Článek
Vyrostla jsem v časech „potratových“ komisí. Několik lidí se podrobně vyptávalo ženy, případně i jejího partnera, proč by se dítě nemělo narodit. Byla to pro ženu šílená situace, trapná a navždy zapamatovatelná. Nechat si promlouvat do duše nějakou uvědomělou babou soudružkou… Dost často rozhodlo také o tom, že se dítě narodit má, že není důvod ani materiální, proč těhotenství ukončit. Potratových (interrupčních) komisí se ženy hodně obávaly. Jejich rozhodnutí totiž často vedlo k narození nechtěného dítěte, ale představa o síle mateřské lásky, která za nový život bude nakonec vděčná, byla dost zcestná. Navíc byly ženy jaksi zaregistrovány a vyloučilo se tím tajné pomožení. Zkrátka se právem cítily v pasti a jako inkubátor. Ukřivděné, ponížené, odsouzené.
Kandidáti věd Z. Matějček, Z. Dytrych a V. Schüller na základě dlouholetého sledování života těchto nuceně narozených dětí vydali r. 1975 zprávu o tom, jak byly děti matkou přijaty, jak vyrůstaly a jak byly schopné uspět ve vlastním životě. Nejlépe dopadly děti, s jejichž vývojem v děloze a narozením se matky velice brzy smířily, většinou měly rodinu s více sourozenci. Přesto i u nich se objevovaly problémy se sebevědomím a podobně. A to se vlastně narodily po roce 1957, kdy vznikly ony zmíněné komise, které mohly poskytnout data o svých rozhodnutích. Tedy v poměrně stabilní době, kdy ovšem svobodné nebo rozvedené matky (a tím i jejich děti) byly dost nízko ve společenském žebříčku. Zažily však také smršť rozpadů rodin po r. 1968. Přesto měla studovaná skupina vedle sebe další, děti z běžných rodin s podobným procentem rozvodů a velikostí rodiny. Zkoumaly se tedy děti přijaté po komisi celkem dobře, děti donošené se smířením až po porodu, odmítané během dalšího života… Velmi drsné čtení.
Od náhodného vyslechnutí dospělých, od příběhu mně známé dámy, která si uměla sama na hraně padesátých a šedesátých let pomáhat jehlicí, mne téma „odpomoci“ dost fascinovalo, včetně nebezpečí, jaké ženy podstupovaly. Byly natolik zoufalé, že jim bylo všechno jedno. Jen si to uvědomme: do těla ženy, kamsi dost hluboko bez kontroly zraku nebo přístrojů a nástrojů (gynekologická zrcadla například), se vsune nějaká rourka, z ní uvnitř vysune cosi ostrého, aby to narušilo plodové obaly. Nejčastější poškození napadne každého: Krvácení a infekce a následná celková sepse. Protože se žena poté bála někam jít (třebaže již těhotné u nás nebyly za zákrok trestně stíhané), doputovala k lékařům dost často pozdě.
Já k tomu drsnému výčtu dodám, že pokud si žena „odpomáhala“ sama, můžete si pomyslet cosi o tom, že snad uvnitř sebe nějak nástroje cítila - omyl, Kriminalistický sborník popisuje případ z r. 1973, kdy si žena propíchla i střeva a poškodila játra.
Nikdy se oběti nemohly spolehnout ani na základní hygienu pomůcek. Jedna andělíčkářka používala „rourku“, kterou jinak uvolňovala stolici u svých prasat. Jistý údržbář zase používal šroubovák, nikoliv nějak oddělený od ostatního nářadí. Jen byl přiostřený. V tomto případě došli kriminalisté k podezření, že bolest, jakou ženám způsoboval, mu zároveň (nechával si, samozřejmě, zaplatit) uspokojovala jeho sadistické sklony. Ba ani zdravotníci nebyli spolehliví - kriminalisté vyšetřovali i nepodařené pokoutní potraty, způsobené lékaři!
Máme dokonce zjištěnou vraždu, kdy se „potratář“ zbavil milenky pod záminkou zákroku. Vstříkl jí do dělohy jed a byl udiven, že žena po zákroku dokázala slézt ze stolu a zemřela až po několika minutách, kdy už přemýšlel, jak ji tedy „dodělat“.
Ono se do žen vstřikovalo leccos, protože ne všichni „pomahači“ si troufali na pouze mechanické poškození plodu. Dovedete si to představit? Takto se vydat neznámému člověku na milost a nemilost jen proto, že zrovna v tu chvíli žena nevidí východisko z dané situace? Hrůza!
Dnes máme možnosti po nechtěném oplodnění nebo styku třeba i v rámci potratové pilulky „po“, šetrnějším způsobu odstraněním zárodku do několika týdnů, i oné „velké“ interrupce nebo pozdějším de facto porodu těžce poškozeného plodu. Jenže minulost a odmítači potratů na nás dál cení zuby. Vždyť ještě v r. 2003 se u nás diskutovalo o možném zpřísnění zákona (na podnět politiků KDU ČSL - ostatně tito prosadili v devadesátých letech vyšší DPH na kondomy a ženské pomůcky), ale potom se již jejich síly soustředily spíše na podporu donošení dítěte s využitím babyboxů a adopce. Podobně jsou na tom i současné skupiny, odmítající potraty (snažily se ovlivnit i Jurečkovo MPSV, ale již prý s nimi nespolupracuje).
Interrupce u nás klesají, ale stále vykukují z krabiček ukřičení a odmítaví čerti, bez ohledu na to, že zákroky u nás využívají především cizinky. Drsná byla například diskuze na téma znásilněných Ukrajinek. Doslechla jsem se i o úspěchu kampaně jisté organizace, slibující podporu matkám, aby dítě donosily. Také jsem viděla reklamy v metru. Prý se po porodu žádná slibovaná podpora matce nekonala.
Co s tím?
Samozřejmě podporovat prevenci, uvědomění žen o svém těle a možnostech. Působit rovněž na budoucí otce dětí, i oni přece mají mít své slovo při plánování potomstva. Dokonce právě oni mají být nejbližší podporou ženy během těhotenství i ve chvílích, kdy přece jenom k donošení dítěte dojít nemůže. Vícevrstevnou podporou rodin - cožpak větší počet dětí v chudých rodinách nesouvisí rovněž s možnou kulturou chudoby? Působit na lidi v krizových situacích s nadhledem a respektem k jejich osobní situaci (nikdo nechodí v jejich botách), bez jednoznačných stanovisek, jaká vyžadují některé organizace.
Za mne je dítě dnes darem, neboť trojice úkazů (úspěšné oplodnění, zdravé těhotenství a porod zdravého dítěte) byla již před lety splnitelná sotva v třetině případů. Běžně se o tom hovořilo a doznávám, že se to nepovedlo splnit ani mně. Jenže místo podmínek pro klidné a pohodové mateřství stále máme dost otazníků. Zažila jsem například svědectví ženy v r. 1998, která „musela“ na zákrok na tlak manžela a tchyně. Jedno dítě už měla a dalšího uřvance paní v domě nechtěla. Nedovedla si představit jiné řešení.
Ostatně i v mém sousedství a rodině bylo několik žen, jejichž muž se nehodlal nijak omezovat, byť měly antikoncepci zakázanou. Dítě doma páni tvorstva nechtěli, ženské si TO měly zařídit nějak samy. Jedno odmítání dalšího dítěte a vlastní použití alespoň kondomu dokonce vedlo k tomu, že komedie života zapracovala a žena zjistila, že je zhruba stejně dlouho těhotná jako sotva zletilá milenka. Tam byly ve hře i pokusy o „náhodu“ - vraždu díky obnaženým drátům pod proudem. Děti to objevily včas a poté zabránily i prohození matky oknem… Takzvaní lepšolidi, abyste věděli. Zaplať Pánbůh, že už máme trestné i znásilnění mezi manželi! I když se dá všechno zneužít, což nepopírám.
Žena, její tělo, stálá, byť zmenšující se rizika, spojená s příchodem dítěte, vliv společnosti a bezprostředního okolí, to vše jsou stále důležité a nejednoznačně pojímané karty v životě každé z nás. Nesoudím ani ty, které prostě chtějí svobodně žít, budovat kariéru a basta fidli. Spíš občas lituji jejich (některých) pozdní léta v osamocení, protože společnost se zase tak rychle nezmění. Ba i příroda na ně občas zařve.
V žádném případě bychom neměli dovolit, aby strach z čehokoliv přiměl jakoukoliv ženu připustit, že se v jejích útrobách bude kdosi hrabat jen s pouhým příslibem, že odstraní „problém“. Problém totiž byl, je a bude především v hlavách naprosto jiných.
zdroje:
Zdeněk Matějček, Zdeněk Dytrych, Vratislav Schüller Nechtěné děti: Závěrečná zpráva dílčího úkolu státního plánu badatelského výzkumu č. VII-3-7/2.2 „Vliv chování matek na biosociální vývoj dětí narozených z nechtěného těhotenství“, Výzkumný ústav psychiatrický, r.1975
Kriminalistický sborník 7/75 a 5/80: vydávala federální správa VB FMV
