Článek
Ráda potkávám lidi, kolem kterých jsem se ochomejtla v jejich těžké době a oni se opravdu postavili na nohy, vzdorovali všemožným klackům a kládám pod nohama. Potkávám i ty, kdo nezvládli těžkou dobu, nechtěli zvládat, poddali se a utápěli bez pomoci, kterou často i odmítali. Přece prý není možné, aby ten svrab pokračoval! Inu, je. Dnes ale buďme optimističtí.
Drobnou, předčasně zestárlou paní jsem dlouho neviděla. Až včera, cestou na poštu, kdy vyšla z domu. Jejda, ona už není na ubytovně hrůzy? Jsou tam nájemní byty… Takže se vrátila k běžnějšímu životu! U košíků supermarketu jsme se později skoro srazily, poznala mne. Bohužel manžel zemřel, už před rokem. V jeho těžkém stavu skoro zázrak, že zvládl i covid a těch několik roků, co jsem o nich nevěděla.
Paní Anna je dnes sedmdesátnice. Zaplaťpánbu vydržela v zaměstnání až do starobního důchodu, teprve potom občas jezdila s manželem do Německa, pomáhala mu na stavbách. Žili si dobře, zedník se zlatýma rukama vydělával hodně, dost euro přihodila i paní. Jenže přišel infarkt. Těžký infarkt, operace příliš nepomohla. Poznala jsem tyto manžele, až když se přestali stydět požádat o pomoc stát. Měli našetřeno, jenže během dvou let všechno padlo na drahé léky, lázně, rehabilitace, pána se snažili dát do kupy. Bohužel i děti měly nějaké výdaje, jedno z nich se stalo gamblerem. I s ním žili z matčina důchodu, byt byl naštěstí jejich. Proto zaplaťpánbu, měli její příjem.
Příspěvek na péči jim přiznali, pouze první stupeň, i když by podle mého dosáhli tehdy ke až třetímu. Možná o fous, ale devět stovek bylo proti mému šetření (a těžký dech s modrajícími rty nenasimulujete ani náhodou) skoro výsměchem. Trochu jim to pomohlo, konečně se projevila i ta celková péče. Prodali byt (syn se navíc zadlužil, a to nemohli přenést přes srdce), pán prošel ještě nějakým ozdravným pobytem - a našla jsem je při kontrole na ubytovně mezi pytli s věcmi. Byli však plni nadějí - ze druhé ruky si obstarali pojízdný stánek na smažení langošů. Měli ochotného známého, který je doveze tam a zpátky, stánek směli parkovat u ubytovny.
Paní smažila, pán seděl u kasy, langoše měli prvotřídní, vydělali si. Také jsem si kupovala, kdykoliv jsem šla okolo. Potom přišel covid, stánek se už neobjevil. Teď jsem slyšela, že jim ho poté ukradli, policie nic neobjasnila. Přesto již žili nějak lépe, i pán dosáhl na starobní důchod, i když velice nízký. A z časů langošů si dávali stranou, proto mohli do nájmu. Vždycky hospodařili dobře, navíc se důchodcům přidávalo, takže se budoucnosti, třebas dost chudé, nemuseli bát.
Ani při našem prvním setkání nereptali na to, jak je stát hnusnej, že jim nepomůže. Už věděli, že když si pán v bohatých časech neplatil sociální ani zdravotní pojištění (ani v tom Německu), není z čeho nějaký důchod počítat. Proto se snažili znovu nějak vrátit do práce, proto investovali do pánovy rehabilitace a kdejaké naděje na zlepšení. Pamatuji, jak se při kontrole báli, že přijdou o ty peníze z příspěvku na péči. Ano, pán byl v lepším stavu, ale pořád alespoň na druhý stupeň. Nedostali ho ani napodruhé. Dva udření, stateční staří lidé, o kterých se běžně mezi kolegy a kolegyněmi vědělo (nejde jen o drby, prostě na úřadě za ta desetiletí o svých občanech mají ponětí), jak se vždy poctivě protloukali životem.
Dnes je tedy paní vdovou, s trochou peněz navíc ze vdovského důchodu, na vyprávění nebyl čas. Hrdě řekla, že je všechno zlé pryč a já se dál neptala. Pamatuji přece, jak se pokaždé styděla za to, že se museli obrátit na úřady, že jsem je našla v dost hrozné ubytovně, nacpané do pokoje, kam se vešly jen ty pytle a letiště.
Práce v sousedním Německu je pro zdejší lidi spásou i průšvihem. Ono bylo třeba před pěti roky docela fajn pracovat na „minijob“, což je pět set eur měsíčně a jde třeba jenom o víkendy. Jenže pokud je to pouze jediný příjem, stačí málo a je zle. Nikdo totiž nedává „zlodějskému státu“ jakési dobrovolné sociální pojištění. Leckdo se vykašle i na platby zdravotním pojišťovnám. A přece, pokud dojde k nemoci, úrazu, k čemukoliv, nejsou mezi plátci a neplatiči dělány rozdíly. Pouze jim chodí klasické upomínky na dlužné částky - nebo tomu tak alespoň donedávna bylo. Pokud však vím, při splácení například VZP se již nevyhovuje žádostem o prominutí úroků - s těmi jsem pomáhala před deseti roky několika dlužníkům. A všichni dostávali stejnou péči, když ji potřebovali. Stejně tak nikdo nekoukal na platby sociálního pojištění, a přece všichni dostávali příspěvek na péči nebo čerpali výhody pro invalidy včetně příspěvků na pomůcky. Hm, příspěvek na péči, ten byl u nás v rukou posudkářů jakožto hlavní instance při přiznávání, ačkoliv měl být jenom hlasem poradním. Byl však přiznáván stejně opatrně lidem platícím jako škudlilům, v tom byli tady u nás rovnostářští.
Já se přiznám, bývala jsem i hubatá. Snad proto mi paní Anna a její manžel tolik uvízli v paměti. Pokorně přijímali, co mohli dostat, nereptali. To třeba paní Blažena se zničenými zády, která sama nemohla opustit byt v prvním patře, to bylo jiné kafe. Také dlouho pracovali s manželem v Německu. Také ona nic nedávala zlodějskému státu. Hezky si zvelebovali domeček, ovšem bez ohledu na to, co by správně potřebovali (přístupný sprchový kout, přestěhování, omezení bariér). Přízemí obýval syn s rodinou, ovšem velmi rázná a stále na něco prskající panímáma málem snachu s dětmi vystrnadila i od muže.
Pán zvládal pomoc manželce, nákupy, úklidy, byl skoro snový partner. Jenže přišel věk a Alzheimer, pán začal bloudit i ve čtvrti, kde byly po staletí stejné díry v asfaltu. Kamarádka paní Blaženě doporučila příspěvek na péči, pokud možno pro oba. A to jsem si vyslechla, jak jsou státem ožebračováni! Syn se tu a tam objevil, nakoupil, ale chytl skvělou a náročnou práci, jen občas tam dole „u sebe“ přespal. Snacha měla také práci a děti - a navíc ji paní Blažena nechtěla ani vidět. Nechtěla se jí o cokoliv doprošovat, to raději chcípnout.
Právě u paní Blaženy jsem nevydržela to její nadávání na tři tisíce důchodu a klidně se jí zeptala, zda si při práci v Německu platila pojistné. Vyjela, že není blázen, strkat prachy tam nebo tady do bezedné díry. Nic neplatila! Samozřejmě šetřila, ale můžou ji honit s upomínkami, jak chtějí (tím pádem dlužila i na nemocenském). Pokračovala jsem otázkou, zda ji třeba v nemocnici nějak nešidí. To by si prý mohli zkusit! Poslední dotaz zněl, z čeho si myslí, že dostává nemocniční péči, léky, z čeho asi půjde i případný příspěvek na péči. Zarazila se, mlčela. Rozsvítilo se jí.
Bože odpusť mi, ale fakt jsem se hodně snažila nedat najevo sebemenší škodolibost, když jsem jí líčila, nač ono pojištění je. Že kvůli neplacení má tak nízký důchod. (Manžel si kupodivu všechno platil, takže třeba na vdovský důchod později dosáhla.) V každém případě se celkově hodně uklidnila, zvláště po přiznaném příspěvku. Po vysvětlení sice pronesla ono klasické ublížené „proč mi to nikdo neřekl“, ale již bylo takové tiché, neútočné. A protože dnes píšu o pohádkách, tak sice manžel nakonec musel jít do domova se zvláštním režimem (státního krajského zařízení, takže mu stačil jeho důchod), ale nic nedopláceli.
Dokonce se paní Blažena mnohem častěji vídala i s vnoučaty, vyprávěla o nich při kontrole hodně vroucně. Uličníci totiž milovali drandění na její židli s kolečky po kuchyni. Hrdá paní odmítala invalidní křeslo na vyjížďkách, ale jakžtakž ji syn občas snesl/stáhl ven do auta a ona si před Billou nebo Lidlem popovídala se známými. Po hodně dlouhé době domácího vězení v patře se dostávala ven! Nic není stoprocentní, o snaše se zmiňovala jen kuse. Třeba že chce něco dělat s tou jejich zahradou. Ať si ji má, paní se tam stejně roky nedostala…
Protože má být lecčeho do třetice, skončím příběhem pana Antonína, který se dostal jako zbitý bezdomovec do nemocnice, kde ho doslova stáhli hrobníkovi z lopaty. Býval to dříč na nejhrubší práce, ale pil. Hodně pil a také se zadlužil, nakonec se musel na ty dluhy prodat byt a manželka ho do nového už nechtěla, stejně se rozváděli. Našel si práci u cirkusu, dostával peníze na ruku, ovšem byla to černota - a on se o nic nestaral. Do domova přišel v době, kdy o přijetí rozhodoval sociální odbor „okresu“. Tímto způsobem se kdysi „čistívaly“ ulice od bezdomovců, kteří už měli seniorský věk.
Pan Antonín se hodně vybarvil. Občas lítal po jídelně talíř s obědem, který on přece žrát nebude. Výbuchy vzteku se daly jakžtakž odvodit i od počtu káv, které vypil. Hodně si půjčoval a těžko splácel, nadával, bouřil se proti všemu. On v domově nechtěl být, ale musel. Nadával, že si všechno platí (přitom domov u něj musel měsíčně vyhospodařit cca 4 tisíce, které mu byly odpuštěny jaklo sociálnímu případu). Dokud mohl chodit, zkoušel i žebrat u kolemjdoucích.
Byla jsem to já, kdo se mohl chopit nějakého hospodaření, tedy podpory klientů, kteří nevystačili se zůstatkem po zaplacení pobytu, měli dluhy a podobně. Sociální pracovnice s možností vyjednávat a podporovat klienty, pokud souhlasili se změnou. U pana Antonína spolupráce trvala celkem sedm let, ale to by bylo na pohádku moc. Výraznou změnu nastartovalo jednání s českou správou sociálního zabezpečení, která mne upozornila, že je poslední možnost „zalevno“ splatit dlužnou částku sociálního pojištění, aby pan Antonín mohl mít téměř průměrný důchod. Bylo to přes deset tisíc. A je to dodnes můj majstrštyk, co bych zapírala, neboť vedení domova s městem vyjednalo bezúročnou půjčku občanovi, za jejíž splácení jsem se zaručila. Zvládli jsme to dokonce před termínem. Pan Antonín úplně ožil, sledoval splácení a těšil se na vyšší „kapesné“ - které po půl roce opravdu začal dostávat!
Jistěže byl poznamenaný i psychicky tím bezdomovectvím, hlavně neuměl oddalovat „slast“ a také býval hecován ostatními dobráky. Když si však ušetřil na nové boty, jaké předtím neměl nejmíň deset roků, začal lépe spolupracovat a méně naslouchat ostatním. Rozumíte? Ne po někom, ne milodar, ale boty za jeho vlastní peníze!
A jak to bývá, když se někdo zbaví dluhů nebo je alespoň pod nějakou kontrolou splácí, vrací se mu i rodina. Malou senzací se stalo, jak právě on vynadal synovi, že přišel o práci a je už měsíc nezaměstnaný. Příště od něj dostal hodinky z nové výplaty. Zemřel s malou úsporou, kterou jsme spolu přepočítávali, když už byl pouze na lůžku. Těšil se, jak penízky přibývají a snil o tom, co si koupí.
Bohužel takových pohádek potichu probíhá mnohem víc, než by si člověk přál. Všude kolem nás, včetně spořivých podnikatelů s velkými příjmy. (Většinou dají pokyn, aby účetní ušetřil/a a informovaní poté jsou…) A také s láskou, co nepotřebuje papír - a žena s děckem náhle není vdovou. Někdy dítě nedostane ani sirotčí důchod, pokud nebylo ani pojištění otce na úraz a smrt.
Nelze vše řešit mávnutím proutku, jde o dlouhodobou práci s člověkem, podporu s tím, že si může zkoušet vlastní cesty - ovšem nezavírat dveře, pokud přijde po čase znovu. Nediktovat, navrhovat, předestřít možnosti. Někdy skutečně vyjde klientova vlastní cesta, i když se na ní obouchá víc než s vámi. Ale je jeho a je trvanlivá. Ta vítězství nad bahnem a tůněmi propadu jsou však, marná sláva, s trpkou příchutí.
