Článek
Gabriela Lhoťanová. Pamatujme si to jméno. Objevilo se v médiích v souvislosti s ponižováním lidí v ostravské Slunečnici. Upozornila na špatné chování personálu, iniciovala práci redaktorů, kteří se tam dali najmout jako pracovní síly. Když začal soud, chodila tam a vypovídala, ačkoliv její osobnost byla okolím pomlouvaná, šikanovaná, vysmívána.
Dejme slovo přímo jí, znala mne z FB jako Annu Šochovou, což je mé literární jméno.
Aničko, tohle je opravdu praxe a děje se to, ale nemělo by, za těch 14 let jsem viděla už tolik hrůzy a bolesti, že jsem prostě do toho musela jít, ale boj už teď vím, že je marný. Udělají ze mne lháře, psychopata atd. Mám hroznou pověst, všude mne pomlouvají, v práci to mám moc těžké a síly už mi rapidně ubývají. A po smrti syna už to nedávám.
(leden 2023)
Znám chování „týmu“ k člověku, kterého je nutné zadupat nebo umlčet. Přesto mne zasáhlo, že po nedávné smrti syna musela čelit útokům, které se její bolesti vysmívaly. Stálý stres oslaboval její tělo, i když se snažila bojovat a nevzdávat se.
Obdivovala jsem ji a nechci, aby jen tak zapadla do masy bezejmenných, uštvaných a poničených žen, které se tady mezi námi snaží pracovat s lidmi a pro lidi tak, jak by si každý přál. Jenže život není tak vstřícný ideálům, jak bychom si představovali. Leccos, co se ve prospěch závislých klientů a pacientů (v domovech i LDN) ze strany dobrého nebo nadšeného pracovníka zavádí, zkouší, praktikuje, může být posouzeno jako nevítaná práce navíc. K tomu připočtěme vyhoření, nízké společenské i finanční ohodnocení, fyzicky vyčerpávající dřinu. Stačí jeden - dva „škodiči“ s rezolutním hlasem, záštitou „shora“ - a dočkáme se ubližování, ponižování, zlehčování závislých lidí. Většina týmu se stáhne a mlčí. Je to klasická sebeobrana, strach o udržení práce, hlavně ve vyšším věku.
Často sami viděli, jak se vyštípává a pomlouvá, pokud někdo trčí, prosazuje změnu, zvedne se a jde dělat místo dlouhého kafíčka. Musejí se udržet v práci, bojí se začít něco nového, obstát třeba někde v montovně, styděli by se chodit na pracák. Navíc ty lidi kolem sebe mají rádi, žijí vedle nich a s nimi i celé roky.
Kdysi mne osobně velice zasáhlo, jak odešla ochotná a laskavá pracovnice, krátce se vrátivší do instituce po tragédii v rodině. Nebylo jí přáno, že ochotně sloužila noční a víkendy a tím ubírala peníze ostatním. Co na tom, že se vědělo, že sice pomáhá v nouzi své, ale rovněž při problémech s výpadky personálu ve službě?! Dozvěděla jsem se to až poté odjinud - a paní mi to potvrdila.
Rodiny se málokdy ozvou, protože nemají jak péči poskytnout doma a jejich blízký je vlastně rukojmím instituce. Je to v nás zakořeněno z minulých časů - ozveš se a oni ublíží tomu, na koho denně dosáhnou.
Jak tohle změnit? Slabí lidé se snadno stanou terčem pohodlnosti, malichernosti, povrchnosti a „dobrého bydla“. Nepomůže pohoršení veřejnosti, pouhé snění o tom, jak by to mělo být. Málo slyšíme jak o špatném zacházení, tak ještě méně o dobré a vynikající praxi. O těch statečných, co ukážou prstem a pojmenují dění, vystoupí s tím, že takhle to být nemá.
Gabriela Lhoťanová je viditelnou obětí naší reality. Nelítostné, nežádoucí, ale v podstatě tolerované a statečným lidem naprosto nepomáhající.
Čest její památce.
