Článek
Pojďme odskočit od velkých témat dneška, tedy voleb, povodní a tisíce lidských neštěstí včetně následků stádnosti a rezignace na vlastní úsudek. To, o čem chci vyprávět, je neméně alarmující a zapíše se to do budoucnosti dalších generací.
Ono by bylo jednoduché nadávat na dnešní dobu, hledat příčiny pouze v ní, ale již výkřiky do tmy ze starého Říma ve stylu „Ó tempora, ó móres!“ dokážou zabrzdit. Pokud si vzpomenu na čas normalizace, tak kolem r. 197o ze 31 dětí ve třídě mělo jen jedno rozvedené rodiče, jedno matku samoživitelku a jedno bylo sirotek. V r. 1974 zůstali oba rodiče bez rozvodu jen asi sedmi dětem, z toho se později provalil ještě jeden tyran, který dohnal syna k sebevraždě a jeden incest. Jak ve stejné době psal ve své knize Děti a rozvody - studie o adaptovanosti dětí z rozvrácených rodin pan Vojtěch Trnka, dopady rozbitého hnízda jsou naprosto zřejmé a dost drtivé. On totiž sledoval 20 let ve spolupráci s rodinami a učiteli skupinu dětí (a porovnával s kontrolní skupinou dětí se zachovalými rodinami) a zjistil, že je rozchodem rodičů poznamenaná ještě další generace. Proč? Protože tyto děti si neuměly udržet vlastní partnerství (a tím pádem na tom byly jejich děti taky mizerně), dosahovaly horšího prospěchu a tím i nižšího vzdělání, navíc měly dost často problémy se zákonem…
Můžete namítat, že rozvedené manželství v 50. a 60.letech znamenalo stigma, které děcku opravdu nedodalo. Byly tam velké tlaky ohledně společenského prostředí, příjmová chudoba opuštěné ženy s dětmi, zkrátka docela drsné podmínky. Takže nebylo divu, že ty děti trpěly. Také nebyl problém ženu s dětmi vyhodit ze svého domu nebo podnikového bytu. V tomhle museli zasahovat třeba podnikoví zaměstnanci (výbory ROH), kteří se pod správným vedením správně zapáleného soudruha/soudružky dokázali rejpat i v osobním životě zaměstnanců. Moji starší kamarádku si takhle závodní výbor ROH pozval na kobereček i s jejím kolegou (oba zadaní) a obvinil je z milostného vztahu a rozbíjení rodin, protože se několikrát sešli ve dvojici k řešení pracovního problému mezi oděleními. Drsné bylo, že ti předsedající byli známí vlastními avantýrami… Že to vyhození z podnikového bytu nebylo tak zcela ojedinělé, mimo jiné předvedl Dietl v seriálu Muž na radnici, který nedokázal takovou situaci řešit (ženě nakonec pomohla kamarádka, ona svou žádostí o pomoc chtěla na MNV zjistit, zda něco dokážou).
Z jiné strany (Kriminální sborníky z poloviny 80.let) vím zase o skrytém bezdomovectví na ubytovnách, kde roky přežívaly i ženy s dětmi. O nastěhování k jinému muži ani nemluvě. Opět skryté bezdomovectví i prostituce.
Bylo to tady přítomno, poznamenávalo to část generace - a ejhle, v sedmdesátkách, jak vyplývá nejenom z mých vzpomínek, se opět zvedla vlna rozvodů. Což již samozřejmě zachytil pan profesor pouze okrajově, jako dopad v další generaci sledovaných objektů. Na vině byla normalizace, omezení nepohodlných lidí režimem, problémy s politickými názory v rodinách… A přišly devadesátky, zlomové období ve společnosti a v roce 1995 veliká pomoc samoživitelkám. Dávky pro zabezpečení žen vyvolaly velkou vlnu lásky „bez papírů“. Ony sice ženy již kolem roku 1981 viděly, že hlavně muži v panelácích bez koníčků jsou gaučáci, trubci, co chtějí leháro, noviny a pivo pod nos, tudíž chtěly dítě, ale nikoliv chlapa, ale změnou dávek v r. 1995 to nabralo ještě jeden směr. Pánové to měli pohodlné, ženy v rauši té „lásky“ po vyhození nebo útěku přicházely o vše, co do domácnosti přinesly a nakoupily. Láska přece nepotřebuje schovávat účtenky, že?
Do té doby se ostatně neřešilo ani domácí násilí a samostatnost dobře vydělávající ženy znamenala posměch mužovi, jako kdyby ho to degradovalo. Včetně vzdělání. Bylo dobré se vdát ještě na VŠ jako studentka, protože hotovou třeba učitelku by si jen tak někdo domů nenasadil. Hlavně hospody v tom byly výživné. A také byl trend, že se muž v sexu neomezoval a žena si musela problémy vyřešit sama (potratem nebo hlavně hormonální antikoncepcí, ať už ji ničila nebo ne). Bývala jsem vrbou kolektivu a slyšela víc, než by se mi zamlouvalo. Ne vždy se dal včas nasadit pesar nebo ukecat doktora na „Danu“. Hm, její zavedení nebo vytažení taky dokázalo ženu bolestně zkroutit na půl dne… Viděla jsem. Ale co by pro udržení rodiny neudělala.
Teď se říká, že se do genů zapisují i prožitky matky a to tedy potěš koště! Společenskou nutností byl již v devadesátkách vznik azyláků, v jednom jsem pracovala. A světe, div se, matky tu byly vychovávané osamělými matkami a osamělými babičkami, často s minimem sebevědomí, tedy vhodné jako oběť násilí. Také část otců jejich dětí byla z rozpadlých rodin. Milovaly své romské tchýně, protože u nich zažívaly citové teplíčko a vřelost. Překážkou idyly byl jen ten mladík, co použil pěsti…
A jak je tomu dnes? Podivuhodně. Dovolte mi citovat několik výlevů matek z FB:
Dobrý večer, chci se spíš jen ,,vykřičet do tmy". Mám manžela, na kterého mám nejspíš alergii. Leze mi na nervy i tim,že prostě existuje… Máme spolu děti, a tak každá z vás ví, že odejít není nejjednodušší, i když bych za to byla vděčná Bohu. O děti absolutní nezájem, na mě nepromluví, co je den dlouhej a když už jo, tak ten jeho hlas nemůžu ani vystát! Když není doma, tak doslova ožiju. Jakmile přijde, zvadnu jako kytka. Myslí si, že je nejlepší a my všichni nuly a dává nám to dost najevo. Nejhorší je, že snad by se mi i ulevilo, kdyby se mu něco stalo a ja zůstala sama. Bylo by to vysvobození jak pro mě, tak i děti, které ho nemají rády. Je to zatraceně začarovaný kruh !
Přesně takového ,,manžela" jsem měla a po 8 letech jsem si řekla dost. Ze začátku to je těžké, ale pak si uvědomíte, že vlastně proč s ním jste, když vám ani dětem nic nedává. Myslím tím najevo city, nějaký zájem o děti atd. Práce nula nula nic, vše táhnete sama. Taky jsem tyto pocity měla, přesně jako Vy. Jak nebyl doma, úplně super pohoda a jak přišel, tak jsem taky uvadla úplně. Odejít je nejlepší způsob, uleví se jak vám, tak i dětem. Držte se!
S takovým chlapem jsem byla 10let. Jsem ráda, že jsem se ho zbavila. To, že jsem odešla, to bylo to nejlepší hlavně pro děti a nelituji. Ba naopak teď jsem spokojená.
Zdravím vás, maminky, bohužel mám zlé tušení ohledně chlapa. Od ledna se začal chovat divně. Žádný spaní ani vedle sebe ani spolu. Změnil heslo na mobilu. Skoro žádná komunikace. Nic … Ptala jsem se několikrát, co se děje. Otočil to vždy proti mně. Jednou mi to bohužel nedalo a já uhádla jeho heslo. Jeho heslo je rok narození jeho bývalky. V messengeru byla ve vyhledávání na prvním místě. Konverzace samozřejmě smazané. Ale dověděla jsem se, že leden byl měsíc, kdy se před 9 lety seznámili. Přijde mi divný, že po tolika letech, že by zas něco bylo. Ona má taky chlapa i rodinu. Na rovinu se zeptat nemůžu, protože je to typ, co zapírá. Momentálně jsem bohužel ve fázi, kdy asi nezmůžu nic, ale to tušení mě užírá. Kdybych na něj udeřila, tak akorát by se urazil a otočil proti mně.
Já jsem byla přesně ten typ, co vždy čekal, omlouval toho druhého, nechala si líbit takové chování a brala jako normu, že je takové dusno a že druhý problémy neřeší. Ano, sice ten vztah trval déle, ale ve finále vždy skončil, a já už jsem byla úplně vyčerpaná a zničená… Takže já bych opravdu nečekala - nenechám si utíkat život, jen protože někdo neumí otevřít hubu a říct, co se děje - takový člověk do vztahu nepatří. A jestli si někdo neváží mojí přítomnosti, energie, zájmu a času, který mu dávám, tak ať jde - já nemám zamčený dveře a může kdykoli odejít …
Nejsem ten typ, co to ukončí hned, jak přijde nějaký problém, ale sakra, pokud mám doma partnera, tak komu jinému bych měla říct, že se něco děje ? To by zkusil jenom jednou mlčet i blbý dva dny a už bych mu balila věci. Kdyby ale přišel a řekl: Hele, mám krizi, nevím, co dál v životě a bla bla bla… Teď budu takový odtažitý a prostě potřebuju klid, než si to srovnám v hlavě. Tak mu řeknu: „Ok, chceš si o tom promluvit? Nebo můžu něco udělat, co by ti pomohlo ?“ A budu to brát v pohodě. Ale nechat se týrat 14 dní tím, že se něco děje a já nic nevím a ještě být ta špatná, když chci pochopit, co se děje, tak to fakt ne! Jako partneři máme fungovat spolu a ne proti sobě.
No, pokud o něj ještě stojíte, tak to obraťte tak, aby on se začal zajímat, co se děje s Vámi. Stále upravená, stále v pohodě a prostě ho nekalkulujte. Občas přijďte pozdě a berte si mobil i na záchod. Zkrátka ho znejistěte… Jak? To už nejlíp víte Vy, protože ho znáte. Chce to pevný nervy, ale funguje to…
Anonym, protože mě tu pár lidí zná a nestojím o vzrůšo na naší malé vesnici. Holky, třeba vám to některé pomůže… Já jsem zatím byla jen tichý pozorovatel a když jsem četla příběhy, jak se chlapi k vám někdy chovají, jak umí být sobečtí a manipulátoři, tak jsem si říkala, co doma nemám za poklad. Až jsem vlastně zjistila, že s jedním takovým žiju. Sice o dítě se postará, ale je schopný mi zpětně vyčíst, že musel hlídat a nemohl být v práci (podotýkám, že jsem z 90% v práci, když hlídá, anebo u dr.). Ale ano, miluje ji a je s ní šťastný. Ale já jsem štastná nebyla už x měsíců. Rodinu živím z 80% já, a přesto mi dokázal vyčíst finance a to jsem ho před lety živila kvůli problémům, které měl atpod. Zažila jsem toho s ním mnoho, žárlivost, stíhání, kde jsem a s kým, lži atpod. Holky, prosím vás, neřešte to, že vám někdo řekne nebo napíše, proč vůbec jste s ním začínaly. No protože jste se prostě zamilovaly a zdálo se, že to bude fajn a ono prostě mnohdy není. Tak prosím, pokud jen trochu máte v sobě ještě hrdost a trochu odvahy a kolem sebe buď rodinu nebo přátele, kteří vás v tom nenechají a nebo jste prostě dost silná osobnost, udělejte to, co já včera. Zpětně si totiž řeknete, proboha proč jsem to neudělala dřív! Prostě se naštvěte a vykopejte ho z domu, vemte mu klíče a případné majetkové vyrovnání řešte pak. Já mám štěstí, dům je můj. Ano, budu teď ve srabu, musím to utáhnout a postarat se o spousty věcí, ale já to prostě zvládnu. Ale s manipulátorským blbcem, který ještě nestihl ve 40 ti dozrát, prostě nebudu. Ženy, holky, dívky, držte se a věřte si, protože nemáte tušení, jak mocná síla ve vás je, žena je prostě lvice a máma od dětí tuplovaná. A vy, co doma máte funkčního chlapa v mnoha ohledech a občas vás prostě jen něčím naštve, přejděte to a važte si toho, že ho máte. Chlapa - ne nevyzrálé dítě! (příspěvky mají doplněné čárky, háčky, upravený pravopis, pozn. autorky)
Takže tím anonymním apelem končím optimisticky? Těžko říct. Líbí se mi, že si ženy dokážou radit i rozumně, uklidňují se navzájem, doporučují situaci zvládnout v klidu, mívají pochopení pro některé chování mužů, třeba po traumatickém porodu. Jenže mnohdy to není lehké, prostě se po letech nenápravy ucho utrhne. Hodně příběhů o tom, jak byl muž živen, spláceny jeho dluhy a poté odskotačil svobodně jinam, znám i z okolí. Prostě tomu tak bývá, bohužel. A není to správné. Ona v tom smyslu uklouzne i dívčina, často ve spojení s fety a partou, ale hoši převažují.
V těch všech svěřeních, co jsem zachytila, je mnoho stesků na to, že ženám chybí uznání, pochvala, pohlazení. Třeba jen tak - a někdy hlavně jen tak, aniž by to byla nutně předehra k sexu. Jenže spát spolu neznamená přehršel orgasmů imrvére, někdy je spojení těch dvou potvrzením, že k sobě patří. Důležité potvrzování vzájemnosti a něžnosti. Ženy trpívají nedostatkem intimity, kterou pánové často vyplácají na lechtivých stránkách. Mnohdy dotyční užívají nebo dokonce vyžadují obskakování, aniž by doma cokoliv investovali ze sebe, všechno je samozřejmostí jejich dne. Jejich právem. Jako kdyby byli nějakým darem z nebes a museli být hýčkaní za každou cenu. Jako kdybych zase slyšela máminy kolegyně z paneláků v sedmdesátkách. Proč pořád, sakra?
