Článek
Poradensky stále nahlížím na stránku pečujících anebo mi lidé sami osobně vyprávějí o tom, jak dopadalo řízení o příspěvku na péči v jejich rodinách. A je to běs, vážení. Nedávno na FB vypustilo MPSV jakéhosi kontrolního broučka. Pochlubilo se heslovitě, že se doba přiznání zkrátí na cca 60 dnů. Pro smršť diskuzních příspěvků pod tím máme hezký termín „dostali sodu“, nic moc jiného to nebylo. Na popisované hrůzy a nespravedlnosti u konkrétních případů už asi potom měli vygenerovanou odpověď s tím, jak jim to je líto a že tento případ dokazuje, jak dobře udělali, že se snažili…
Nejdřív tedy vysvětlím, co jsem v nadpisu slíbila: Lidé si myslí, že v případě nespravedlnosti (třeba zamítnutí příspěvku u ležícího člověka) odvolání pomůže. Ne vždycky. Proč? Protože je to sociální dávka a vyšší orgán (třeba na kraji) se řídí kupodivu právě SOCIÁLNÍM šetřením, tedy stavem člověka ke dni, kdy bylo provedeno úředníkem z ÚP. Pokud se stav během tohoto správního řízení zhoršil a vy dodáte další posudky od lékaře, mohou k tomu přihlédnout. Mohou, nic víc.
Proto radím pečujícím: dohodněte se s klientem (žadatelem) o sepsání jednorázové plné moci k vyřizování PnP. Pokud lkáte, že se nepodepíše, tak prostě pár dní umožněte dotyčnému nácvik podpisu, kdyby se mu ruka klepala sebevíc. Třeba nevidomý po paměti vystřihne podpis téměř jako za mlada. A ano, může být roztřesený, vždyť komu by se prsty netřásly po dlouhé době, když necvičí jemnou motoriku, že. A neříkejte, že to nejde. Na domově se mi podepsali všichni právě proto, že jsme jim i kreslení (třeba mandal) představovali jako cvičení jemné motoriky. Kdo vládne podpisem, vládne svým záležitostem. Tomu rozuměli všichni. Nebudu rozebírat kvalitu podpisů, ale udrželi si ji aspoň nějakou a o to jde především. Takže chcete-li podpis, vytvořte podmínky.
S plnou mocí můžete nahlížet do spisu a tady je první bod kolem odvolání: Pokud sociální pracovník vypsal do zápisu všechno, všechny oblasti podle skutečnosti, ale posudkář to shodil ze stolu, má odvolání smysl.
Pokud zjistíte, že úředník naslouchal žadateli, který se vytahoval, co všechno zvládne, aniž by se před ním alespoň pokusil postavit (to je radůstka hlavně u lidí s demencí) a žádost byla potom zamítnuta nebo směšná, vzdejte se lhůty na odvolání a okamžitě požádejte znovu nebo požádejte o změnu výše. Jak máte plnou moc, můžete jednat za žadatele, i když, samozřejmě, žádost opět podepíše on.
Odvolání trvá dlouho, zatím by měly přicházet původně přiznané dávky (třeba přiznali jedničku ležákovi), po odvolání přijde doplatek, ale třeba až za rok. Jistým problémem je, když se objeví velká částka a najednou se rodina zblázní. To byste nevěřili, kolik „péče“ najednou každý provozoval, jen aby si urval, co se dá. Včetně řízení o dědictví, protože ne každý notář vyjme částku příspěvku na péči z dědictví. Stačí, aby na to narazil jen zřídka, psávala jsem notářům, jak to je. Stejně tak to musí (se slzami v očích) vrátit exekutor, PnP nesmí zabavit.
Nechávat PnP na účtě žadatele je strašně hloupý nesmysl - PnP tím pádem není využíván a mohl by být při kontrole z ÚP zastaven. Takže žádné litováníčko, že ubohý dědeček má konečně aspoň nějaké peníze (nebo je s rozzářenýma očima syslí) - má je pouze proto, aby si platil vaši péči nebo pomoc profesionálů! PnP je v podstatě plat pečujícího a je to v souladu s tím, že od druhého přiznaného stupně závislosti se pečujícímu počítá doba péče jako odpracovaná do jeho řízení o důchodu. Jestli vyberete částku z účtu a použijete na léky, postel nebo cokoliv, je už věcí zcela vaší. Já udivovala (a včerejškem opět udivuji) pečující tím, že si mohou zaplatit rehabilitaci a podobně. Ptávám se totiž: A co děláte pro sebe?!
Péče o někoho není v žádném případě nuceným otroctvím a pádem do nouze. Není a nesmí být, i když se leckdo ošívá, že péče je samozřejmá a nechce žebrat a s úřadem s divnou pověstí nechce nic mít. My na to máme… Houbeles, vážení - pochopte, že tím i popíráte práva právě toho milovaného na podporu od státu v jeho tíživé situaci! Jak slýchám, že „celý život dřel a nemá to zapotřebí“, je to sice pro mne zdravé (protože mám cvičit krční páteř), ale nesmysl! PnP, placení služeb, to totiž narovnává vztahy. Pořádek dělá přátele nebo tomu aspoň napomáhá. Člověk není potupně odkázán na milosrdenství, jakousi morální povinnost a soucit (kdo stojí o stálý soucit a vnucování vědomí, jak je už sám neschopný?). Člověk si platí, případně někomu dává práci. Má aspoň jakousi malou moc ve svých rukou, o něčem si může rozhodnout, něco dohodnout.
Dalším hlediskem, proč nežádat, je ovšem mizerná zkušenost s úřady, neochotou, bohužel i s tím, jak nedobře je provedená návštěva sociálního pracovníka u žadatele. A to mne v posledních dnech opravdu zdrtilo, protože jsem znala dost dobrých kolegyň, hlasitě chválím ty, co mne zaučovaly - a holt je to někde opravdu napováženou. Jak mi řekl mladý kolega: „A co byste za ty prachy ještě nechtěla?!“ I on měl svou pravdu, můj úsek na ÚP byl vrchnostem široko daleko divný, údajně jsme toho tak moc zase nedělali, protože na počítadle nebyly ty desítky až stovky klientů, co měly denně dávkařky. ÚP si s námi zkrátka nevěděl rady. Teď se to má změnit, ale dopídit se, jak přesně, to ještě bude pátrání. Zatím ani na stránkách MPSV není informace, jenom vím, že spousta lidí z ÚP začátkem března s chutí s touto agendou končí. Bude to posuzovat ČSSZ, kde byl největší kámen úrazu, ale že by poptávali sociální pracovníky, to tedy na vývěskách neuvádějí. Jenom zdravotnické vzdělání.
Quo vadis?
