Článek
Dnes budu vyprávět podivuhodný příběh starého pána, ktery se rozhodl dožít stovky, aby si připil s ředitelem domova něčím opravdu extrovním.
Drobný devadesátiletý pán byl už dávno „inventářem“ v domově, kde prožil přes třicet roků. Říkejme mu pan Jiří. Přišel do domova důchodců za socíku, pomáhal tam v kuchyni, podobně jako další zdatnější klienti. Stala se mu však nepříjemná věc, protože byl jednoho dne zatčený a poté odsouzený do vězení. To jej hodně změnilo… Nebo ne? V každém případě toho o sobě moc nenamluvil, roztával teprve po vzpomínkových programech.
Například beseda o olympijských hrách, kde jsem ukazovala i sportovní potřeby, obrázky a publikace. Jako hru jsem připravila lidem dřevěné tyčky se stuhami, aby zkusili dělat takové ty gymnastické kroužky a vlnky. Jedna dáma mi pošeptala, že pan Jiří si po krátkém cvičení strčil tyčku do saka a odnesl. Zašla jsem za ním na pokoj a skutečně tu zpod přikrývky čouhala až k podlaze oranžová stuha…
Tím jsem začala skládat střípky, které mi postupně svěřoval, z objemné (zdravotnické) dokumentace jsem vytáhla několik papírů, co tam stejně neměly co dělat (například rozsudek a dopisy z vězení). Před rokem 2007 prostě nebyl důvod (nebo chuť) oddělit nějak přesně sociální a zdravotnickou dokumentaci a leccos se zatoulalo, kam nemělo. Moje složky byly i u velmi dlouhodobých klientů docela teninké.
Teď se můžeme vrátit ke smyslu úvodního obrázku. Posezení nad vzpomínkami předcházelo onomu olympijskému. Pan Jiří byl totiž právě za druhé světové války totálně nasazený v rajchu, ale utekl. Nějak se v tom Německu zamotal či co, ale měl štěstí. Starosta v jednom městečku si ho ponechal ve službě u koní. Těm dobře rozuměl, byl ze vsi. A tak jezdil s bryčkou, vozil starostovy dcery, práskal bičem (už tušíte, proč si potřeboval odnést tyčku se stuhou?) a měl trošínku uličnickou radost, když takhle parádně jezdil kolem služebny gestapa… (my si můžeme domýšlet, že to pan starosta pro svého podkoního nejspíš urovnal).
Ono „náčiní“ mi tehdy vrátil bez výmluv, skoro stydlivě. Protože co naplat, nepráskalo tak jako bič a už vůbec nepukalo. A to by ještě uměl, tomu věřte! Předvedl mi ty pohyby… Trochu posmutnělý mi přitom vyprávěl o té veliké slávě, o tom, jak právě ten starosta se pro něj stal Němcem, co byl taky dobrým člověkem, stejně jako celá jeho rodina. Znala jsem tehdy jméno městečka i snad jméno (nejistě vynořené ze vzpomínek) onoho starosty, ale všechno je už možná pryč, samozřejmě nemám žádný archív klientů, vše zůstalo na bývalém pracovšti. Mám jen několik fotek ze svého aparátu, které odkumentují mou práci a používala jsem je se svolením vedení k prezentaci naší práce v tisku a na konferencích.
K olympijským disciplínám se pojí ještě jedna hořkosladká vzpomínka. Mnou vytvořené náčiní si chtěla ve svém vyzkoušet jedna mladší pracovnice a poté mi s vrtěním hlavy vysvětlila, že je nanic, že to klientkám vůbec u toho stolu (!) nešlo nijak kroužit, že to zkoušely… Že by seděly mimo stůl jako jindy při hrách s míčem, ji prostě nenapadlo a mne tak zaskočila, že jsem k tomu neřekla ani popel.
Pan Jiří mi vyprávěl také o svých adoptivních dětech. Když ho opustila manželka, všech pět vychoval, ale rozprchly se mu po světě. Tedy po republice. Děti měl opravdu rád. Když jsem znala tuhle stránku jeho života, pozvala jsem ho i na pořad o miminkách. Spokojeně nám určil modrobílou kanafasovou čtvercovou zavinovačku, že takovou měla jeho mladší sestřička - a jak se rozzářil, když jsem vytáhla tu samou, růžovou! Měla jsem tedy díky němu skoro přesnou dataci k počátku 20. století - mimochodem, prošlo jimi dobrých deset dětí, o kterých vím a moje tři na modré ležely v postýlce - a stále drží. Obě. Už mám namísto pentle i skutečný povijan.
V tom programu s miminky se ještě blýskl další pán - jediný mezi ženami a právě on se chopil panenky a brilantně ji přebalil. Však to měl u svých šesti děcek pořádně zažité! Napadlo mi děti pana Jiřího hledat. Nebudu dnes dělat nepříjemnosti nějakým lidem, co měli mlčet, ale povedlo se mi získat informace, co mne zavedly z Chomutova až do místa bydliště dvou synů. Pan Jiří si s nimi dokonce vyměnil pár pohledů, ale na jeho 95. narozeniny nezvládl nikdo z nich přijet. Oba byli velice chudí, vysvitlo nakonec, ale pozdě. Ani mně se nepochlubil, že s jedním z nich se potkal ve vězení… Tahle doba byla pro něj tabu.
Vyprávěl krásně o dětech, o tom, jak škudlil, aby jim občas podstrčil i nějakou mlsotu - a poprosil, jestli něco z toho ještě v krámě nemají. A tak si občas dopřál ledové kaštany, kofilu, tatranku… A také točené pivo do bandasky, s jakou kdysi posílal některého synka do hospody. Jednou za měsíc byly polední nákupy a to si točené pivečko po obědě užil. Nejen on, podělil se s dalším pánem.
Jednou strašlivě naříkal a odmítal se hnout z pokoje, třeba jen do jídelny. Dokonce naopak! Právě mezi lidi ne! Nikdo nechápal, co se děje, byl v čistém, oholený - jenže v teplákách. Pro něj to byly spodky! Kalhoty měl v pračce, co s tím? Teď už bylo nutné uznat jeho pravdu, sehnat mu KALHOTY a již provždy na to pamatovat.
Jindy zase vypěnil doběla. On TOHLE nemá zapotřebí, je to snad na něj nějak nastrčené? Jeho spolubydlící dostal plenkové kalhotky a jak ho dráždily, strčil do nich ruku a penis vysvobodil… Což nás přivedlo k jeho minulosti. Byl totiž tehdy odsouzen za mravnostní delikt. Dokázal o tom ke konci jednou i vyprávět, podobně, jako tomu bylo ve spisu.
Jednoho večera v zimě na nádraží potkal naprosto zmrzlého a hladového, snad s horečkou, 16-17 letého kluka na útěku. Jel zrovna vlak a poslední k tomu, pan Jiří pracoval na horském hotelu - vzal tedy kluka s sebou. Nakrmil ho, nechal přespat, byl by ho i zaměstnal, ale kluk se po dvou třech dnech vytratil. I s jeho penězi a věcmi. Nic nikde nehlásil - a to všechno mu později přitížilo. Kluka za něco po dvou letech lapli, to už byl pan Jiří v domově. A mimo jiné kluk vypověděl, že byl mravně ohrožován ve výchově, že ho pan Jiří snad i osahával - asi tehdy, když měl teplotu? Kdoví, jak to bylo, pan Jiří vše vehementně popíral a cítil jako velikou křivdu. Nevím, zda pro soud něco nepřiznal, ale ve spise to nebylo. Takové nařčení! On, který vychoval tolik dětí! Ano, vždycky je měl rád, pozoroval je a těšil se z jejich blízkosti, ale něco takového? Ne.
To obvinění na něm leželo jako kláda, do konce života se vyhýbal všemu, co v sobě skrývalo tělesnost. Chodil nabalený jako pumpa ve více vrstvách, kalhoty a klobouček, nesnášel chlapské vtipkování, rozzuřila ho ona obnaženost souseda na pokoji. Do konce života se bál, že zase bude nařčen, jako kdyby to nikdy svým chováním nenapravil nebo nedokázal, že to všechno bylo jinak.
Čím potěšit člověka tak citlivého na vlastní minulost a vzpomínky? Projevil přání podívat se do rodné vsi, na rodný dům (byl rohový, tatínek byl holič a měli i hospodářství), na hroby rodičů. Jedna pracovnice jela kolem na dovolenou, vyfotila mu i pomníček na první světovou na návsi (a byl tam náhodou zmíněn jeho strýc), našla i hřbitov ve vedlejší vesnici, kam se pohřbívali obyvatelé z celého okolí - a považte, celý hřbitov patřil jen jeho jmenovcům, jen jeho rodině!
Kolegyně našla nejstarší hroby, vyfotila, pan Jiří je poznal… Nebyly jeho příbuzných, ale pamatoval si, že maminka měla hrob trochu vlevo od vysokého náhrobku - v zarostlém koutě. Udělali jsme mu z fotek prezentaci a k těm 95. narozeninám dostal i složku se starými místními fotografiemi, které poskytl internet. Bohužel nám současné vedení vsi nijak neodpovědělo na prosbu, zda by ho alespoň nepozdravili.
Přesně stovky se nedožil, bohužel. Těšil se na slibovaný přípitek, ale náhle pozbyl sil, víc a víc pospával. Odešel, jako když dohořívá svíčka. Ty staré fotografie si ale prohlížel poměrně často. Vždy požádal, aby mu je podali.
Notář našel jeho dcery. Plakaly, že o něm nevěděly, že snad již před odsouzením se všemi přerušil styky, „ztratil“ se. (Do domova předtím nastoupil v okrese toho horského hotelu.) S bratry se obě dámy stýkaly, byli všichni v kontaktu - ale že si dopisují s tatínkem, to se jim nepochlubili! Dva nebo tři roky o tom mlčeli… Dozvěděli jsme se, jaký to byl přísný a přitom laskavý a pečlivý tatínek, jak se u nich nesmělo mluvit sprostě, jak se museli všichni učit, jak na něj stále s láskou vzpomínají.
Odvezly si alespoň urnu, aby to k němu už měly blízko. Nám zůstal obrázek člověka, který snad mohl mít nějaké sklony, snad k něčemu někdy došlo, ale jistě svou odlišností strašlivě trpěl po většinu života. A po odsouzení? Odtrhl se od minulosti, aby se nepošpinil v očích svých dětí, které o něm a ani o jeho odsouzení nevěděly. Byl to jemný muž, pracovitý, čestný, sám sebe odsoudil k osamění. Snad mu alespoň těch několik okamžiků radostí nad vzpomínkami těžký osud ulehčilo.
