Článek
Podlehla jsem své lásce k pohádkám a porušila předsevzetí, že ty nové sledovat nehodlám. Jenže jsem ženská zvědavá a v televizi nebylo nic ke koukání a… Zkrátka a dobře, podívala jsem se na Šťastného smolaře už jen proto, že to na fotkách paní Štěstěně náramně slušelo.
Jsem natolik poučená z mizerných zkušeností s tím, čemu se dnes říká moderně pojatá pohádka, že jsem toho moc neočekávala, ba se u mne chvílemi projevil i náznak pobavení. Opravdu jsem se upřímně snažila. Jenže příběh skončil a jedna linie ve mně zůstala až bolavě nedotažená.
Hlavní záporák Karlos se během celého příběhu stará o nemocnou ležící maminku, která chce jenom jediné, uvidět znovu dávno ztraceného syna. Na to se upíná tolik, že to jednou Karlose, který by jí snesl modré z nebe, namíchne a utrousí, že Jakub už dávno nežije. Není divu, je to normální reakce někoho, kdo je se svými starostmi tak všední, že ani za poděkování nestojí. Mimochodem, pokud jsem rozuměla dobře, měl být onen ztracenec synem prvorozeným, ale matka o něm později naznačuje, že byl tím mladším, místo kterého by radši měla holčičku - a tím se provinila a přišla o něj. Takový malý nedotažek scénáře, alespoň špatně vysvětlený.
Jak dobře tohle známe z okolní reality! Kdo je doma, se seniorem, o kterého se stará den po dni a pečuje, často slýchá ódy a povzdechy o chybějícím synovi nebo dceři. Často vídá, s jakou radostí jsou vítání, jak je návštěvě cpáno kde co, včetně peněz - a ta jen s hraběcími radami zkritizuje péči, o jejíž náročnosti ví houbeles, a spokojeně zase nadlouho zmizí. Kdo je denně přítomen, je brán jako povinný služebník až otrok, který prostě musí a hotovo.
Víme také, že radost z takové vzácné návštěvy dokáže skoro zázraky, podobně, jako se zvedla z postele stará paní v pohádce - a ani ona, ani znovu nalezený syn neřeknou ani bů synovi, který pečoval celou dobu. A ať je to už jakýkoliv záporák, ani vypravěč, ani děj pohádky naprosto neocení tuhle zatraceně kladnou vlastnost. Nehodí se do krámu? Je to až taková samozřejmost, že nestojí za slovo díku natož povšimnutí? Jak pravdivé!
Napovídá tomu i rok vzniku, tuhle pohádku nám pustila ČT o Vánocích 2012. Za těch jedenáct roků se snad něco změnilo, třebaže příběhů na téma rodinného nevděku a pomlouvání při domácí péči o seniora zatím okolo mne příliš neubývá.
Syn, který zapomněl, kým je a co se s ním vlastně stalo, až se proměnil v notorického lháře bez minulosti, v klidu převezme majetek Karlose, který se chytil smůly a všechno se mu rozpadá - v podstatě je logický i ten nevděk, to přehlížení, nulový pokus matky spojit bratry, aby byla rodina pohromadě. Karlos má najednou plnou hrst smůly a basta. Obávám se však, že tohle nebyl záměr tvůrců. Prostě vypli mozky. Nehodilo se jim patlat se dál v této linii a tak se Karlos stal pouze zosobněním neštěstí.
Možná jím byl už na samém počátku, neboť nikdo neobjasnil, jak mohl Štěstěně unést dceru a jak se s ní vůbec mohl setkat. Stačila by jedna dvě větičky… Tu a tam jednoduchá zmínka, vysvětleníčko, a pohádka by nezešedivěla, nezamlžila se.
V tomto stavu se z nákladné pohádky stává jakýsi slepenec, pro mne s pachutí velmi negativního jevu, zde pasovaného na normalitu. Nevděk, odmítání a případné drezurování člověka, který se přes všechno snaží proniknout k tomu, koho miluje. Kvůli kterému se snaží překonávat kdejaké překážky - vždyť i Karlosovo hamonění mělo především zajistit prostředky na nejlepší lékaře a pohodlí pro maminku, co s ním ani moc nemluví. Celá jeho snaha končí takřka v opovržení. Jistěže prostředky k získání bohatství nebyly vybíravé, ale chybí tu rozlišení mezi prostředky a cílem.
Pohádka sama má hvězdné obsazení a výkonům herců není, co vytknout. Je v ní i nadsázka a humor, jaké mám ráda. Jenže přes to všechno: Jiří Strach se zde dotkl velikého tématu, ale naneštěstí mu nerozuměl a použil ho pouze jako kulisu, navíc docela nešťastně. Přesto tím zároveň dokumentuje dobu vzniku, kdy pečující byli velkou neznámou, přehlíženou a chápanou spíše jako podivínství, jakému netřeba věnovat pozornost. My jsme dnes o dva chloupky dál, ale pořád ještě na začátku.
Šťastný smolař, 2012
režie Jiří Strach
hrají Filip Cíl, Ivan Trojan, Jiří Dvořák, Jiřina Bohdalová a další
