Článek
Tak nám zkontrolovali nějaké neoficiální domovy pro seniory a je zle, debatuje se, rozčiluje se, lidé zkouší hledat nějakou střední cestu. Tohle je letitý problém, upozornila na něj už paní Šabatová https://socialnisluzby.plzen.eu/aktuality/starsi-aktuality/ministerstvo-prace-chce-razantneji-stihat-neregistrovane-socialni-sluzby/ v roce 2014.
Já sama v té době z pozice sociálky v (registrovaném) domově pro seniory navštívila takzvanou ubytovnu v pustině, odkud se muselo i na základní nákup dojet autem. Jeli jsme s kolegyní zjistit situaci u staré paní, která měla nemocné srdce a nohy. Nestačily jí peníze na víc než brambory. Ono to bývalo nějaké ředitelství dolů či co. Na místě jsme viděly pokoje, kam se sotva vešel noční stolek ke gauči, pohovce- na jednom pokoji bylo více typů běžných lůžek, nejméně pro tři lidi. Málo pohyblivé lidi! Umývárny a toalety na dlouhé chodbě jediné, žádný výtah, jen schody. Několik pater.
Paní sice už dřív žila v domově, ale se srdcem odjela do nemocnice a potom LDN, odkud ji paní ředitelka nalákala do „většího komfortu“ a takřka rodinného zázemí. Pomohla sepsat výpověď, pomohla se stěhováním. Jenže si účtovala jak za dovezení každého nákupu tak za svezení (třeba k zastávce) příliš korunek na to, aby paní potom jedla třeba 14 dní jenom vařené brambory. Podle toho, co říkala, byly ceny vyšší než od pečovatelské služby. Léků moc neměla (neměla ty, na které by musela doplácet) a bála se. Ona to byla paní ztvrdlá životem a pro nadávky nešla daleko, ale když jí, jako nemocné se srdcem odmítal personál přivolat pohotovost… Kardiaci se hodně bojí, neboť se srdceem souvisí dušnost, a to je opravdu hnusný stav. Když jsme ji potom s sebou odvážely, pár lidí z personálu, oblečených jako pracovníci v přímé péči (ačkoliv šlo o ubytovnu, měli stejnokroje!), se naklánělo přes zábradlí, smálo se a zazněly i jízlivé poznámky.
Ono to s tou paní opravdu nebylo jednoduché, ale když se mi povedlo zvládnout dluhy z pobytů v nemocnici, pochopila, že ji nešidíme, ale pomáháme. V podstatě to byla nechtěná sirota v hospodářství s macechou, znásilněná za Slovenského povstání a poté v rámci „dobré pověsti rodiny“ prošla pokoutní řezničinou, když už jí bylo vidět břicho. Přežila, ale už nemohla mít děti. Utekla, protloukala se a taky pila. Jak se jedné kolegyni svěřila, život už měla k ničemu, protože děti prostě milovala. Stala se z ní postavička, válející se po pangejtech.
K dobré službě patří i to, že se hledají cestičky. Našlo se jich několik díky našim pracovnicím a když jí bylo po roce a něco nedobře a na lůžku čekala na rychlou, bylo zrovna MDŽ. Dostala kytičku jako ostatní. Viděla jsem, jak moc je z té primulky dojatá, spokojená a navíc: v nemocnici na ni byli vždycky hodní, těšila se tam. Přání se jí splnilo, zemřela po dvou dnech.
Tohle je ve zkratce rozdíl mezi těmi dvěma službami. Můžete lidi ubytovat a ždímat, možná i nějak jim posloužit nebo podpořit příchod pečovatelské služby, ale registrovaná služba musí mít pravidla, mechanismy kontroly, sociálního pracovníka jako garanta sociální práce, dostatek personálu, splňovat podmínky hasičů, hygieny, BOZP a další. V našem domově jsme dokázali pomoci k dožití v důstojnosti a třeba i s návratem kontaktů s rodinou.
A teď popustím uzdu fantazii. Jak by to šlo udělat, pokud bych měla barák (a peníze na úpravy) a nechtěla projít registrací (i když se poté dosáhne na dotace, tak ten „vopruz“ všeho, co je nutné splňovat, je šílený). Zrovna já bych sice měla ulehčené shánění nedostatkového SP, když papíry mám, ale proč? Dejme tomu ubytuju deset lidí. Nájem 350 za noc nevypadá hrozně, je to docela minimum v reg. službě. Takže to dělá 10500 za červen. No a lidi také musejí jíst, že? Dietní celodenní strava vyjde na cca 300 korun denně, to by bylo v červnu za 9000. 19 500×10 je pouhých stodevadesát pět tisíc měsíčně ode všech. Lidem těžko zbyde na léky, pokud nemají příspěvek, pobyt s jídlem podprůměrný důchod nezvládne, i když mohu kašlat na povinných 15 % zůstatku z důchodu, když není registrace.
Měla bych mít nějaký plat pro sebe a přinejmenším uklízečku, pokud bych lidem nechala příspěvky na péči a docházela sem pečovatelka na jakékoliv úkony. Dokážou lidi vykoupat, poklidit, nakoupit, znají aktivizace, pomohou zařídit, co je potřeba, doprovodí k lékaři… I příspěvek na péči by se rychle rozpustil. V „terénu“ jim totiž posudkáři neradi dávají, co by opravdu měli mít. Pokud není terénní sestřička mezi místně dosažitelnými službami, museli byste platit aspoň částečnou svoji-nebo tam mít jen zdravé lidi, takže bez příspěvků na péči a brzy bez peněz. Ne všichni lidé si dokážou brát sami léky a pokud je dává někdo jiný, je to o hubu.
Dobře, ale co třeba účetní? Ti nejsou z laciného kraje. Vybavení není zadarmo, pokud chci mít čisté svědomí, je jasné, že musí být i dostatek toalet (plus jedna pro personál) a umyvadel, sprch a podobně, včetně bezbariérovosti. Takže rekonstrukce s nenávratnými náklady, ta se z plateb mnoho let neumoří. Hodně žerou energie, ke standardu vybavení patří televize, lednice, pračka, kuchyňka i tam, kde se jídlo dováží. Potřebujete uživit i auto. Okamžitě se musí zvládat havarijní stav, opravy vybavení (telefony). I v klasickém domově jsme jednou nouzově tahaly kbelíky s vodou od cisterny na záchody- klienti najednou všichni hojnem potřebovali… Jsou všichni spolehliví a nezlobí? Často se řeší tajné kouření v posteli… Od konvice leckdy něco také chytne. A kde máte povlékání lůžek, řešení hygienických nehod? A víte, že pleny ve větším množství jsou nebezpečným odpadem a musí se s nimi zacházet jinak? Nejlépe mít drahý speciální přístroj s dezinfekcí a pytli. Poctivě vedený domov-penzion s patřičným zařízením je tedy dost nevýdělečný. Ony ani ty milionové stavby se snad nikdy provozem nezaplatí.
Nechte mne ale snít. Dostala jsem se před covidem na jeden seminář, pořádaný pro veřejnost, mladé architekty a studenty. Zabývali jsme se komunitním bydlením. Například bytem pro čtyři nebo pět osob ve vyšším věku. Dostali jsme kartičky, kdo je kdo, v mé skupině byl i docela remcající děda o holi, celkem akční dáma s autem, milovnice seriálů, dáma s početnou rodinou a tím pádem i návštěvami. Věkový rozdíl i 20 let, dáma kolem šedesáti měla brigádu. Různá vzdělání, různé osudy.
Dispozice bytu byla jedna sprcha, jedno WC, jedna koupelna s vanou. Každý měl stejně velký pokoj, společný byl prostorný obývák s kuchyňským koutem a jídelním stolem. Dostali jsme za úkol ty lidi sladit, zvláště, pokud měl remcavý děda nejradši pohodlí u stále puštěné tv a dáma, hladová po seriálech, na pokoji tv neměla. Zato ráda vařila, ale děda všechno pomlouval. Měl hůl a neváhal s ní nebezpečně máchat a hádat se. Jak vytvořit pravidla?
Dalo se to, ale musel tu být mediátor. Opakovaně. Ti lidé si jakoby museli uvědomit, že tento sdílený byt je jejich velkou šancí na slušné zázemí- na samostatný byt by neměli peníze a nemohli by ho ani vybavit vlastním nábytkem. Proto tu na startu mohla být jediná TV. O noťasech nebo PC jsme ani neuvažovali. Byl nutný rozvrh dne, možná vzájemná míra pomoci (on byl děda nakonec jakoby rád, že se nají lacino a podomácku a že se sveze, když musí k lékaři) a hlavně to, že nejsou sami, protože zdraví moc nesloužilo nikomu, i když byli celkem pohybliví. Sporný byl i pejsek jedné dámy.
Takovým mediátorem by mohla být neziskovka nebo kurátor pro dospělé, jaký je dnes v každé obci s rozšířeným působením. Do takového komunitního bydlení, kde se mohou nájem a platby energií dobře rozpočítat, by se jistě leckomu vyplatilo jít. Ostatně, studenti to zkoušejí už dávno. Za staršími lidmi může potom docházet pečovatelka, zdravotní sestra, neziskovka kvůli dluhům a podobně.
A že si nedovedete představit starší dospělé takhle zvládat společné bydlení? Existuje příklad, sledovaný pracovníky azyláku pro muže v západních Čechách. Tři bezdomovci se tu sešli. Trochu se znali, společně si začali vařit, postupně hospodařili, našli si pronájem bytu a odstěhovali se. Kolegyně mi o tom úspěchu vyprávěla, tehdy ještě po roce všechno klapalo. Proč by se nemohly sestěhovat například kamarádky?
Ano, základem jsou jasná pravidla, stejně jako by měla být u sestěhování rodiny, jakékoliv a kdekoliv. Rozdělení plateb, vlastní soukromý prostor, uzpůsobení nábytku a celého vybavení současným potřebám. Například odstranění prahů pro člověka s chodítkem nebo vozíčkem. Madla v koupelně i na WC. Dohoda o uklízení. O nádobí a vaření. O společném užívání obýváku a tak dále. Určitě by se mělo řešit živobytí již u lidí ještě poměrně zdravých. Jasně, zarputile se budou držet svého, svých skříní a věcí. Jenže třeba to komunitní bydlení by je udrželo soběstačné déle, než osamělé stárnutí. Stačí mrtvička a kde jste bez rodiny? Bez okolí, co vás podpoří?
S tím, co musí splňovat registrovaná služba, si lze jen těžko představit dobré fungování nějak uplácané pobytovky bez reguĺí. Ano, nějak fungují, ale kde jsou místní úřady, hygiena, hasiči, krajský sociální odbor, když se malér proflákne až po letech? Bohatě stačí, že se dokáže něco hodně pokazit i v registrované pobytovce. Chybí tedy cosi napůl, zlegalizování a podpora proměny těch „fuj“ služeb, co se tváří jinak, třeba jako penzion. A že jsem jich poznala… Najít všechny chyby a pokusit se doladit tam, kde byla dobrá vůle, ale dopadlo to všelijak. Co si myslíte vy?
