Článek
Včera mne zasáhl konkrétní příběh dívčiny, která trpí „malým výskytem nervů“ v nohách. Má invalidní vozík, krátce se postaví, ale zároveň ji omezuje bolest z léta nezhojené rány na jedné noze. Takže se opravdu jen KRÁTCE postaví. Rána se nehojí právě kvůli základnímu problému. Podařilo se jí vystudovat na keramičku, ale nemůže se tím živit, protože by prý přišla o invalidní důchod. V zákrutách těchto podmínek se nevyznám, na to potřebuje odborné poradenství, jaké jí může poskytnout právě Svaz invalidů. Tím to ale nekončí. Je závislá na pomoci rodiny, ovšem přiznán má pouze první (!) stupeň příspěvku na péči. Prý při sociálním šetření mladá sociální pracovnice zhodnotila, že když si vezme z lednice jogurt, zvládne kompletní sebeobsluhu kolem jídla. A tak podobně bagatelizovala další oblasti.
Což není groteskní zpráva z jiné planety, ale zřejmě citace ze spisu, který si mohla žadatelka přečíst. Aby bylo jasno: pokud jste na vozíku, máte problém v základní sebeobsluze v mnoha oblastech. Na jedničku stačí tři čtyři oblasti a navíc je posudek z ČSSZ pouze orientační. Měl by být. Úřad práce má rozhodovat podle nálezu sociální pracovnice, napsal mi u jiné kauzy ombudsman. Jenže ÚP srazí před MUDr. podpatky… Zřejmě tu selhala i znalost praktika, který sepsal nepříliš realistickou zprávu pro posudkáře - jsou také přetížení, oba. Můj obvoďák si oddechl, když jsem šla do důchodu - a skutečně už prý není zavalený tolika spisy.
Pojďte si to vyzkoušet: Sedněte si na židli a představte si, že se na ní pohybujete - ne všechny průchody mají potřebnou šíři, ne všude je místnost upravená, abyste se otočili a jistě si vzpomenete, že se nedostanete bez pomoci z domu. Nepřekonáte schody, málokdy ujedete větší vzdálenost v terénu. Náhlé omezení není výjimečné, ani když má rodina čas na přípravu během rehabilitace. To je oblast mobility. I o vozík je třeba pečovat, čistit ho, spravovat…
Potom potřebujete komunikovat, rozumět sdělenému, používat techniku. Jenže pokud nejste ajťák, i k PC potřebujete asistenci. I k mobilu. Musíte se orientovat podle symbolů a cedulí třeba v obchodě. Mnozí vozíčkáři se prací na PC dnes mohou trochu živit, ale tím spíše potřebují odborné zázemí. Někteří jsou postiženi hlasově, hůře je jim rozumět, opět je vhodný asistent při jednáních - což naše dívka zvládá, takže oblast komunikace v tomto případě vynecháme.
Potřebujete se také orientovat - jak kdo vidí, slyší, jak pozná provoz a ulici (že jede auto). Naše dívka vidí a slyší dobře, pamatuje si osoby, předměty i události. I tato oblast zůstane vynechána.
Oblékání. Ano, existují natahovače ponožek - a to je tak asi většina toho, co se dá zvládnout. Byla jsem na kontrole u vozíčkáře, který se do příchodu asistenta pohyboval přikrytý ručníkem. Nazul si sám jenom ty ponožky. Naše dívčina si jakžtakž, s rizikem pádu, většinou nějak kalhoty natáhne. Většinou. A když ne? A kde je vezme? Musí mít oblečení uložení nadosah. Což dělá další osoba. Kde k nim přijde? Potřebuje asistenci na nákup oblečení i bot. Dostat se k obchodu, do něj, uvnitř se málokde projede k výběru. Jak s omezeními poté pečovat o oblečení a boty, čistit, prát, sušit, žehlit, spravovat? Tuhle oblast bych dívce uznala, přestože rozliší rub a líc a vrstvení.
Jídlo. Může mít upravenou kuchyň, potraviny a přísady po ruce, ale někdo je tam musí dát. Nakoupit, dovézt, donést. Když sedíte na té židli, jak byste se přemístili s hrnkem kafe? Aha? Dobře, dáte ho mezi stehna a jedete. Hrozí opaření, jakmile drncnte. Nebo talíř s jídlem na klín. Může se svézt dolů a ze země skoro nic nezvednete ani s chňapátkem na holi. Většina předmětů, co vám upadne, zůstane na zemi, dokud to někdo další nezvedne. Ani když se krátce postavíte, nepodáte si vše potřebné z jiných úrovní, než kam běžně dosáhnete. A pokud stojíte nejistě, máte nejlepší šanci věci shazovat místo posouvání a přendávání. V rodině jednoho vozíčkáře jsem zažila schopnost vlastní přípravy jídla - s asistencí matky, která vše donesla, udělala polotovary… Nikdo nemá právo usoudit podle jednoho vyndaného jogurtu, že se takto musí člověk živit pořád! Kdopak ho navíc připravil tak, aby byl použitelný?! Tuhle oblast samozřejmě uznávám, protože příspěvek má poněkud vyrovnávat omezení ve srovnání se ZDRAVÝM člověkem. (Je to totiž pouze PŘÍSPĚVEK.)
Hygiena. Opět musí být vše nadosah, možnost se umýt, osprchovat, přesunout na vozík a zpět bez rizika úrazu, u vozíčkáře tedy s asistencí nebo alespoň dohledem (kdyby sklouzl a spadl) a s tím, že může být další omezení pohybové u paží (a tím pádem si záda sami neumyjete). Nehledě na to, že potřebujete mycí potřeby - a kde k nim přijdete? Kdo vám sežene třeba zvláštní židli do sprchového kouta (a jak i k němu vůbec přijdete?). Kdo nachystá osušky, suché oblečení? Kdo místnost uklidí, srovná? Jak si kdo ostříhá nehty? Další mnou uznaná oblast.
Vyprazdňování. Naše dívka je inkontinentní, což znamená kompletní servis kolem pomůcek, možná pomoc při výměně a očistě. Samozřejmě je ve věku, kdy běžně menstruuje. Nyní se omezily inkontinenční pomůcky bezplatné, což znamená, že se méně majetní lidé snaží je ušetřit třeba vysazováním na toaletní židli - opět je tu další riziko pádu stejně, jako při očistě - je vhodný dohled s případnou asistencí. Kdo zlikviduje použité pomůcky? Tuto oblast uznávám.
Péče o zdraví zahrnuje nejen návštěvy lékaře - naše dívka potřebuje nějak dopravit k lékaři, navštěvovat lékárnu - takže pomoc s dopravou, asistenci. Potřebuje sehnat a dopravovat se na rehabilitaci a hlavně z ní, protože je poté vyčerpaná. Lidé s malou citlivostí prstů navíc potřebují pomoc i s léky, aby je vůbec vymáčkli z blistru. Existují dávkovače - ale někdo do nich ty léky potřebuje připravit, komunikovat s lékařem ohledně zásob - to jsou další nároky v této oblasti na asistenci a pomoc. Konkrétní dívce bych i tuhle oblast uznala.
Osobní aktivity. Každý člověk má právo na své koníčky, na jejich zajištění, na společenský život, na zajišťování svých potřeb (jednání s institucemi). Každý má právo být zaměstnán, pracovat. Mnozí s tím ale potřebují pomoci. Ne všude je například bezbariérový přístup, i když se veřejné instituce poslední roky docela slušně snaží. Jistěže nemusí posudkář uznat oblast, která je hodně spojená s mobilitou, ale patří sem tolik potřebných záležitostí (třeba i asistence u jednání s úřady, když má člověk pochopitelnou trému), že jde o oblast, uznatelnou u mnoha klientů.
Péče o domácnost - veškeré práce úklidové, zajištění tepla, nákupy, opravy, údržba veškerého vybavení, ovládání spotřebičů - jakmile má člověk problém s pohybem, těžko si třeba umyje okna, byť by i podlahu nějak mopem ošmrdlal. Patří sem i hospodaření s penězi. Tato oblast se překrývá s dalšími - ohledně údržby prádla například. Naše dívka ji také celou nezvládá.
Z deseti jsem nastřelila od boku, na základě zkušeností a svědectví, OSM oblastí, což je třetí stupeň příspěvku na péči. Přiznaná jednička je tedy ostudou systému. Pan Krása, který bojuje za práva postižených osob, se prý při nedávném jednání a navyšování příspěvků na péči rozčiloval, že nebyl finančně navýšen stupeň první, protože ho má hodně vozíčkářů. V tom se zcela neshodneme. Jsou to totiž lidé, kteří se snaží překonat handicap nikoliv zásluhou společnosti, ale svojí. Často je leccos naučili na Jedličkárně. Pomohou a poradí si opravdu s lecčím, ale i u takového „vydrezúrovaného“ klienta jsem narazila na potřebu asistence a dohledu v sedmi oblastech.
Podle mne, když už tedy mluvíme o nízkém PnP, měli bychom se začít rozčilovat u „dvojky“, nižší by už pro vozíčkáře ani neměl existovat! Druhý stupeň už zároveň znamená, že se pečujícímu započítávají roky pomoci k odpracovaným letům. A věřte, je to pro rodinu alespoň malá pomoc, když se léty sedření a omezení ve vlastním životě dostanou k důchodovému věku!
