Článek
Jsem ráda, že se média chytla a začala o paní Gabriele psát. O tom, jak tato pracovnice v sociálních službách, zkušená pečovatelka, nemohla vystát drsné zacházení s bezmocnými ženami v ostravském domově. O tom, jak statečná paní dokázala zaujmout třeba redaktory ze Seznamu, aby se přesvědčili na vlastní oči. O tom, jaká smršť anonymů a podrazů se spustila, včetně odporného spílání ve dnech, kdy před rokem oplakávala syna. Bohužel přišla i přesnější zpráva o její smrti - našla ji pejskařka v lese, visící na stromě… V den prvního výročí té hrozné ztráty…
Senzace! V Blesku si mnozí rádi o tragédii početli (rádi, že se netýká jich), další zamáčkli slzu, jiní pochmurně odhadují, že po tomhle si nikdo jen tak netroufne na nějakou špatnost poukázat. Mne však zajímají hlavně ti, co si oddechli. Tedy část jich pouze na chvíli, než se dočetli o vyjádření soudkyně, že svědectví paní Gabriely je přesvědčivé, úplné a v podstatě by k němu neměla, co dodat. Ostatní jsou nejspíš spokojení, že jí to tedy dobře nandali.
Nejsem jediná, kdo pozoruje rostoucí agresivitu kolem nás. Je to jistě i dobou, ve které se sahá na jakési dřívější jistoty a je ohroženo sladké spoléhání na „povinnosti“ státu. Jistěže sleduji, jak se vláda v problémech plácá jak moucha v průvanu, nicméně také vidím, že hýbe s dlouho stojatými a pořádně zasmrádlými vodami. A že ta její komunikace ven je běs a děs. Nejistoty a strach o dobré bydlo určitě zvedají adrenalin a potřebu někde to ze sebe dostat společně s jinými. Určitě se tu ukazuje i šílená deka z covidu, která poznamenala psychiku všech věkových kategorií.
Jenže… Štvaní nějaké konkrétní osoby, maily, dopisy, útoky na sociální síti, to by porazilo hodně lidí. Napadlo mi, že většině lidí další skrytá tragičnost odchodu paní Gabriely ani dost dobře nepřijde. Mám na mysli způsob, jakým ukončila své trápení. Velmi mučivý odchod, i když uprostřed přírody. Ona se nezabila tak úplně sama, svěřila to věci. Procesu, který nepřipustil možný návrat, přerušení, kdyby náhodou chtěla zpátky. A to si pište, že dušení by každý přerušit chtěl.
To, jak byla dohnána k nezvratnému kroku, činí ze všech těch útočníků jednoznačně vrahy. Sice na to tak doslova náš právní řád nemyslí, ale vrahy jsou. Tím méně odčinitelnými, nakolik si oddechli, že jí „tohle“ patří a že „konečně“.
Málokdo si z těch plivajících a až orgasmicky zvracejících (většinou anonymních) vrahounů připustil, že tluče do člověka, který hájil především jejich vlastní budoucnost, jejich důstojnost, zájmy a potřeby. Není to omluvitelné, ani pokud dotyčný opravdu touží po vlastní bezmoci, provázené nadávkami, výsměchem a ponižováním - a paní Gabriela mu tu slastnou vidinu zkusila zatrhnout.
Ano, službu poskytují lidé a ti, jak víme, jsou schopni únavy, vyčerpání, vyhoření, usnadňování si života na úkor výkonů. Mnoho pracovníků je ochotno na svou obranu zalarmovat půl světa, i když nejsou v právu, ale jejich známí je mají rádi, že. Další se vezou jako mlčící většina, aby nepřišli o práci. Jde také o jeich věk, možnosti jiné práce, jejich fyzické problémy s pohybem…
Na straně druhé jsou ti, kdo pomoc a podporu potřebují. Zde konkrétně se jednalo o lidi, stižené postupující demencí. Pracovala jsem jako sociální pracovnice jak s pečujícím kolektivem, tak s klienty s různým omezením. Teprve se učíme, co všechno potřebují, jak péčí postup nemoci zastavit nebo alespoň zabrzdit, poskytnout jim setrvalou osobní důstojnost a sebevědomí.
Ztrácení paměti je totiž strašlivá věc. Paměť je přece základem, který z nás činí, kdo jsme. Přitom je tak křehká, omezuje ji i stres (v každém věku), vypíná se při nemocech, úrazech, narkózou… Mladší a relativně zdravý člověk se vzpamatuje i po šoku celkem rychle, v řádech dní, staršímu to trvá čtvrt až půl roku - a mezitím se okolí rozhodne šoupnout ho do „péče odborníků“. Vtip, že lidé nevědí, že paměť ztrácejí, protože to vždycky zase zapomenou, není směšný ani pravdivý. Zůstává totiž obrovská nejistota, strach, že z dotyčného udělají blázna, že se kolem něj dějou divné, nevysvětlitelné věci. Deprese z toho, že ho blízcí okrádají (nebo kdokoliv), že doma není v bezpečí, protože tam někdo přemisťuje věci. Každý jednotlivý klient je strašlivě osamělý. Navíc se v paměti vrací o celé roky zpátky, což znamená, že i město a třeba i dům, který sám renovoval, jsou cizí. Jako kdybyste se náhle probudili o dvacet, třicet roků později a nebylo nikoho známého, ani místa, ani možností a přístrojů. Ostudně selhává tělo, ponižuje úniky moče a někdy i stolice, omezuje se pohyb.
I velmi dementní člověk, který třeba nijak nereaguje na půlhodinovou návštěvu, má po jejím odchodu rozsvícený zbytek dne. A pokud mu připomenete, že tuhle kytku donesl syn a byl tady tehdy a tehdy, radost se přenese do dalších dnů. Podobně, když třeba zemře kamarádka z pokoje. Ano, zapomene, co přesně se stalo, ale stín smutku trvá, protože něco důležitého není jako dřív. S ponížením je to stejné, i se strachem z bití a neurvalosti nebo hulvátství. I dementní člověk se totiž učí, víte? A k jeho vnitřním strachům se přidá tohle, znásobené jeho životními zkušenostmi a tragédiemi. Válka, vězení, šikana nebo týrání … Je to tedy pro něj mnohem horší mučení, než by si kdo představil. Myšlení však bolí, bohužel.
Šikana samotná, když jsem ji zmínila, by měla být hodnocena velice přísně. Za dobu, kdy se o ní více mluví a více se zkoumá (však nám také rostou zdravotní problémy ze stresu) zjišťujeme, že ničí tělo i duši oběti na dlouhá další léta. Nevymizí pouhou změnou prostředí, dokonce ani když si někdo najde terapeuta. Léčení je dlouhodobým procesem, ještě po několika letech může podobnost hlasu nebo celkového projevu, fráze, situace, cokoliv známého spustit třeba i panickou ataku. A jste rázem skoro tam, co předtím! Znám hodně kolegyň s problémy se srdcem, diabetem, neurotické - a dokonce nám jednou na krajském setkání zaznělo varování kolegyně v terminálním stadiu, že se máme o sebe starat a opatrovat se, abychom ze stresu neskončily jako ona.
Pokud tedy mluvím o vraždění, vím, co říkám. Jed šikany a zlých útoků kape a otravuje člověka velmi důkladně. Přesto mám nedobrý pocit, že mimo lidi, co se sami starají a vědí, co péče obnáší, se kolem odchodu statečné ženy leckde zavejsklo.
Takhle to chceme mít?
Umlčovat, zadupat každý hlas, co nás samotné zkouší chránit?!
