Článek
Ta zpráva mne zasáhla, třebaže se dala čekat. Proč? Protože se v sociální oblasti motám už přes dvacet roků a nyní i „moje“ služba musí respektovat nouzový režim. Od opakovaných žádostí o peníze až po sdělení, že na další, nově připravovanou službu už prostě peníze od ledna nebudou. Dali to prý na vývěsku a že dál rekonstruujeme a připravujeme, není jejich problém…
Do toho přišla zpráva o nebezpečí pro jeden malý domov pro klienty s agresí. Je docela jedno, zda jsou to autisté, jinak mentálně nebo kombinovaně postižení. Zkrátka to byl prostor, kde mohli dospělí lidé bydlet a vyčerpané rodiny (padesát takových se prý modlilo, aby jejich „dítě“ bylo přijato, šťastlivců bylo však pouze osmero) si oddechly. Kdo tady bydlí, má odborné zacházení, bezpečí, důstojné prožívání svých dnů podle možností. Můžete si říkat, že třeba ani nevědí, kde jsou a co jsou, ale není to pravda. Svou rodinu mívají přece jenom nějak omotanou kolem prstu, tady musejí vnímat nějaká pravidla, rytmy dne a podobně. Ano, podle svých možností, individuálně. Ale vždycky je naděje, že se jim v takovém zařízení nějak kápne do noty a a sem tam se cosi doplní, zvládne. Mohou zažít i přátelství, cosi si v lepších dnech dokázat…
Jste už moc zahlcení poslední dobou, v níž na vás čtení o jakkoliv postižených a jejich rodinách kouká už skoro i z krabiček se sardinkami? Případně ani nezapnete TV kvůli dokumentu o tomtéž? Vidíte, já jsem za to ráda. Přece jenom, prosím, věřte, že je dobře, aby to na vás koukalo častěji a víc. Proč?
Protože se to týká každého z nás. Jistěže jsou tragédie kolem dětí, které se v útlém věku najednou mění a dlouho se netuší, proč. To každého nepotká a leckdy jen těžko zjistíme, co se děje. Jistěže se naopak všichni bojíme bezmoci ve stáří, všech forem demence, nehybnosti. Jenže nám osud může přivát jakoukoliv náhlou situaci, kdy se třeba úrazem změní člověk naprosto neuvěřitelně. V domově jsme zažili nešťastníka, který noci prochodil a řval a řval. Nebylo možné ho nějak „odklonit“, léky nezabíraly, slyšet byl i z míst mimo pokoje. Měl ohromnou spotřebu energie, přesto hubnul, spal minimálně… Cosi se mu v mozku spustilo, poúrazová demence, která se náhle rychle zhoršovala až směrem ke konci- od nás šel do nemocnice, potom na psychiatrii a zemřel během několika týdnů. Zhoršoval se postupně pár let, rodina však musela fungovat a chodit do práce… Nebylo jiné pomoci. Nebyla podobná služba, jaká před několika dny oznámila, že bez peněz v září končí. Dnes je prý takových služeb po republice POUHÝCH ŠEST- píšu to v červenci, takže ještě pár týdnů.
Jak to, že když podle MPSV šlo na služby víc peněz, než vloni, že tahle zavedená služba peníze nemá? Vtip je v tom, že peníze dostane kraj a ten, samozřejmě, lepí díry v rozpočtu svých, „státních“ služeb. Ostatním, byť také velmi potřebným, dá jenom něco ze zbytku. Tedy sice většinu potřebných financí, ale již ohlodanou. A letos je rozpočet napjatý, kam se podíváme. A také se chápající lide snaží služby rozšiřovat, přímo hmatatelně vnímají potřebnost.
Nemluvě o tom, že nejsou lidi. Já jsem už důchodce, čili „prase“ nebo „prduch“, ale je fakt, že jsem si s příjmem sociální pracovnice nemohla moc vyskakovat a leccos na baráku dáváme dohromady až teď. Takže kdo může, zdrhá ze sociálna kamkoliv jinam, byť je to vzdělávání dost důkladné i na VOŠ. A za ty almužny, jaké dostávají řadové pracovnice… Přesto jsou ochotné dělat už jen proto, že se sice nadřou, ale práce má smysl. Je důležitější, než veřejnost tuší. Ve státním se bere víc…
Jsme tak dobří a bohatí, nakolik se dokážeme postarat o ty slabé a ještě slabší. Včetně těch, co dokážou zdemolovat byt i dům. Protože hrubá síla neznamená moc ani schopnosti. Přitom bychom měli být rádi za rozvoj každé pomoci lidem v maléru všeho typu. Myslíte, že se najde pomoci dost vždy a ve všech směrech, včetně psychologie nebo poradenství? Ani náhodou!
Jakákoliv nová metoda práce s oslabenými a postiženými lidmi sem totiž přichází se zpožděním (protože prožluklý Západ leccos zkoumal už před padesáti lety a vyšlapával pěšinky i dálnice), jakákoliv střediska práce s lidmi se rodí zoufale pomalu. Teprve posledních několik roků, pět šest, se opravdu dává prostor v médiích tomu, co prožívají pečující. Já sama sleduji snad osm roků FB skupinu Péče o stárnoucí rodiče a vidím onen pozvolný proces, který již tu a tam vrací i pečujícím důstojnost a klidnější existenci. Kolik miliard na té šíleně vyčerpávající práci neformálních pečujících stát jen za tuhle dobu ušetřil, se snad nedá ani spočítat. Hajzlovina a neustávající výsměch státu vůči těm, kdo zůstali a zůstávají bez podpory a pomoci!
Považuji za velikou sprostotu a selhání všech, bez výjimky VŠECH „nahoře“, že se tohle dneska může v takzvaně civilizované zemi dít. Jeden pán s hranatějším obličejem právě před chvilkou havaroval. Sice se mu nic moc nestalo, ale náhoda je blbec. I on by si měl proto připustit, že veškerou sociální práci, že veškerou péči o lidi vymýšlíme nejen proto, abychom se bili v prsa, že jsme dobří nebo abychom „zbytečně“ utráceli, ale že platí, co říkám:
DĚLÁME TO PRO SEBE!
zdroje:
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2848083
https://www.charitapraha1.cz/financovani-socialnich-sluzeb-stale-nema-jednotna-a-spravedliva-pravidla/
