Článek
Toho roku se děly věci, velké, které obracely společnost, události, které posouvaly mou rodinu, i takové skoro triviální, co snad něčím hnuly po posezení u pískoviště. Ale abyste nemuseli hádat: vliv sedmnáctého listopadu jste jistě pochopili. Mou rodinu posunul jistý (tuším třetí) inzerát s nabídkou RD pod blahopřáním nějakému Ferdinandu Vaňkovi s fotkou v Rudém právu. Ten dům nám konečně vyhovoval cenou i tím, jak vypadal - a ocitli jsme se tady na Ašsku. Na Mikuláše jsme podepsali smlouvu a od ledna bychom už na dům cenově nedosáhli.
Ale to hlavní, nač vzpomínám, je několik společných chvil až hodin, kdy si naše děti hrály a my si povídaly se sousedkou, nedávno přišlou do městečka, kde jsme předtím žili. Od velmi mladých let jsem byla vrbou ostatních. Nejdřív ve škole (psávala jsem poněkud výdělečně i dopisy pro kluky spolužaček na vojnu), potom v práci. Za nočních se toho napovídá, napomlouvá, navypráví… Nějak mne to nepustilo ani na mateřské, ba ani dnes. I proto tady mohu leccos vyprávět.
Byla to taková vážnější mamina, hodně starostlivá, jestli to či ono dělá správně. Já měla tři děti, ona čekala druhé. Chlapy jsme měly obě v uniformě, takže nás sblížilo, že byli kolegové. Včetně její časté úlevy, že si počíná dobře, protože jsem předtím bývala sestřičkou na dětské klinice. Tedy ne, že bych pobrala všechnu moudrost a vychytávky, na mně se mateřská nevědomost také slušně vyřádila, ale přece jenom už ty tři děti nějaký dobrý základ daly.
Žili jsme v posádkovém městě, babičky s dědečky, strýcové a tety jezdili spíše za zdejšími rodinami než naopak. Za ní málokdy matka, to rodina ze Slovenska byla u nich na návštěvě častěji. Byli to milí lidé, matka taková odtažitější. O otci naší sousedky se nemluvilo.
Za těch dlouhých zasněžených procházek se sáňkami nebo kočárky po okraji města, podél řeky a v parku se semlelo leccos. Třeba že nikdy nejezdí do rodného Písku. I když jí moc chybí teta a babička, ale nesmějí vědět, kde ona je. Rodiny si po rozvodu hodně ublížily. Na to můžete říct jen něco v tom smyslu, že pokud babičce a tetě posílala přání k Vánocům a MDŽ bez odezvy ještě na škole, je míč na jejich straně - a čas možná pomůže.
O politice jsme se moc nebavily, i když byl prosinec, mítinky, my s mužem si také užili výjezd do Prahy a zacinkali klíči - ale to jenom na okraj. Ona taky od nás dostala cosi číst, ale čekali jsme všichni, co se vyvine. Zatím i ti vojáci z povolání postupně házeli na stůl svoje rudé legitimace a několik mělo odsloužíno dost, aby šli s chutí do civilu. My dvě a některé další manželky jsme čekaly, zda nedojde k nějakým rozkazům a armáda nebude akční - anebo zase zasáhnou Rusáci a bude se střílet. Vědělo se, že do Prahy povolali i Lidové milice - a za pár dnů je zase poslali domů. A ti muži potom vyprávěli, jak seděli na ubikaci a ptali se vzájemně jeden druhého, zda budou opravdu muset jít proti obyčejným lidem nebo dokonce střílet?!
To všechno ale pro nás dvě zůstávalo lehce skryto za hopsáním našich dětí a otázkami, jak zvládneme budoucnost. Jsme hospodyně. Jsme mámy. Jsme holky, co chtějí znovu do práce a ani jedna jsme nevěděly jistě, do jaké a kam. Mne tady na Ašsku mohla čekat jen továrna, z níž měly dělnice zničenější záda než já. Ona se bála přeložení kamkoliv, hlavně ne do porodu. Převraty vždycky znamenají kus bídy, ačkoliv při vojenském platu mateřská nevypadala tak mizerně. Budou ale takové platy dál? Co naše rodiny? Kdo to jak zvládne?
A tak jsem se dozvěděla, že měla otce zavřeného, ale on teď pobíhá po Písku. Ona ho nechce potkat a jenom doufá, že neodhalí, že se mu vdala, že má děti a kde žije. Takový strach je vždycky divný. Mu vdala?! Jedna kamarádka prý ji dala vědět, že ho potkala a tvářil se jakoby nic. Dokonce se prý hned zapojil do toho varu dění a tvrdí, že byl spíš politický. A lidi ho berou.
Tahle křivda nakonec z Dany vyždímala zbytek. Trpce si poplakala, jaká je to spravedlnost, cože to Bůh dopustil, když ona žije podle přikázání - jenom ono „cti otce svého“ jaksi nemůže zvládnout. Její otec na ni totiž zaútočil, když matka byla v lázních, ještě před jejím čtrnáctým rokem. Bála se tehdy znovu přijít domů, schovala se ve škole, ale u záchodů ji potkal třídní. Vysypala mu všechno, i to, jak ji táta často hladil a pleskal po zadku, hladil ji od vlasů po prsa, chodil do koupelny, když se koupala… Vlastně už ani nevěděla, co všechno na třídního vychrlila. Díky němu se dokázala vrátit domů s tím, že kdyby otec měl nějaké poznámky nebo byl zase opilý, má se vymluvit na kamarádku a úkoly a přijít k nim. Druhý den si pro ni do školy a potom pro otce přišla kriminálka. Vyslýchali ji celý den, ani napít jí nedali, měla velký hlad, ale bála se o něco říct.
Nastaly těžké týdny. Máma se vrátila z lázní předčasně, rozčilovala se, že jí holka nic neřekla a dělá ostudu, že teď aby chodila kanálama. Spolužáci se odtahovali, děcka z baráku s ní nesměla kamarádit, sousedi z okolních panelákových bytů popřeli, že by onu noc slyšeli její křik. A také byla u gynekologa a psychiatra. Tam byla dvakrát, dělal s ní nějaké testy. Matce se totiž nelíbilo, jak se zhoršila ve škole, ale s tím jí doktor nepomohl. Ani Daně ne, nebrala žádné prášky. Přijela babička, zavřela se s matkou do pokoje, mluvily o tom, že bylo před rozvodem a možná šlo jen o blbou pomstu. Teď by ale bylo nejlepší, kdyby se ve vazbě oběsil…
Dana vzpomínala, že se otce už dlouho bála, že matku bil, až jí jednou rozbil brýle. Že prý pokaždé měla chuť něco popadnout a taky ho vzít přes hlavu, ale prostě v pokoji nebylo, čím. A pokud vylezla ven, řval na ni a utéct jinak nebylo kam. Nikdy nepochopila, že sousedi zapřeli esenbákům i to tátovo řvaní a mamčin pláč. Babičku už nikdy neviděla, jenom přišel dopis, že Dana jejího jediného syna zničila. Byl plný nadávek, matka ho dala Daně přečíst nahlas. Přesto do Písku tajně poslala několik pohledů.
Já se tedy divím, že během té devítky zvládla vyznamenání a dostala se tím pádem na celkem prestižní školu. Řekla, že prostě seděla doma a učila se pořád dokola, dokud jí v hlavě něco neuvízlo. Ven neměla proč chodit.
Dělala ekonomku, takže holčičí školu, kde kluky nepotkala. Nepřipadala si hezká, byla poznamenaná, opravdu prý na ni někdo párkrát vytáhl minulost. Vždycky jí hned bylo na omdlení, bušilo srdce, rychle utíkala pryč.
A samozřejmě od matky věděla, že nikdy nemá koukat po hezkých klucích, spíš po nějakém obyčejném, co si ji vezme i bez věna. Jestli si ji někdo někdy vezme. Hlídala ji jako ostříž, dokonce ji párkrát donutila ukázat, že je ještě panna (ke završení znásilnění nedošlo kvůli tomu, jak moc tehdy křičela a bránila se). Kvůli tomu ponižování a vůbec kvůli všem událostem, včetně stálé hrozby odhalení jako nemravy se Dana strašně nenáviděla. Nesnesla ani dotyky, představa nějakých intimností jí byla odporná. Matku snášela, protože se to má, mít rád a ctít matku, že.
Uvažovala o sebevraždě, protože když se přeci jenom tu a tam potkala s kluky, bylo to fajn. Dobře si popovídali, ale oni brzy chtěli něco víc. Kdyby tak mohla do kláštera! Zmizet, žít v tichosti na kraji světa… Nebo radši nebýt, uniknout. Zvládla se prý jenom držet za ruku. Utíkala z těch vztahů, věděla o dvou mladících, kterým možná i zlomila srdce. Ani ty nechtěla víckrát potkat. Zároveň se od maturity bála setkání s otcem. Dokonce jí prý z vězení poslal vzkaz, že se má dobře. Přestala úplně chodit do té části města, kde bydlel ten spoluvězeň.
Nechtěla se však úplně vzdát. Copak se provinila ona?! Zavolala na linku důvěry, poslali ji do manželské poradny. A teď, vážení, poslouchejte dobře, proč se mi příběh také vybavuje právě teď: Ten psycholog, kterého dostala, jí vysvětlil, že otcovo chování není nic neobvyklého, že jsou dokonce po světě civilizace, kde právě otec dceru zasvěcuje a všichni jsou spokojení. Navrhl, aby před ním v té pracovně masturbovala a předvedla, zda je schopna orgasmu! V roce 1979! Nedokázala to. Skutečně tu tedy byly tendence jakési „odborné“, na hlavu postavené „léčby“, což ovšem nikoho neomlouvá.
Tehdy byla Dana velice statečná. Zašla tam v jiný den (pracovníci se střídali) a poprosila o změnu. Ženská odbornice jí hodně pomohla, i se šikanou v práci. Dana se vypracovala, získala sebevědomí, potkala budoucího muže. „Je moc hodný, silný a chrání mne,“ chválila ho. Když jsme spolu mluvily, uplynulo od útoku otce již nějakých 14 roků, ale stále se bála, že by mohl přijet a zazvonit u dveří. Zvláště teď, když ho prý lidi zase mají rádi. Tehdy měl prý u soudu dostat 12 roků (matka jí dala číst rozsudek), ale za bezúhonnost dostal sedm, pustili ho po pěti. Proto zavřela oči a když zjistila, jak ji má tenhle kluk rád, skočila do manželství a stěhovala se s ním už na druhou posádku. Byl to rozumný mladý muž, o pár roků starší, svěřila se mu.
Byla to tehdy dlouhá procházka - a poslední taková. Když se někomu takhle vylijete, moc po dalším setkání netoužíte. Proto se mi lidé svěřovali třeba ve vlacích. Možná se Dana bála, že to pustím dál. Zkrátka jsme se dál potkávaly, ale ona jen rozpačitě pozdravila a odvracela hlavu. U pískoviště jsme se bavily před ostatními dál - o počasí, našem stěhování, dětské poradně. Chápala jsem a dala tomu čas.
Přišla půle roku 1990, stěhování, jiní sousedé. Po dvou letech, kupodivu takhle nějak v listopadu, přišel dopis s fotkami dvou malých broučků. Dana mi psala, jako kdyby se nechumelilo. Na konci se zmínila, že se stavili v Písku, babičce na hrobě. Vedle byl jeho, tam kytku nedala. Věci nechala tetě, půlku domu jí vyplatili, kupují si byt… Víc se už neozvala.
Víte, co považovala za ještě jedno svoje velké vítězství? Než se mi svěřila s vlastní noční můrou, vyprávěla mi o školníkovi, co osahával malou holčičku z prvního stupně. (Tyhle věci jí strašně vadily a nějak na ně přišla řeč.) Potkala ji prý ve škole, když se malá bála hledat zapomenuté bačkorky v krabici pod schody, kam se takové věci dávaly. Vedle byl školníkův byt. Minule prý musela na školníka sahat, když rozepl kalhoty. A on jí sahal pod kalhotky, ale slíbil lízátka, když budou mít takové tajemství. No, a protože to sahání Dana sama neměla ráda, zavedla tu malou k řediteli. Školníka prý brzy vyměnili - a já mám dnes dojem, že možná právě pro tuhle pomoc malé holce Daně třídní později uvěřil. Usekla hlavu drakovi, tak se cítila.
Pro mne má tedy sedmnáctý listopad a vůbec celé období onoho roku od září až do jara několik podtónů a příchutí. Nezapomínám ani na ten první, s Opletalem. Moje teta tehdy jednoho medika milovala a potom mu jako vězni leccos nosila. Ale to je už jiná pohádka.
(Jména a místa nejsou podstatná, změnila jsem je.)
