Odmítnutí vyšších příspěvků ? Potřeba diskuze

O jeden jediný hlas ve sněmovně neprošlo zvýšení příspěvku na péči. Jedná se hlavně o onen směšný první stupeň ve výši 880 korun pro dospělé a druhý stupeň, který nyní činí 4900 pro dospělé. V návrhu lítala i procenta využívání služeb, za něž by se platilo právě ze zvýšeného příspěvku. Návrh kupodivu podporovala opozice s Piráty a neprošel o jeden jediný hlas.

Osobně mám pocit, že především první stupeň si navýšení zaslouží, byl totiž zkrouhnut Drábkovou reformou v r. 2012 ze dvou tisíc na osm stovek a uznejte, že síla peněz se od té doby jaksi proměnila, i když částka během let vyskočila o celých osmdesát korun. Podívejme se, kdo takový příspěvek může dostat.

Máme deset kategorií životních potřeb. U dospělých je většinou uznaná oblast mobility. Prostě se nemůžou jen tak snadno pohybovat, s berlemi nebo hůlkou dvě stě metrů na jeden zátah nevyjdou, potíže mají i se schody. Nic moc problém? V praxi se zavírají doma, protože nesejdou schody ani z prvního patra. Přicházejí tím o styk s okolním prostředím, mají problémy s opatřováním věcí, s nákupy i vyhazováním odpadků nebo úklidu. Ani k lékaři se bez pomoci nedostanou. Čím hůře se pohybují, tím větší jsou následky pro jejich celý život. Z vypočítaných potíží vyplývá, že problém s pohybem jasně zasahuje i do fungování domácnosti (a to je další oblast). Potřebujeme ale ještě další, třetí a čtvrtou oblast, která je zasažená. U stárnoucích lidí bývá problém s komunikací, když ztrácejí sluch a stále hůře vidí, někteří se těžko učí zacházet s novými telefony. Potřebují také pomoc s péčí o zdraví, právě s dopravou k lékaři a na další vyšetření, mnoho žen má potíže s úniky moči (což obnáší také změny režimu, návštěvy lékařů a používání pomůcek). To by byly čtyři oblasti. Problém s pohyblivostí se však může odrážet i v oblasti oblékání a obouvání. Takové ponožky a kalhoty dokážou potrápit, zvláště, pokud jsou necitlivé prsty nebo otoky nohou.

Je zajímavé, že v okolních zemích, třeba na Slovensku a v Německu, lidem „do ruky“ moc peněz nepřijde - platí se tam přímo službám. U nás, podle mých zkušeností z praxe, rodina pomáhá u prvního stupně mnohem víc, než by stačil příspěvek na služby. Jenže lidé zároveň odmítají pomoc terénních pečovatelek, nechtějí si nikoho „cizího pustit do bytu“. Na straně druhé od rodinných pečujících vyžadují až značný nadstandard. Dobře tedy, zvyšme příspěvek prvnímu stupni na rozumnou úroveň, ale podmiňme jeho příjem právě odebíráním služby profesionálů. V tom je ona myšlenka dobrá. Velmi dobrá.

Setkávám se často s tím, že pečující v rodinách peníze ani nechtějí, vnímají péči jako povinnost. (Bylo by mi hanba za to něco chtít, jen ať má, chudinka, na léky.) V tom jim zatím nikdo moc nebrání (ale kontroly jsou, budou a zacílí se na využívání PnP, neboť to NENÍ přilepšení k důchodu). Placení profesionálům totiž znamená otevřená vrátka pro osobní život právě jim, lidem v sendvičové generaci. Navíc jde o předcházení vyhoření (on je zpočátku leckdo nadšený a obětuje se, až mu je v tom časem úzko, protože potřebný člověk má potíží víc a víc). A nemusí být tím potřebným vyloženě starý člověk. Je v tom skrytá i jakási edukace dotyčného klienta k tomu, aby se smířil s onou potřebou pomoci odjinud a nevyžadoval ji po rodině, občas až otrokářským stylem. Což se také děje. Citové vydírání, spory mezi sourozenci, žalování na nedostatečnou péči, jen aby bylo o čem mluvit, aby se něco dělo.

A co děti? V prvním stupni dostávají po roce věku 3300 korun. Je to hodně nebo málo? Tady také schvaluji povinný odběr služby, protože rodiče často tápou, nemají o moc víc než případné zdroje na internetu. Raná péče jim však dokáže poradit s režimem, doporučí kontakty na další pomoc (např. rehabilitace), vyslechne, pochválí pokroky. Rodiče - a matky obzvláště, jsou na hodně věcí sami, včetně vlastního rozpoložení, přijetí problémů svého dítěte. V mé praxi jsme občas podezírali některé chudší rodiny, že si ani nepřejí pracovat na pokrocích dítěte, že se bojí, aby nepřišli o tuhle dávku. Přitom je nezpochybnitelné, že právě rodiče, i ti méně snaživí, jsou u dětí hodně důležitým prvkem, a proto jim alespoň část příspěvku zůstat má.

V diskuzích kolem zvýšení (a spíše dnes nezvyšování příspěvků) jsem slyšela argumenty pro to, aby ani druhý stupeň nebyl vyplácen lidem přímo, aby i ten byl dotací pro služby. Proti tomu ovšem stojí dnešní nedostatek profesionálů na všech místech, kde by byli potřeba. Včetně kontroly činnosti služeb, aby vykazovaly práci s klienty co nejprůhledněji. Leccos se dá zjednodušit, aby nebyly zahlceny papírováním.

Tady zatím nevstupuji na tenký led, člověk ve druhém stupni potřebuje pomoc ve větší míře a od pečujících vím, že přisouzená „dvojka“ často supluje třetí stupeň. Rodina bývá omezená ve výdělečné činnosti a podobně. Někdy je totiž péče potřebná skutečně 24 hodin 7 dní v týdnu. Sice se už péče ve druhém stupni započítává do odpracovaných let pro důchod, ale mění chod celé rodiny, má dopad na další generace a pečující vyčerpává. Bohužel i zdravotně poznamenává. K tomu připočtěme potřebu kompenzačních a dalších pomůcek, ne všechno pojišťovny proplatí.

Co tedy dál? Jsem pro prevenci a osvětu. To znamená především péči společnosti o udržení mobility a duševního zdraví lidí. On i seniorbus pomáhá, lidé se sami dostanou na nákup a k lékaři, posádka pomáhá nastoupit a vystoupit. Chybí lavičky po hlavních ulicích, u kdejaké zeleně. Lavičky u panelákových a vícepatrových domů Proč? Když někdo statečně sleze ze schodů, měl by si odpočinout. Nevěříte? I mladí lidé si občas vymknou kotník. Třeba. A potom můžou seskákat třeba po téhle nádheře (průhledy v kovových stupních navíc nesvědčí lidem, kterým se točí hlava):

A pokud se k domu člověk nějak doplazí, také si někdy potřebuje odpočinout přeed závěrečnou etapou. Třeba u domů bez výtahu:

Chybí prostory (čas i místo) pro setkávání lidí všeho věku. Protože pohyb a společnost lidí znamenají aktivity, které nedovolí zapouzdřit se doma, vysedět si duševní problémy, zdravotní chátrání a tím mnohem větší potřebu péče během několika let, než by bylo nutné. Prevence vždycky šetří větší výdaje v budoucnu. Potřebujeme udržet lidi doma, tam, kde jim je dobře, což je mnohem levnější než ústavy. Ty ponechme lidem nejvíce postiženým, kteří naopak potřebují soustředěnou speciální pomoc.

Závěr? Prozatím bych zvýšila první stupeň a podmínila jej navrhovanými odběry profesionální služby. Zbytek se může navyšovat průběžně, podle rozšiřování pomoci v terénu. Je to dlouhá cesta a lidé se potřebují učit pomoc, podporu a dohled přijímat.