Článek
Je to opravdu zvláštní. Na jedné straně máme sebevědomé, vzdělané lidi, na straně druhé si ženy mezi sebou vypráví o tom, jak doma všechno dělají samy, partner nepomůže, občas profackuje, tvrdě vyžaduje své nedotčené pohodlí a sekýruje. Člověk by řekl, že generace, vyrostlá z devadesátých let nebo po roce dva tisíce už mohla leccos pochytit o tom, že se lidé k sobě mají chovat slušně, že s partnerem si mají být blízcí a rovnoprávní. A že se má myslet na děti, které mají právo na bezpečné hnízdo.
Kde se dějí chyby?
Pamatuji se, že mne někdy počátkem osmdesátých let docela rozhodil popis typů mužů - manželů, z nichž jeden měl jasně sdělit, co jsou ženské práce a povinnosti ženy, které vyžaduje. Autor poradenského průvodce manželstvím pouze konstatoval, že takovéto pojetí rolí je buržoazní přežitek a vymizí postupem socialistické výchovy. No tak rozhodně nezmizel ani postupem kapitalistické výchovy. Bohužel.
Možná má to samečkovství - trubcovství, jaké pilo krev ženám již v sedmdesátkách, kdy se především v panelácích rozmohlo chlapské gaučáctví, právo na klid u televize, piva a novin (mužští, co neměli koníčky, chodili tak maximálně do hospody) kořeny jednak v příkladech mužů kolem (pokud mělo dítě štěstí na mužský vzor), jednak v nevyjasněné současné roli muže.
Jaký by měl totiž být dnešní muž? Má ochraňovat ženu a rodinu - ale před čím? Má živit rodinu - ale to se daří hlavně během mateřské a rodičovské, když ženiny příjmy klesnou. Přesto díky dávkám i v takové situaci nyní ženy s dítětem dokážou přežít odchod ze vztahu a samožitelství. Pokud je muž vstřícný, zapojený do domácnosti a péče o děti - není potom nějak zženštilý a není právě proto vyměněn za drsnějšího? I to se stává.
Co vlastně po těch mužích chceme? Už nejsou pány tvorstva, ba ani mikrokosmu rodiny. Hledají, čím by mohli nebo měli být. Co je chlapské? Síla, moc? Jak ji dát najevo okolí, sám sobě? Obecně platí, že muž, který je sám v sobě nejistý, potřebuje někoho, koho může ovládat, kontrolovat, alespoň doma být pánem. Dokáže upevňovat svou pozici pomalu, ale jistě. A také utahuje otěže až k fyzickému násilí. Bohužel tady jsou již často svědkem děti. Nepomůže šepot, trestání ženy za zavřenými dveřmi. Děti to vědí a ovlivní je to.
V azylovém domě se jedna matka svěřila, že partner tříletou holčičku zpracoval natolik, že směla na jeho pokyn kopat do matky, která „zlobila“. Když tedy dítě vzala a odešla pryč, měla brzy veliké výčitky, že malé sebrala milovaného tatínka - a dítě za ním chtělo. Nebylo v tom domě jediné, které matku vnímalo jako služku, jako tvora, kterého si nemusí nijak vážit nebo mít rádo. Máma byla samozřejmostí, na kterou se mohlo ječet, nadávat jí, vyčítat.
Jiná mladá maminka se mi svěřila, že se její rodiče před rozvodem hádali - a její hlas se v tu chvíli změnil na dětsky žalující. Tehdy už bylo jedno, na čí straně byla kdysi vina. Bohužel tady došlo ještě k tomu, že matka naprosto otce oddělila a dcerku učila, že je princezna a muži jí mají tak nanejvýš sloužit. Což dívčině zpočátku tvrdil i druh, co fetoval. Když čekala dítě a on jí drsně vysvětlil, že má domů nosit peníze, aby měl na dávku, naštěstí chytla rozum do hrsti a utekla. Jen tak, s kabelkou, bez ničeho dalšího. Stále dál snila o pravé lásce, ale cestu k žádnému dalšímu muži nenašla. Vždy posuzovala, k čemu jsou jí dobří a jestli stojí za její čas.
Většina dětí v azylovém domě tesknila po tatínkovi a já si občas říkala, že ani ten model, kdy měl tatínek občas dítě na víkend, asi není to nejlepší - ženy nakonec byly opět domácí samozřejmostí, víkendový tatínek leccos dovolil, vymýšlel extrabuřty, zábavu a výlety. Ono je hodně bolavé, když matka dítě načančá, lítá kolem něj a ono básní jenom o tatínkovi, protože u něj leccos smí. Tatínek je prostě mnohem lepší než co je doma! Odtud, myslím, také občas pramenila ta snaha otce ze života dítěte odstranit. Zapírat dítě, tvrdit, je nemocné, „nepůjčovat“ - a ani soudy většinou nepomohly. Máme hodně dětí takto odstřižených od jednoho rodiče a některé jsou nebo byly dokonce vystaveny vymývání mozku s tím, že druhý rodič je špatný. Syndrom zavrženého rodiče se tomu říká. Dítě, bohužel, často s otcem ztrácí i příbuzné z jeho strany včetně vrstevníků.
Je hodně podob násilí na dětech, ale ta méně nápadná, totiž jejich přítomnost u projevů jakékoliv formy násilí a hádek mezi rodiči, spolehlivě poznamená i jeho budoucí schopnost žít ve vztahu. Dítě se totiž mimovolně, pouze tím, že v takovém prostředí žije, učí. Velice spolehlivě již jako předškolák.
V sedmdesátých letech profesor Vojtěch Trnka, kandidát věd, vydal v Avicennu dlouhodobou studii o vlivu rozvodů na děti. Zjistil, že spory mezi rodiči mají vliv nejenom na děti, ale také na děti těchto dětí, tedy vnoučata rozvedeného páru. Jednoduše proto, že v dospělosti tyto děti mají problém s udržením vztahu a jejich potomci žijí v podobně rozvrácené rodině jako ony samy. Navíc mají vyšší výskyt kriminálních činů a celkově závadového chování, než děti z úplných rodin (a že ani ty nebyly vždycky vzorné).
Nebyla to líbivá studie a radši se o ní nemluvilo a dnes je skoro zapomenutá. Snad nikdo s ní svoje výzkumy neporovnává, přesto slýcháme, jak roste agresivita mezi dospělými (hlavně od covidu), jak bývají poznamenány děti.
Na jedné stránce FB si ženy povídaly, co byla pro ně poslední kapka, proč a kdy ukončily vztah. Nejspíš vám to řekne víc, než jakékoliv moje úvahy:
Poslední kapka? Když mi večer v posteli řekl, že jsem mu stejně víc ublížila já, než mi kdy ublížil a ublíží on. Druhý den jsem nešla do školy a přemýšlela. Když přišel z práce, tak jsem to ukončila, on mě naposledy zmlátil a pak táhl do prdele.
*
Moje poslední kapička byla, když jsem zjistila, že zmizely dceři peníze z kasičky… Gambler no.
*
Když přijel domů na motorce a tvrdil, že zapomněl platební kartu v autě, které nechal parkovat u rodičů. Jeli jsme tenkrát na velký nákup, kartu jsem pak našla schovanou pod jeho oblečením v šatně. Proč by platil, když to můžu zaplatit já.
*
Poslední kapka? Když se mi naboural do FB, Google účtu, stalkoval, obviňoval mne, že jsem ku*va, že si do práce tahám chlapy, jenom se ku*vím, mám každý den jiného chlapa, plival po mně, nadával mi do sviní atd., atd., atd.
Když jsem mu 1. 1. 2021 oznámila, že se chci rozvést a on ke mně přiskočil s tím, že jsem blázen, že mě přece miluje. Udělalo se mi špatně a málem jsem se pozvracela. Bylo toho hodně, ale ten stalking byla asi ta poslední kapka.
*
Moje pověstná poslední kapka v jednom vztahu byla, když jsem chcípala v posteli se zápalem plic a horečkou a můj drahý mi ani po třetí prosbě nemohl udělat čaj, protože měl rozehranou online hru. Nakonec mi ho šel uvařit jedenáctiletý syn… Vypadá to jako blbost, ale když už se to nastřádává delší dobu, tak pak stačí fakt jen ta kapička a hráz povolí…
*
Když zmizel na 3 týdny, nezájem, že nemám hlídání a chodím do práce, abych vydělala na jeho dluhy. Do té doby jsem držela, protože ho děti zbožňovaly a taky jsem se bála, že nezvládnu pracovat, když nebude hlídat. Tak zmizel, já zjistila, že zvládnu a bylo to. Nejlepší rozhodnutí mého života.
Jak vidíte, v životě je mnoho barev i temnoty. Ženy jsou sebevědomější, dovedou si lépe představit samostatnost, přesto se za těmito výpověďmi skrývají i roky rodinného života, než se ucho utrhne. V těch vztazích žijí děti a z těchto vztahů sice vyjdou ženy samostatnější a silné, přesto zraněné, které dál mohou svým zraněním ovlivňovat své okolí včetně dětí.
Lze vůbec nějak ten kruh násilí a divných vztahů rozetnout a žít líp? Umožnit to všem, hlavně dětem?
literatura:
Trnka, Vojtěch, Děti a rozvody : studie o adaptovanosti dětí z rozvrácených rodin, Avicennum 1974
