Článek
Začalo se šuškat (a psát nejen v bulváru), že by známý politik mohl jít na mateřskou. Dítě mu odnosí náhradní matka. A je zle.
Při této aféře se mi vybavilo hned několik věcí: stará učebnice pro právníky, kterou jsem jen prolistovala, ale přesto si přečetla kapitolu o tom, že homosexualita je vrozená a není to nemoc. Bylo to hodně v rozporu s tím, že jsem se na začátku své praxe (konec sedmdesátek) na psychiatrii setkala v H. Beřkovicích s existencí zvláštního pavilonu pro léčení homosexuálů.
Potom reakce starších lidí v rodině nad tím, že se gayové a lesbičky hlásí o nějaká svoje práva. To ještě budou chtít mít děti, uvidíte! zaslechla jsem hrozby. Nepřela jsem se, jenom si říkala, že čas ukáže. Ostatně, znala jsem již tehdy muže, nejméně dva, kteří se oženili, zvládli zplodit děti a potom se v jednom případě žena rozvedla, když spolu přes 15 let žili jako „kamarádi“ (přičemž nesměla mít poměr pod hrozbou vyhnání z domu a ztráty dětí), ve druhém se pán k padesátce zamiloval a konečně šel s pravdou ven. Paní byla zničená, děti v rozpacích. Vybavily se mi i dvě ženy, vdané kvůli tomu, že chtěly mít děti. Jednu manžel načapal in flagranti a tak nějak kvůli děcku to na čas srovnali, družku druhé pán po dohodě přijal do domu a společně vychovávali potomstvo. Všechny čtyři páry řešily své problémy za normalizace.
Takže proč by nemohli mít své pokrevní děti, když to tu nenápadně a nenásilně bylo i dřív? Notabene s přístupem, který nutně nemusí znamenat roky lží a vlastně až dost sprosté využívání nic netušícího partnera? Proč by nemohli vychovávat dítě, pokud mu poskytnou co nejlepší možné podmínky a bude milováno? Což je asi to hlavní.
Jenže legislativa…
V daném propíraném případě narážíme opravdu na limity, dané našimi zákony, a to jak u hlediska adopce dítěte druhým rodičem, tak přímo u faktu náhradní matky. Není to tu zákonem ošetřeno ani jedno, takže leccos visí „v luftě“.
Ve své tvorbě jsem několikrát narazila na mnou vytvářenou společnost, kde se pozornost věnovala hodně dětem a zajištění nové generace. Prostě jsem potřebovala jiný svět. Leckde se i děti kradly… V jedné jakési lepší budoucnosti byla vyřešena kariéra mladých žen tím, že mohly naplánovat své těhotenství na ranou dospělost s tím, že dítě poté vyrůstalo v širší rodině a ony mohly studovat a rozjíždět kariéru (i po několika dětech). Nebyly problémy, k tomuto hledisku tam byli všichni vedeni už nějaké to století (od víceméně středověkých časů, kdy ženy razantně mužům zatrhly válčení) :-) Každé dítě tedy mělo i spoustu vrstevníků kolem sebe, prarodiče, tety a strýce a jednou i jeho matka založila rodinu s partnerem a starala se jak o pokrevní potomky, tak o „děti srdce“. Podobně tomu bylo i „jinde“, vždy rozhodovala péče o dítě a i náhradní mateřství se odvíjelo od schopnosti ženy dítě předat - ale zůstávat opodál a dítě podpořit nezávisle na vlastních pudech a majetnictví. Jak tohle ovšem správně ošetřit v reálném světě, netuším.
Máme prostě své lidské limity a co si budeme namlouvat, širší rodiny se rozpadají nejen po rozbití té jádrové. Nejsme ani tak na výši, abychom neupřednostňovali některé z vlastních dětí na úkor ostatních. Důraz na potřeby dítěte se tu jakžtakž klade kolem stovky let (proto se minulému století říká Století dítěte) a pořád je to dost „vošajzlich“. Nezvládáme to, co bychom si přáli, visí nad námi stíny tradičních stylů výchovy, různých zranění z vlastního dětství a dospívání. Někdy slyšíme sami sebe, kterak říkáme stejná „moudra“, jaká nás tolik štvala u našich rodičů.
Jak z toho všeho ven? Jak přemýšlet o tom, co se právě rozneslo jako veliká senzace? A co když to byl spíše jakýsi vypuštěný kontrolní brouček? V každém případě je ta zpráva tady a přicházející dítě (pravděpodobně přicházející) by nemělo svou existenci v dané rodině nijak odnášet.
Druhou otázkou je, nakolik chceme, aby právník a politik dodržoval legislativu, jakou on sám mohl kdysi měnit (možná tehdy doba nedozrála, ale to neznamená, že se neměl snažit ještě poté). Volání o pomoc zvířátkům se mu daří. Snad u ní neskončí.
Třetím současným okruhem je skutečný byznys s donošením dětí, které cizinky posléze porodí u nás a předají „tatínkovi“, rovněž cizinci, ale z jiného koutu světa. Nakolik tomu lze tiše přihlížet? Opět se tu dostáváme k poptávce a nabídce, aniž bychom měli šanci zasáhnout. Může nám to vadit, můžeme se zlobit a nadávat - ale to je asi tak všechno.
V našich konkrétních dnech se nám hezky motá několik hledisek a postojů dohromady. Včetně toho, nakolik „kvalitní“ život můžou vést spousty dětí v „normálních“ a ohrožených rodinách, u podobně zajištěných rodičů (jeden čas jsme měli slušný výskyt domácího násilí ve vilách kolem Prahy a prý těmi drsňáky bylo hodně právníků a jiných bílých límečků), ba i ty děti v děcákách.
Jedno konkrétní, ještě nenarozené dítě, rozpoutává bouřlivé diskuze, dělí nás na nesmiřitelné tábory - ale víte, že je to dobře? Třeba nakonec dojde k nějakým posunům a změnám. Třeba se ten horký brambor otázek kolem náhradního mateřství, adopcí a vůbec celkové podpory dobrého dětství (což znamená třeba i podporu rodin) zase ocitne na pořadu dne.
Zdroje: Knobloch, F., Knoblochová, J. (1965). Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře. Praha: Orbis.
