Článek
Vyrostla jsem v přísném zákazu, a přesto ho nutně potřebovala porušovat. Sama na sobě jsem si ověřila, že tíhu na duši, hlavně ve svém dospívání a potom ve frmolu péče o tři malé děti (a na chvilku o čtyři různě velké), dokážu rozfoukat.
Mám zakázáno zpívat. Zažralo se mi ono nařízení natolik pod kůži, že jsem zpívat sólo před třídou (která se náramně těšila, ba snad víc, než když se spolužačce Saše nedařilo rozehrát skřipky) na základce hrdinně odmítla. Pan učitel mne potom vzal do kabinetu (a banda za dveřmi naslouchala), abych mu tedy zazpívala o samotě. Chechot je prozradil, ale šikana z toho poté nebyla, neb jsem uměla spolehlivě napovídat. Jistě nemusím prozrazovat, že mou píseň sice pan učitel trpělivě přetrpěl, ale už nikdy mne nevyvolal a tu pětku mi nakonec nedal. Tímto skládám i velikou poklonu pedagogům, kteří cosi takového zvládnou.
Zpívání mi nezakazoval on, nýbrž moje mamka, která sama zpívávala v sboru (v Karlových arech a jako kolegyně Matušky, když byl ještě skladníkem). Navíc moje babička zpívávala v sboru Vinohradského divadla jako ochotnice a jednou zpívala i sólově „Viljo, ó Viljo“ v Nedbalově Vinobraní. Snad si to dodnes pamatuji správně. Tudíž moje zpívání nesnesla - ale sama nezpívala moc často, a tak jsem až někdy před pubertou odhalila, že zpívá vysoko a místy ujíždí jak rychlík. Sluch mi v případě jiných celkem sloužil.
Dobrá, přijala jsem to už jako malá a přizpůsobila se. Nejlepší je to ve volné přírodě, a ne moc nahlas, případně v prázdném bytě, v pokoji, kde nehrozí přenos stupačkami, se zavřeným oknem. Nebo si notovat s pouštěným gramofonem.
Po sebevraždě křečka, před nímž jsem si notovala opravdu často, jsem se zamyslela a svá vnitřní pravidla zostřila, měla jsem se víc na pozoru - a žádné nevinné zvíře již netýrala. Tedy dlouhá léta ne. Náš současný pes je hluchý, tak můžu.
Přišly děti a já, poučena filmem o Carusovi, v němž jeho žena chodila na hodiny zpěvu, aby slušně dokázala zazpívat ukolébavku, jsem si potajmu a pilně notovala se Zpívánkami a napravila tak několik svých pěveckých přešlapů (prostě jsem si špatně pamatovala melodii). Dětem jsem zpívala - a mělo to obrovskou výhodu. Muž na služebce, já sama doma a když jsem vařila, prcek za prckem si spokojeně hráli jinde. Věděli o mně. Byla jsem statečná a velmi troufalá, ale někde jsem četla, že malé děti to tak striktně neberou a stanovila jsem si časový plán až do konce předškolních let. Když jsme chodili ten kilometr do školky celkem řídce osídlenou vesnicí, kde už stejně byli všichni v práci, mělo dokonce každé dítko svou písničku. A u rybníka, když se v klidné hladině zrcadlil les, přibyla pohádka o zmizelém městě.
Když nám půlroční vnouček na svatbě chtěl řvát jako tygr, vozila jsem ho přes hodinu venku a tiše mu zpívala. Upíral na mne očka s důvěrou, že ho nevraždím. Hudební sluch zachován, už se učí na flétničku.
Prožívali jsme i náročné roky a zpěv byl pro mne důležitý. Rozháněl chmury líp, než by to dokázal prášek a samotná produkce byla jednoduchá, jsme na polosamotě, většinou vládneme kopci sami.
Napsala jsem o tom úžasném účinku zpěvu (přestože mého) fejeton a ozval se mi pan Vlastimil Marek, autor fejetonových knížek, z nichž jedna má název Každá maminka je Mozart. Potěšil mne, že píšu právě o tom, co říká on - děti i maminky zpívání potřebují a nějaká ujetá nota je fuk. Hurá! Pan Marek je především propagátorem hudby, různých hudebních snah a jejího místa v našem životě. Rozumí lecčemu - a nebojí se psát ani o porodech a dětech. A není ojedinělým úkazem, takových skvělých pánů jsem díky své ukecanosti a drzůstkám poznala dost. Mnohým vděčím za to, jak mne podpořili, postrčili dalším směrem.
Přesto mým triumfem navždy zůstane, že jsem učila zpívat romského klučinu. Přesně tak. Já, navíc kluka, kterému rytmus cloumal tělem. Byla to zanedbaná velká rodina, on jediný tmavé pleti, maminka tak nějak vyzkoušela různé tatínky a leccos vždycky nějak dopadlo. Přemýšlely jsme s kolegyněmi na azyláku, čím ty děti zaujmout, posunout dál. Klučík obdivoval koně a mne při tom zjištění hravě napadlo, zda zná „Já mám koně, vraný koně“. Neznal, ale hned chtěl. Řeknu vám, byl to drsný vnitřní boj. Bylo mu už osm. Melodicky založený, jenže ta důvěřivá očka zvedlá ke mně jakožto veličině! Muselo se to rozhodnout nejpozději teď. Nemohla jsem nic odkládat, přesunout na jinou osobu, bylo by to další jeho odstrčení. Tak jsem řekla, že samozřejmě, ale ať mi promine, že nemám nějak hlas ve formě… Byl nadšený a hned to uměl. Přicházel za mnou i s učebnicemi a podivoval se, že to nesrozumitelné učení přece zná, třeba ta zvířátka. Bál se všeho, co zavánělo „učeností“.
Co tedy na závěr říci? Zpívejte. Když vás vyčerpává péče o seniora, zpívejte, třeba při hygieně, národní písničky potěší i vaše blízké a vám odlehčí. Můžete zpívat spolu. Už vás bolí pusa, nevíte, co děcku pořád povídat, potřebujete něco dělat? Zpívejte, ono bude zaujaté, nejdřív melodií a tím, že ví, že vás má nablízku, později i obsahem textu. Práce nejde od ruky? Hádejte, proč se hodně při práci zpívávalo… Máte splín? zanotujte si nějakou oblíbenou, ono vás pozvedne i to spojení s minulostí, kdy jste si zpívali nebo píseň slyšeli v lepším čase.
Zpívání, pokud to chcete vědečtěji, napomáhá správnému dýchání, uvolní díky rytmu negativní emoce, nahodí lepší náladu. A pokud nezvládáte nával radosti? Totéž. A ještě se zatočte, zatancujte si. Uvolníte přetlaky.
Moje útěcha pro lidi, postižené podobně jako já: Po několikadenní práci na zahradě jsem byla slušně vyzpívaná a jak jsem byla rozjetá, tichounce jsem si na dovče zazpívala v Kutné Hoře patřičně „Já jsem z Kutné Hory…“. Kamarádka s vynikajícím sluchem to zaslechla. Podivila se, že přece zpívám hezky (nojo, ale desítky písniček v krátké době předtím, že) a mám příjemný alt… Nečekaný závěr trnité cesty.
Jdu pověsit prádlo a v sadu to zase vyzkouším!
