Článek
Potkávám podobné příběhy znovu a znovu a není to nijak skotačivé nebo veselé povídání. V naší oblasti, jak jsem již několikrát uvedla (ať tady nebo v diskuzích u kolegů a kolegyň), jsem byla kolem r. 2015 první, kdo se pečujících zeptal: A co děláte pro sebe?
Byli ohromeni a často došlo i na slzy v očích. V tu chvíli nebyli ubohými prosebníky, co tlučou z posledních sil na erární zavřená vrata (když už odhodili tu hrdost a šli podle svého mínění žebrat o dávku), v tu chvíli se stali lidmi, co dokázali zvednout hlavu a zadívat se na nebe. Ta prostá otázka s nimi zamávala víc, než jsem mohla tušit. Možná to nebylo až tak moudré, když potom museli hlavu znovu sklopit a být zase v tom věčném kolotoči. Přebalování, omývání, masírování, hlídání, krmení, ale i křik, nadávky, záchvaty.
Tu a tam se občas objeví filosofická pochyba, nakolik je vhodné otrocky ubitým lidem dávat jakoukoliv naději, vytahovat někoho z beznaděje. Ostatně, nevznikly na tohle téma příběhy jako Shawův Pygmalion? Domnívám se, že nikoliv, protože naději a zrnko výhledu na cosi lepšího, například na uvědomnění si vlastní ceny, si zaslouží všichni.
Ale je s tím práce. Trvalo mi například bezmála sedm let, než se mi před očima proměnila paní, uvázaná do služby o ležícího partnera. Klepala nebem i zemí, aby se rozhýbal, ale výsledky byly dost skromné. Přijala vedle něj i jeho ležící maminku, kterou doopatrovala, takže neměla čas vydechnout. Já za ní služebně byla kvůli obojímu a také jsem přišla několikrát nečekaně na kontrolu. A ptala se. Řešila jsem i její skromnost a zásadovost, ptala se na využívání příspěvku. Nechávala ho třeba celý staré paní na účtu a hořce skousla, že peníze do haléře zabavili dědicové, kteří se na maminku ani nepřišli podívat (příspěvek na péči není součástí dědictví, nesmí na něj sáhnout ani exekutor, před deseti lety jsem o tom pilně psala pečlivým notářům, když si nebyli jistí). V tomhle případě přišla kontrola pozdě, jinak partner už sdělil, že paní peníze dává a kolik, takže postupně, nerad, přidával. Dlouho ne všechny, škudlil pro dítě, ale to vyplynulo až po opakovaných mých dotazech. Dnes jsou platby již samozřejmé.
Jak říkám, zde trvalo celých sedm let, než jsem se mohla náhodně na malém výletu ujistit, že paní právě užívá podobného výjezdu, prochází se po lázních a koupila si vysněnou kytaru. Sice stydlivě říkala, že pánovi hraje a zpívá, ale oči jí zářily, když líčila vlastnosti a značku nástroje. V tom se nevyznám, ale musela být zatraceně drahá, když byla koncertní. Konečně! Pán se doma na pár hodin obslouží, ona má pár aktivit…
Ten příběh na mne vyskočil spolu s dalšími, zatímco se mi jedna maminka omlouvala, jak se poprvé bála, jak si netroufala požádat o službu. Sice nás několik znala, ale strčit dítě od sebe?! Hanba, selhání?
Pracuji totiž v dětském stacionáři a tahle rodina, skvěle se starající po všech směrech, byla už hodně semletá v kolotoči péče. Šest roků od zjištění potíží a diagnózy. Z maminky je dnes poučená polodoktorka, stále hledající nové a nové informace. Omlouvající se za to, že by dítě dala na chvíli pryč, i když chápe, že je asi hodně pohlcená všemi starostmi a dřinou.
Po třech týdnech mi však líčila, jak je šťastná z toho, že dítě má naplněný den, pohybuje se jistěji, dokáže mluvit o tom, co se dělo-a je také unavené, dobře spí. A co víc! Ona mohla zvolnit, má několik hodin jenom pro sebe, dokázala v klidu vyřídit spoustu papírování k domácnosti a dokonce tu a tam může pomoci manželovi s jeho prací. Doslova svítí a září.
Je pro nás všechny odměnou, že se pro ni dny daří prožívat nejenom jako mamince a pečovatelce, ale jako mladé ženě, která si může naplánovat i čas pro sebe, podívat se, kde ještě nebyla, projít se v přírodě. Její dítě umí spoustu věcí, v jiném prostředí zkouší i samo, kam dál. Už několikrát povyskočilo, když chtělo dosáhnout výš-napodobilo kamaráda. Maminka se bojí o jeho rovnováhu, ale ty pohyby byly jisté. Například.
Zároveň mluvím s dalšími maminkami, podobně zavrtanými do kolotoče pečování a hlídání, které se podobně bojí. Jakoby spoluprací s námi nějak příliš zveřejnily problémy dítěte, i když o lecčems mluví otevřeně. Možná se bojí toho, že by vynesly blíž ke světlu i celkové fungování rodiny. U nás se mlčí (oba příběhy mám odsouhlasené k vyprávění). Přesto, i z jiných důvodů, se často k další pomoci lidé nedostanou, takovéhle rozsvícení chybí potřebným na obou stranách. Chybí nám souhra všech činitelů v sociální oblasti včetně vůle těch vyšších míst podpořit, co se daří. Podpora, informace, doporučení. Někdy i nástroj u rodin méně funkčních, s dluhy a podobně. Spousta dětí by se mohla zmátořit z problémů už v nižším věku. Kdyby byly podpořeny.
Bohužel i zájem lidí o prospěch jejich blízkých, ať se to týká jakéhokoliv věku. Například stacionář pro seniory v našem městečku jen tak neotevřeme, byť by vůle byla, protože se platí. Problém s nabídkou své služby mívají i pečovatelky. Rodiče nebo prarodiče by do stacíku umístili jen lidé znalí, tedy z okruhu těch, kdo pracují s lidmi. Moc potřebných jich mezi sebou však nemají. Dokázali by však přemluvit své blízké, aby v tomto chudém kraji „pustili korunu“. Což je také problém.
Ostatně tohle znám i ze své širší rodiny, kde tedy kovářova kobyla chodila zatraceně dlouho bosa, pět roků a víc, až se přes všechna doporučení, ba i prosby, pečující doslova udřela. A bylo fuk, co dělám, vím a znám. Zde byli sousedi víc vědoucími, na rozdíl od generace potomků. Ti pomáhat směli, ale pozice svědka byla pro ně hodně hořká. Já sama, já sama, nemusíš jezdit… Tady fungovala čest hospodyně, což je také velmi rozšířená zábrana pomoci. Copak zábrana, hradba to je! Někdy i s vodním příkopem.
Jsem ráda za každý pořad nebo článek v médiích, které pomáhají osvětlit jakýkoliv střípek z téhle problematiky. Nejenom veřejnosti, ale i těm, co se propadají do vězení vlastní otročiny. Všichni lidé, co se dokážou nadechnout, jsou šancí pro ostatní. Všichni, kdo začnou alespoň přemýšlet o té veliké hodnotě vlastního JÁ, se mohou vrátit do života, jaký žijou ostatní. Byť jenom na chvilku. Ale třeba i do práce, mít víc peněz na pomůcky, pro domácnost, pro sebe, na dovolenou… Svět je i postiženým otevřen. Svět ano.
Pro systém je však pohodlnější přešlapovat na místě a dělat, že se ho to netýká. I proto je v tomto roce nastavený systém nouze, kdy všechny organizace musejí opakovaně žádat o peníze na platy a provoz. Některé je nedostanou, jak jsem o tom psala minule https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-prachy-dosly-prachy-nedame-starejte-se-sami-nebo-padnete-296934
Některé se ani neotevřeou, jako tady u nás sociálně-terapeutické dílny, které jsou pro dospělé klienty zdarma a jejichž vybavování je v mnohém přislíbeno a již připraveno dárci. V podstatě především platy… Prvního ledna se páska nepřestřihne. A nejenom „naše“ děti dospívají, jsou tu další zájemci, zatím zavření doma!
Ale je skvělé, že budeme mít konečně tu halu pro krasobruslaře, jak dneska psali. Šup tam miliardy!
