Článek
Bylo-nebylo, včera tomu. Jedna rodina domluvila se starou dámou, že jí nejlépe poskytnou celodenní péči v domově, který je za rohem, s dobrou pověstí, byť za horentní sumy. Babička souhlasila, sama viděla, že leccos nezvládá a také nechtěla příliš zatěžovat své blízké.
Ocitla se však na místě, kde se zrovna odehrál skrytý boj. Kdesi naproti domovu, v domech vzdálených tak, že by prý jen dalekohledem viděl vnitřní dění, se totiž začali místní bouřit. Prý nehodlali skrze okna koukat na nahaté staré lidi, jak je sestry myjí a převlékají na pokojích. Stížnosti šly na vedení domova, které se rozhodlo, že na daných pokojích zůstanou stažené žaluzie. Prý to uvítaly i místní pečovatelské duše. O jeden úkon míň, nemusely již myslet na to, že po hygieně odhalí výhled na stromy a keře v okolí.
Naše stará paní tak spolu s dalšími přišla o milovaný a uklidňující výhled do zeleně. Být uvězněná nejen ve svém těle (a pokoji), ale navíc i v duši bez aspoň tohoto potěšení?! Naštěstí byla schopná se domluvit s rodinou a dnes je již v zařízení jiném, kupodivu s péčí minimálně srovnatelnější, snad místy i lepší. A levnější. S výhledy…
Nebudu se tady horšit nad podivuhodnou mentalitou lidí z okolí. Budu se horšit nad základní nedbalostí personálu, který proti všem lidským i vlastním (jistě jejich standardy kvalitní péče ošetřeným) zásadám péče nedokázal zvládat tak běžnou a samozřejmou věc, jakou je zachování lidské důstojnosti a intimity během hygienických a dalších úkonů. Jestliže tam existovaly žaluzie a někdo zvenčí se ozval (uznávám, že při pocitu, že dovnitř není vidět, mohly být nezatažené), bylo nejjednodušším krokem učinit pohyb, kterým se okno zatáhlo. Několik vteřin. Díky podivuhodnému smýšlení šéfstva však naopak de facto došlo k týrání svěřených osob, čemuž se totiž podnětů zbavené prostředí rovná. Došlo ke stálému zatažení, odstřižení bezmocných klientů od vnějšího prostředí.
Možná tam měli puštěnou televizi, o tom se však rodina nezmiňovala. Navíc mám dlouholeté podezření, že současná nabídka mnoha kanálů je sama o sobě další týrací kapitolou. Například takzvané oblíbené šňůry písniček u dechovkových stanic (Eva s Vaškem a další), což může některé osoby týrat až k zbláznění. Pokud je na pokoji více lůžek a o programu rozhodne jeden člověk nebo pouze personál (je starej, tak to má rád), je o muka postaráno. Znám i z praxe.
Tento střet s blbostí zde tedy dopadl (pro jednu dámu) dobře. Trošinku se nám to chce plést s onou aférou kolem nepostavení domova v jisté obci, ale po čtení několika reportáží mám spíše dojem, že šlo hlavně o nečitelnou práci hlavy obce, která kašlala na vysvětlování a debaty s občany. Uniklé nehezké výroky běžných obyvatel možná ukazují spíše na zástupný problém, na jejich nejistotu, strach ze zadlužení obce (domov by byl provozován cca deset let danou společností, ale co potom), zásah do navyklého stylu života (zabraný prostor volnočasu dětí a rodin), na vzpouru proti vnucovanému objektu. Všechny ty nehezké řeči tudíž hážu do koše. Ale zase vytahuji, protože v diskuzích se tu a tam objevila sounáležitost ve smýšlení. Jednotliví diskutéři odhalovali své skutečnější názory. Ano, přátelé, ageismus kolem nás existuje, kořenil dlouhá desetiletí a košatí nadále.
Mimochodem, u státnic jsem dostala doplňující ústní otázku, co je to „ejdžismus“. V životě jsem to tehdy neslyšela vyslovené, pouze napsané jako ageismus. To víte, měli jsme hodně samostudia… Vytřeštila jsem oči, seč mi brejle stačily. Když mi to bylo vysvětleno, omluvila jsem se, že jsem jako jazyk dělala ruštinu, ale už mne to stálo vyznamenání. Sice jsem hbitě uvedla příklady ze své praxe, jenže vědce v komisi jsem nenadchla. Vlastně byl ten dopad úsměvný. Protože mi už bylo dost přes padesát, vypatlali na mne svým způsobem svůj vlastní ageismus.
Vraťme se k problému. To si pište, že ageismus znám i na vlastní kůži. Třeba, když jsem hledala jiného zaměstnavatele. Prošla jsem několika výběrky. Na náročnou práci za drobečky od stolu se jim mladí tu i tam vyprdli během pár týdnů a mně potom zvonil telefon, že by mne přece jenom vzali - jenže já držím slovo a tady (na ÚP) jsem ho dala, byť jsem už dávno skřípala zuby. Nikoliv kvůli pracovní náplni, nýbrž pro mizerné postavení sociálního pracovníka. Což půjde od března do kytek, i se sociální prací s postiženými a seniory, jak se obávám. Už jsem o tom psala (https://medium.seznam.cz/clanek/hana-mudrova-copak-se-to-na-nas-riti-86092)
Pořád žijeme v nové, předtím nezažívané realitě, bez zkušeností předchozích generací. Mnoho lidí je dušeno „sendvičováním“, kdy se starají o předchozí generace, tedy nejen o rodiče a tchánovce, ale i o babičky a dědečky, k tomu mají své vlastní děti s jejich problémy. Ti vlastně ageismem příliš netrpí, nemají na to moc času - to spíš lidé další, co to pozorují z centra vlastního pohodlíčka a vlastních strachů, naočkovaní možností se hnusně vyjádřit.
Stále je mnoho těch, co raději mlčí a jdou s ostatními, aby si neublížili. Sklopí hlavu i uši, i když vědí, že se dějou špatnosti. Věřím, že tomu tak bylo i v případě onoho nepohádkového domova. Kde však byli ostatní rodinní příslušníci? Obávali se snad, že jim seniora štandopéde vedení domova vyloučí a vrátí? Že by se stal rukojmím, na němž se může personál mstít? Věřím, že takové strachy tu bývají, mají jaksi historické pozadí. Pořád víme, co „hajzlovitý“ prvek s vědomím moci dovede. A někdo bývá prostě unavený z vlastních bojů s větrnými mlýny, dalším je to jedno, protože „babi stejně pořád spí“.
Přemýšlejme o tom, co nás na jejich každodenním životě trápí, co se nám nezdá, co bychom viděli radši. Ať tomu věříte nebo ne, děláme to pro sebe. Včetně podléhání oné blbosti lidské a lenivému pohodlí. Vážně v tomhle chceme žít?!
