Článek
Co svět světem stojí, rodily se také děti nechtěné, netěšené nebo obojí. Ať už následkem násilí nebo složitého vztahu, kdy se dva lidé nemohli vzít. Copak mužský, ten ze zodpovědnosti vycouval snadno a vesele si dál skotačil životem, případně zasíval ovísek, jak mu kde napadlo. Jenže na ženě je následek společného činění vidět, a dokonce hodlá přijít na svět, růst a vzkvétat a navždy tak matku i sebe poznamenat. Celá tisíciletí dokonce veřejnou hanbou a posměchem.
Však prastarý starořecký vtip líčí napomenutí syna hetéry, který házel kamínky po kolemjdoucích: „Nečiň toho, nevíš, kdo z nich je tvůj otec!“
Pokud se někdo k dítěti hlásil, mohl v pořádku vyrůst třeba Leonardo da Vinci nebo významný šlechtic - královský levoboček. Pokud zůstal kdesi ve stínu, vždycky mohl kdokoliv beztrestně ponížit takovéto dítě výsměchem kvůli původu. V podstatě v jakémkoliv věku, v jakémkoliv postavení. Byl pouhým panchartem i proti těm, kdo se narodili velmi málo měsíců po svatbě. Nebo těmi, jejichž otec ve skutečnosti nebyl manželem jejich matky.
Osamocenost ženy, vidina komplikací, snaha odsunout hrozící problémy co nejdál od sebe - to všechno vytváří tlak, který může vést ke zkratovému jednání, k zabití dítěte, případně k jeho odložení v podmínkách, kde nemá šanci přežít. Neomlouvám je, pouze vypisuji něco málo z průvodních jevů a příčin skutků, jaké se odpradávna trestaly jako nejtěžší zločiny.
Také během prvních let dítěte se stávalo (a opět stává), že matka nedokáže obstát s minimálními příjmy a dítětem na krku a volí jeho opuštění. Ostatně, cožpak z podobné události nevyrostl brněnský Strom republiky? V roce 1919 totiž Rudolf Těsnohlídek našel s přáteli v lese téměř zmrzlé děvčátko a od r. 1924 mají v Brně strom, pod kterým se konají sbírky ve prospěch sirotků a opuštěných dětí. Neuplynulo moc vody v potoce od chvíle, co byl u nás v babyboxu dvouletý chlapeček. Problémy k nezvládnutí tedy znají i dnešní ženy.
Co s tím? Máme dál s úzkostí číst o nálezech dalších tělíček? Není jednodušší dát lidem šanci, novou možnost? Řešívaly to kostelní schody, otočné korýtko ve vratech klášterů i podobné šuple u porodnice v Apolinářské. Tomu ovšem v moderní době překáží mnohá nařízení.
Dítě nesmí být vystaveno nebezpečí zanedbání péče, takže žádné nezateplené korýtko, ani když se zvonkem oznámí, že v něm nějaké miminko je. Řešením je již zmíněný babybox, stejně jako v Německu, Rakousku, na Slovensku a ve Švýcarsku.
Jenže.
Stojí tu právo na život proti právu na znalost vlastního původu, což nám každou chvíli vyčítají zastánci Úmluvy o právech dítěte. Z tohoto důvodu nejsou nadšení na české místní úrovni ani někteří úředníci Ministerstva zdravotnictví a občas ani jejich ministři. Babyboxy poskytují anonymitu příbuzným dítěte, i když dnes jsou některé děti provázeny i dokumenty.
Selský rozum mi říká, že prvotní je život sám a ostatní se může řešit za pochodu. Není výjimkou, že se časem matka přihlásí a začne jednání o jejích podmínkách a je tu možnost návratu. Nebýt babyboxu, nejspíš by jich několik v takovém čase už sedělo ve vazbě po zločinu.
Mají snad ženy u nás další možnosti odložit dítě? Na utajený porod se vztahují dost přísné podmínky a je málo míst, kde je možné takto porodit, navíc to není zcela anonymní - o což vyplašeným ženám často jde.
Právo dítěte na informace o předcích nezpochybňuji, je v tom zahrnuta i důležitá rovina zdravotních, rodových zátěží, ale… Nakolik je možnost kompletních informací o linii otce splněna u současné populace? Kdo z dětí, opuštěných otcem, je má nebo i v budoucnu mít bude? Mnoho mužů si vesele hopká od partnerky k partnerce, pilně zasívá svůj ovísek a s těmi minulými rodinami nijak nekomunikuje.
Vítám tedy každou šanci dětí na život a s tím i ten nejnovější babybox, co nyní přibyde při Ústavu pro matku a dítě v Podolí.
Zdroj: Wikipedie - Babybox
