitorech, v čase před snídaní. Ostatní klienti byli znechucení a jeho to blažilo…
Freya je svou činností pro plnohodnotný život v každém věku a stavu natolik významná, že dostala prostor pro workshop na světové konferenci o sociální práci, která se vloni konala v Praze. Já na ní (ani na Freye) nemohla chybět, považovala jsem ji za určité vyvrcholení své sociální práce. (A drze jsem během těch dní použila všech dvacet anglických slovíček, která jsem znala.) Takže jsem se moc ráda setkala se sympatickými tvářemi i ve zmíněném časopise.
Šťouchnutí třetí: Je mnoho samozřejmého v životě ženy a líbí se mi, jak se proti tomu děvčata (z mého pohledu a věkového nadhledu) vzpěčují a necítí se dobře ve vnucovaných rolích. Ponořila jsem se do několika tématických článků na internetu (a dopadla jsem opět jako kdysi Havel, když psal diplomku o své vlastní práci, protože se objevily i velmi staré vykopávky s mými texty - mimochodem, tahle úsměvná setkání se datují od studií, kdy jediný relevantní zdroj informací k seminárce byl - hádejte - ano, můj. Inu, musely jsme uvést i internetový zdroj…). Opět jsem navázala na diskuze nad kofolou a pivem na Festivalu fantazie, prostě jsem vycítila, jak tyto oblasti zvedají ruku a hlásí se o pozornost. I ta Klára Vlasáková do toho svým rozhovorem zapadla.
Stále je samozřejmé i pečovatelství ženy jakéhokoliv věku, když se rodina rozhoduje, na koho to padne. Stále se mává rukou nad zkušeností porodu a potratu, to je prostě normální ženská záležitost. Pamatuji doby, kdy bylo až hnusnou normalitou, že se řeklo „další dítě nechci, zařiď si to, jak chceš“, někdy s přiznáním, že pán prostě kondom nepoužije a basta. Znám i výtky z řad rodičů dvojice, že „správnej chlap ženské poručí“, případně „další řvoucí harant do našeho baráku nesmí“ - ta žena před potratem v nemocnici, co mi plakala na rameni, už byla rozhodnuta s dítětem odejít, i když ještě neměla, kam. A poté jsem zjistila, že nebyla jediná, kdo marně toužil po dalším děcku a nesměl je mít. Ty ostatní prostě jen ochladly a stejně zůstaly, protože dítě mělo tatínka a prarodiče rádo a ona byla vlastně taky zajištěná a mohla se věnovat koníčkům nebo málo placené práci. Zlaté klece fungují.
Ženy se vzpírají vnucované pozici „SE“. Samozřejmosti, s jakou zajistí péči o domácnost, děti, dům, zahradu… Zaplaťpánbu rostou řady mužů, co berou dělení práce jinak, rovnoprávněji, a ono „SE“ ve společném životě neznají. Chce to však vyzrálé partnery, oba. Jinak je také opět jeden v pozici „SE“ a pokud jde o muže, vnímá se jako dobrák a bačkora. Nějak víc, než když jde o ženu, stereotypy v myšlení snadno nepřekonáš, ještě to bude trvat. Navíc „SE“ ženského rodu bývá často zpestřeno mladou milenkou, klidně dlouhodobou.
Připadá mi hloupé, když zaskočím starší ženu tím, že pochválím její vzhled. Máme tu dámy krásně sladěné, s vlasy evidentně od kadeřníka, pěstěné ruce - a jsou nesvé, když se zmíním, jak jim to zase sluší - a ode mne přitom vědí, že to není liché. Pro spoustu lidí v okolí jsou tyhle detaily jakoby neviditelné. Přitom vidím, jak se jim po několika slovech prozářil den. Hodně jsem navykla vidět něco hezkého a dobrého na člověku právě v domově a nějak mne to nepustilo. Přiznám, ani já dodnes moc neumím přijímat chválu a dokonce jsem zažila panickou ataku ve městě, které mne pozvalo a byla jsem v něm za hvězdu. Ovace v plném divadle! Druhý den jsem najednou po jedné besedě nemohla ani dýchat, bušilo mi srdce, málem jsem omdlela… V té době jsem procházela silným tlakem, kritikou na pracovišti, do toho studovala a měla před závěrečkou náročného 200 hodinového vzdělávání. (Já v té práci musela vydržet, zrovna bylo živení rodiny víc na mně…)
Alespoň jsem poté pochopila, že tyhle stavy, tepání a srážení proti prožitku štěstí, velice úzce souvisí. Šikaně jsem čelila důsledným dodržením kvality své práce, podporou od klientů, ale co s tak velkým pozitivem? Ono i přebírání cen bývalo mnohem kratší, prošlo nás vždycky jevištěm hodně, byli tam letití přátelé, předtím i potom. Porozuměla jsem díky tomu těm starším ženám, co se stahovaly do sebe a spíš bály, že by svému postavení mohly nějak uškodit. Dělaly samy sebe závislými na péči a radši mlčely, než podotknout i sebemenší výtku. Někdy hodně dlouho, dalo to práci.
Leccos probublává naší současností, leccos zraje a mně se to líbí. I když za ty změny vděčíme i některým nehezkým kauzám (v jakékoliv oblasti), ale prostě se dějou věci. Jsem venkovanka, normální babča, co si občas sáhla na tep doby, umím čekat. Na straně druhé mi to nedá a místy hodně remcám, neboť už nade mnou není šéfa, co by mohl mít oplétačky a ukáznil mne (jedno mé vystoupení na konferenci bylo předhodnoceno až na kraji). A tak to má být. Jak jsem v pubertě zoufale nechtěla být ženskou, protože jsem před sebou viděla trčet samé „musíš“ nebo „nesmíš“, budoucnost uštvané maminy se třemi směnami, tak dnes držím palce všem, co sice mají taky dost starostí a divných výhledů před sebou. Zároveň u nich mnohem víc platí, že si svůj život mohou spravovat především samy/sami. Nemusejí sebou tolik škubat ve vyjetých hlubokých kolejích, i když bez zábradlí dokážou šlápnout do bažiny anebo si natlouct. Ale jsou to jejich šlápance a chvílemi jsou jejich cesty náramně dobrodružné.
