Článek
Nebudu chodit kolem horké kaše. Zabíjením jsem už před lety označila tehdy aktuální zavření seniorů na pokojích v domovech. Bez jakékoliv společné činnosti (aktivizace byly zakázané), bez návštěv, uvěznění se strachem z nákazy, erzety odmítaly odvézt nemocné se srdcem do nemocnice za rychlou úlevou (a tyto stavy provází dušnost s vysokou úzkostí!). Ano, to byl covid, kdy všeobecné nedostatky u nás na konci světa korunoval příděl 1 (ano, jediného) jednorázového obleku pro personál pro domov se 100 klienty, který tehdy vyfasovala jeho ředitelka na kraji.
Zkoušela jsem vymýšlet, čím by se senioři mohli zabavit - a leccos bylo možné. na snímku je obyčejná miska s víčkem (jakákoliv), s korálky a skrytými předměty pro cvičení jemné motoriky a zároveň práci se vzpomínkami. je pro každého, předměty je možno obměňovat, korálky třídit - a to všechno lze opláchnout, dezinfikovat a poslat dál.
Covid je pryč, ale přede mnou se odhalila krutá praxe. Znovuoživila ji otázka oddané dcery, jaké jsou zkušenosti ostatních pečujících ohledně nemocnice. Dovolím si volně citovat (bez překlepů apod.):
„Táta měl před cca 2 týdny kolaps. Slyšela jsem ránu, ležel na zádech, oči v sloup a chrčel. Odvezla ho rychlá, za hodinu volali , že na CT hlavy nic není, tak že ho vracejí domů, že ho máme hlídat, a kdyby něco, volat znovu rychlou. Zvracel, bylo mu zle. Bála jsem se usnout, že bych tentokrát nemusela doběhnout včas. Nicméně opakovalo se to znovu - padal na návštěvu, neovládal nohy, oči v sloup. V nemocnici řekli, že ho máme přivézt sami. Nechali si ho tam - že má nízkou hladinu hořčíku, draslíku a sodíku. Takže rehydratace. Drželi ho celou dobu přikurtovaného, navykali na plíny (přičemž přebalují 3× denně)… Potom mi řekli, že fyzicky je na tom snad zhruba stejně než před hospitalizací. Na můj údiv, že ale ho vůbec (VŮBEC) nepouštějí z postele, mi řekli, že je neklidný. On jim totiž jen v andělíčku utekl a našli ho až mimo areál nemocnice. Tak aby ho nemuseli hlídat, tak ho přivazovali. Odvázali jen na jídlo - jenže mu tak zeslábly ruce, že sám zvládl jen 2-3 lžíce. Místo, aby ho zkusil někdo nakrmit, jídlo prostě odnesli…“
Tohle je veliký problém zdravotnických zařízení. Setkávám se s ním od doby, kdy jsem jako sociální pracovnice domova s vrchní sestrou navštěvovala naše klienty v nemocnicích a LDN. Setkala jsem se se zmíněným nekrmením, přiraženými stolky ke zdi za hlavou. Kde pacient napůl seděl, na svůj stolek ani neviděl, natož aby se napil. Pokud mu nepodala pití návštěva, třeba i cizí, nenapil se. Jednu paní nám takhle vedlejší návštěva napájela. Odvezla si maminku domů - a za tři dny naše klientka zemřela. Asi veliká náhoda bez jasných souvislostí…
Jistěže je hodně historek, kdy nám vrátili klienty úžasně opečované, ale také jsem se - třeba na LDN - setkala s dámami u oběda, které hezky seděly u stolu - přivázané na toaletních židlích s vykonanou potřebou. Starý člověk není nemyslící tvor, ani když má demenci. Když si jeden pán stěžoval, že sedí přivázaný hodinu, doložil to dokoukaným filmem - a ošetřovatel hned poté nepopřel jeho tvrzení, nýbrž odsekl, že dostal projímadlo a dokud nebude účinkovat, prostě bude přivázanej a hotovo!
Hodně lidí si stěžuje, že do LDN nebo nemocnice přišel jejich blízký chodící, celkem orientovaný, jenom slabý. Tam ho zfetovali, spadl, skončil v posteli s postranicemi, které nepřekonal. A už je opravdu ležák, zmatený, skoro nemluvící… S tím bojovala už paní ombudsmanka Šabatová - začala v domovech. Domovy si na tuto praxi už netroufaly, ale ona pokračovala a rozvíjela se u zdravotníků. Dokonce se mi dostalo důvěrného sdělení, že tuhle praxi znají i v blízkém Německu, jde totiž o peníze - na ležáky dá stát víc! (Dělají tam naše sestry…) U nás tedy vyšší příspěvek na péči. A k mému zděšení ještě většímu: o téhle tajné praxi vědí i pedagogové na VŠ! Jednomu dokonce uklouzlo, že dosud nevěděl, že i v Německu…
Co s tím?
Uvědomme si, prosím, že člověk, uvězněný na lůžku, je skutečně týraný nedostatkem podnětů! Rodina často marně bojuje s personálem, částečně je přitom svázaná „zodpovědností“ (kdyby si ji/ ho vzala domů a neodborně pečiovala, něco se stalo…) a rovněž strachem z toho, že by se v takovém zařízení někdo mohl za stížnosti mstít. A také se musí živit, nezvládne ani představu náročné péče doma.
Únikem z vězení tohoto typu je potom pouze smrt, její tiché očekávání. Zhruba do tří-šesti měsíců… A PŘESTO! Znám ze své praxe třeba ten nejkřiklavější příklad - paní, pět roků ležák na LDN (neptejte se mne, jak je to možné, tuším, že šlo o papírové jakoby přesuny), se dostala vedle do prostor domova. Zmatená, nemluvící, ani se sama nenapila. Po čtrnácti dnech se snažila o jedno dvě slova, dceru poznávala, seděla, napila se, udržela hrnek. Po měsíci měla nohy spuštěné dolů z postele, krátce ji postavili (přesunuli na vozík), najedla se rozkrájeného, řekla věty o několika slovech…
Rozumíte, co těm lidem provádíme?! Jsou schopni se vrátit i ze stavu „placky“, a to docela rychle. Ale mají tu možnost? Nemají. Jde přece o prachy!
Na závěr ještě jeden příklad dobré praxe. Proč? Protože s každým člověkem se dá pracovat, i když tahle paní Tylda byla „jenom“ velmi špatně pohyblivá.
Zlá Tylda
Sotva dýchající sedmdesátiletá paní s velmi oteklými nohami uprosila úřednici z města, aby jí pomohla z ubytovny, kde uvízla. Stalo se, byla přijata do domova pro seniory. Paní žila většinou o bramborách, když potřebovala odjet do nemocnice, odmítali jí volat sanitu, personál se posmíval její obtížné chůzi i tomu, jak jim hned sprostě nadávala. Ušla jen několik kroků přes chodbu na WC a umývárnu, nepostála bez opory.
Po týdnu v domově všechny zaskočila: rozčilovala se, jak je ukřivděná, že ji šidíme, házela talíře s jídlem na zem. Personál si k ní těžce hledal cestu, byla sprostá, nadávala i na lékaře, nikdo se jí nezavděčil. Z rozhovorů s ní vyplynulo, že stále čekala, že ji někdo ošidí, nevěřila, že by v domově bylo doopravdy, jak to kolem sebe viděla a bránila se už předem. I do té ubytovny se totiž dostala podvodem a tím pádem přece věděla, jaká je pravda!
Jednou se rozplakala, že pročůrává největší pleny až na zem. Všichni to vidí, je to hrozná hanba a ona neví, co proti tomu dělat. Lékař se totiž snažil zbavit ji otoků. Utěšovali jsme ji, ať vydrží. Skutečně uviděla změny k lepšímu. Během měsíce totiž ztratila přes dvanáct kilo z otoků, dýchala lépe. S klíčovou pracovnicí si sedly. Povídaly si o hospodářství, domluvily se na výletu za zvířaty oné pracovnice. Otevírala nám svou minulost. Dál používala svůj opravdu silný hlas a šťavnaté výrazy, ale už jako odezvu na jiné dění. Asi po půl roce už ale chodila sociální pracovnici sama hlásit, že jí ujela huba a že se nám chce omluvit. Tehdy jsme zjistili, že ji schválně provokuje další klientka, která ji znala z minulosti. Kdykoliv ji viděla podřimovat, kopla ji do nemocné nohy, schovala se a bavila tím, jak paní všem nadává.
Vnímali jsme její omlouvání jako projev zabydlení se, uvykání. Když ji dohnal starý dluh za pobyt v nemocnici, vyjednali jsme odpuštění celé částky. Paní Tylda rázem pookřála. Velmi úzkostlivě se vždy starala, aby měla peníze v pořádku. I na té ubytovně žila raději o chlebu a bramborách, aby nenaděla dluhy. Když její dvě spolubydlící musely do nemocnice, chodila prosit, ať je vezmeme zpátky, že se o ně bude starat, že je jí smutno. To si už zanadávala sotva jednou týdně a navíc s tím vydržela ven, s chodítkem si zajela k lesu a tam mu dala co proto.
Dozvěděli jsme se, že ji na konci války jako dvanáctiletou znásilnili. Kvůli „rodinné hanbě“ prodělala dost řeznický potrat, a i když děti velice milovala (v hospodářství zvládla nejen zvířata, ale i sourozence), už svoje mít nemohla. Jak mohla, odešla do Čech, s rodinou přetrhla kontakty. Ani se nesnažila o vztah s mužem, v důchodu pila a bylo jí všechno jedno… U klíčové pracovnice se velice zajímala nejen o hospodářství, ale i o její děti, zažila i návštěvu a její děti si hned získala. Začala snít, že kdyby se našla komůrka, ona by tam se vším pomohla - a opravdu se snažila být co nejvíc soběstačná, chodila už jen s hůlkami a dlouho.
Dál příběh nepokračuje. Jednou jsme my sami volali sanitu dřív, než se bála o život jako dřív. Zdá se to divné, ale jela do nemocnice šťastná. Vždycky se tam o ni dobře postarali a my jí to právě dopřáli bez prošení.
I tak může vypadat služba. Paní dál potřebovala pomoc ve všech oblastech, na které jí byl přiznán příspěvek, ale změnila se kvalita jejího života, věřila v budoucnost - protože pobytová služba není pouhou čekárnou na konec.
Nemusí být. A je to rovněž věcí veřejnosti, aby o takové příběhy stála. Je v zájmu každého z nás, aby nesrazil podpatky a nesklonil se před nedostatky a týráním, které zjistí. Změňme ty strašné případy na naděje a zázraky, jaký mohla prožít třeba ta „zlá Tylda“.
