Článek
Pojede se do Prahy, sejde se chlapská parta. V autě by mělo být ještě jedno místo, potutelně dodává manžel a má radost, když se chytnu. „Já chci jet taky!“ „S tím se počítá…“ Inu, netroufl by si prý.
Tím začíná těšení. Cíl je jasný: Můj kulturní zážitek jako hrom, ukonejšení shánčlivosti, co se dlouho neměla jak projevit, nasátí atmosféry, zkrátka Bleší trhy u Elektry! Možná se zase pozdravím i s chebským antikvářem, k němuž jsem už dobrý měsíc nezapadla. Jojo, s radostí z blízkého setkání se stovkami lidí se mi hned v hlavě otevírá přihrádka s historií. Tak jakpak to tehdá, v daleké předaleké minulosti, bylo?
Jezdila jsem po padesátce do Prahy do školy a jak bylo volné odpoledne před odjezdem, šmejdila jsem po antikvariátech a jednom starožitnictví-bazaru, co bylo na trase tramvaje. Už dávno zaniklo, ale vždycky jsem si něco odnesla. Motivací mi tehdy byly programy pro lidi v domově pro seniory, kam jsem vnášela nějaké to povídání a věcičky na osahání. Vzhledem k tomu, že jsme koupili dům se starými zapomenutými krámy, co jsme ani my nevyhodili, byl tu jistý potenciál, ale mohl se brzy okoukat. Já byla náročná, témat jsem si vymýšlela, až to bylo k nevíře. A lidé byli spokojení, dokonce si navrhovali, co bychom taky někdy mohli probrat. Rodina kroutila hlavou, ale jeden synek tehdy provedl zničující věc, navzdory svým vtípkům o mém kramaření: Zavezl mne na blešák u Kolbenky. Ano, to byl areál ještě před Elektrou, o dost menší, ale stačil, aby mi lezly oči z důlků. Tehdy se vynořila možnost přespání u synka a tak se někdy páteční škola proměnila až v sobotní odjezd, bonusem mi bylo ještě večerní poplkání s kamarádkou.
Nemyslete si, oni si lidé v „mém“ domově nevymýšleli málo - a já je k tomu podněcovala. Takže by třeba chtěli vědět a vidět něco o Starém Řecku. Hm. Procházela jsem bránou u Kolbenky a zaříkávala se: Dneska potřebuju Řecko. Nebo Čínu. Nebo Japonsko. A nesmějte se, přesně tohle jsem potkávala. Učila jsem se i smlouvat, i když mi to šlo jak psovi pastva, ale fakt jsem musela, neboť peněz bylo dost málo. Vypravovala jsem se tam jako akční hrdina. Stovky a dvoustovky namísto zbraní a střeliva rozdělené do všech kapes kalhot a bundy, do jedné strategické přišly mince. Přesně jak vyzbrojování ve filmu mi to připadalo, i s těmi rozhodně znějícími zataženími zipů. Některé prodejce rozesmávalo, když jsem sahala do zadní kapsy džín, že jsem jako chlap.
Měla jsem i měřítko naplněnosti: Na zádech batoh těžknul a ve chvíli, kdy jsem měla problém zvednout se s ním z podřepu, věděla jsem, že končím. Já totiž potkávala také hodně knížek, bez ohledu na zvolené téma…
Změnu na Elektru jsem zvládla bez synkovské nápovědy, všude byla spousta mapek a letáčků, ba dokonce jezdí i blešákový autobus. Jednou jsem se tak trochu litovala, že nějak dlouho nebyl čas na žádné přátele, a právě v tom blešákobusu jsem si sedla vedle kamaráda z Plzně!
Od časů programů pro seniory se přede mnou vynořily mantinely několika témat pro sbírání, která jsem mohla cíleně doplňovat, byť to vypadá, že hrabu kde co. Už mám mnohé. Což mi ovšem nebrání příležitostně brázdit blešák sem a tam (pohyb je velmi zdravý a dají se tu napochodovat kilometry) a prostě se kochat. Miluji historické artefakty a tady jich je spousta. A pokud se zapovídám se starožitníkem nebo kýmkoliv jiným, dělám mu u stolku dav a lidi jsou zvědaví, zastaví se - užitek máme všichni.
Za ta dlouhá léta se nabídka proměňuje a leccos z toho, co jsem za deset dvacet korun koupila, se dnes nabízí za vyšší a méně usmlouvatelnou cenu. Prostě jsem měla čuch a štěstí. Zároveň se zvedly i příjmy a tolik to zase nebolí. Navíc jsem si našla další cestu, aby předměty ožily, když třetím rokem dělám tématické výstavy pro lidi. Teď chystám Velikonoce, či spíše svátky jara - a něco málo, co jsem už nasbírala právě na blešáku a bazarech, vidíte na obrázku. Mám toho už teď víc, jen se mi ty hromady nechtěly celé fotit.
Blešák u Elektry… Marná sláva, měla jsem ho nejradši i v dobách, kdy mu konkuroval Žižkov. Tam jsem jezdila hlavně za známou prodejkyní, trochu si popovídat o životě. Už zestárla, u Elektry dnes prodává její syn. A protože se leccos vyvíjí, objevila jsem si tu pro svou mlsnou hubu vynikající langoše, a nekoukám na cenu. Tentokrát asi nebudu mít moc času, ale hbitě si prolítnu místa, kde čuchám možnou kořist a poté si pochutnám. Hodinku a půl stihnu vždycky zvládnout (neboť nevím, v kolik dorazíme). Ať žije blešáková kultura!
zdroj: cs.wikipedia.org
