Článek
Je vhodná tahle nebo tamta knížka? Rozvíjející, říkadlová, obrázková, naučná… Leckdo nemá čas a radši děcku strčí tablet, osype se při představě společného času. Naštěstí se dnes již ví, že listování znamená několik typů činností najednou, které e-kniha nebo televizní křoví nedá dítěti ani náhodou. Nejsou ale knížky překonané? Staroba, prehistorie? A jsou lepší ty moderní nebo po rodičích?
Není pochyb o tom, že k dětství dál patří příběhy, kterým se vždy naslouchalo s otevřenou pusou a nastraženýma ušima. Než jsme začali číst a měli po ruce knihy, potřebovali jsme vypravěče příběhů. Když se ohlédneme do minulosti, skvělou příležitostí bývalo sezení u ohně, sešlosti při drobné rukodělné práci (přástky a podobně). V současnosti všichni milujeme vyprávění rodičů a prarodičů, případně předčítání. Možná víte o hnutí Česko čte dětem a podobných výzvách.
Pro děti dlouho nebývaly zvlášť vymýšlené příběhy. Ony i ty klasické pohádky v sobě skrývaly především varování. Černý les je místo, plné nebezpečí, kam se radši moc nemá chodit (=nemá se opouštět bezpečné území osady), podrazy se nevyplácejí, lež má krátké nohy a tak podobně. Pokud bylo jakékoliv fantastické vyprávění, děti spokojeně naslouchaly příběhům pro dospělé. V teple a bezpečí je přece příjemné se bát a ještě lepší pobavit se a smát.
Jako jeden z prvních pohádkové příběhy sbíral a vydával Charles Perrault, úředník krále Ludvíka XIV. Jsou místy dost drsné, tak, jak i jinde v Evropě a vůbec po světě pohádkové příběhy bývaly. Ostatně, víte, že jedna Popelka Boženy Němcové (Anička) zosnovala se sestrami vraždu hostitelů? Ti je sice chtěli sežrat, takže skoro sebeobrana, ale stejně. Spící obry upálily.
Mezi prvními příběhy, přímo určenými dětem, se objevovaly mravoučné a celkem nezáživné historky o dětech ctnostých, které Bůh odměnil a dětech špatných, které došly potrestání. Na tuto vlnu odkazuje skoro dvousetletý „Podivín“ na obrázku. Před polovinou devatenáctého století se to však mění. Zásluhu na tom má Hans Christian Andersen, který své pohádky vydával od roku 1835. O něco později vyšel Sirotek Lowoodský (první část románu o Janě Eyrové), vycházely knihy Charlese Dickense, vesměs pojednávající o truchlivém dětství, ale následných úspěších a zrání hrdinů. Z tohoto výčtu se vymykají práce Florence Montgomeryové, především kniha Nepochopený. Také nebyla určena výslovně dětem, spíše jejich rodičům, neboť vypráví o chlapci, kterému se před očima utopil sourozenec a ovdovělý otec k němu již nenašel cestu. Je to zároveň jedna z prvních knih, zamýšlející se nad duševním světem a problémy dětí.
Ve druhé polovině devatenáctého století se potom roztrhl pytel s příběhy pro děti, pohádkami a dobrodružstvími pro mládež. To již psal také Jules Verne, Karel May, u nás vyšli velmi skromně Broučci (které po 17 letech objevil Jan Herben a zasloužil se o jejich nehynoucí slávu), kteří jsou trhákem (až nebo již) od roku 1894. Objevují se první příhody rozverných dětí, jakými byli například Hýta a Batul. Konec tohoto století znamenal příchod spousty stále čtených, hraných a zfilmovávaných hrdinů. Malý lord, Pollyanna, v novém století Kája Mařík, Jirka, postrach ulice, mezi válkami se objevil Ferda Mravenec, poté Pipi, dlouhá punčocha. Nespočet nových moderních pohádek, vyprávění o dětech, které to myslely dobře, ale dopadlo to jinak. Mezi válkami se psalo pro všechny: malé děti, chlapce i děvčata, někteří hrdinové provázeli čtenáře velkou částí svého života. Například Irčin románek končí až příhodami z manželství, samozřejmě již zmíněný Kája Mařík stačí vyrůst, dospějí i Gabra a Málinka. Po válce druhé přišla i sovětská literatura a její hrdinové. Toho všeho již bylo až nad hlavu, netřeba se v tom extra nimrat. Stačí, když jste si všimli, kolik těch příběhů stále žije a nestárne. Což je vlastně i Hobit.
Jak je to s poplatností stereotypům, které zdůrazňovat nechceme? Asi vždycky potřebujeme mít na paměti jak, kde a pro koho příběhy vznikaly. Souvislosti historické a společenské. Můžeme na nich dětem vystavět vyprávění o minulosti, můžeme díky nim srovnávat se současností, včetně pokroku genderového. Když to někdo potřebuje. Leccos tu bylo vždy. Ostatně, ve starých rytířských románech, včetně středověkých zápisků Tisíce a jedné noci, nacházíme i vyprávění o silných poutech mezi reky, které nejsou moc daleko od vztahů mezi gayi.
Pro děti je asi nejdůležitější boj dobra a zla, vítězství a dobré konce, dobrodružné výpravy, kde je i cesta důležitým prvkem. Dítě v bezpečí a vedle milované osoby zvládne i strašidla, duchy, zlé loupežníky, aniž by mělo noční děsy. Pokud jimi trpí, podvědomí pouze použije náměty při zpracovávání naprosto jiných zážitků a tady by se rodiče spíš měli ptát sami sebe, jestli jejich vzájemná nevůle a další rozepře kolem domova nestojí za těžkými sny dítěte.
Rukama nám prošly i spousty příběhů, spjatých s ideologiemi. Prvorepublikový Vláďa Zíka s příběhy pro chlapce nebyl se svými nahnědlými názory zrovínka Mirek Dušín (a i Rychlé šípy po válce nový režim zkoušel vtěsnat do sbírání chroustů a podpory pětiletky). Čmelák Aninka (O.Sekora) také obsahuje části dneska úsměvné, leckdo vede spory o Neználka, samozřejmě Arkadij Gajdar s Timurem nadále mezi tituly přímo svítí. Některé knihy zachytily dobu (Honzíkova cesta), aniž by se příliš umazaly ideologií. Většinou platí, že dobře napsaná kniha, dobrý příběh, se od těch nánosů celkem lehce oprostí.
Příkladem může být humorná kniha pro dospělé Patsy tropí hlouposti. Nic vám to neříká? Poněkud divoká Patsy se zamilovala do pána, který oceňoval italského Mussoliniho. Pokud se ale pro film přejmenovala na Evu, nebylo těžké z obchodníka s Itálií udělat někoho, kdo obchoduje ve Švédsku. Snad ani nemusím naplno uvádět, jak se nesmrtelná komedie podle Fan Vavřincové jmenuje. Čtivá je dodnes.
Jak tedy vybírat knihy pro dnešek? Řekla bych, že podle toho, co děti baví, podle velikosti písma, množství obrázků (dyslektikům méně textu a spíše komiksově pojaté), a také podle toho, nakolik dokážeme být průvodci světem těchto příběhů. Protože děti umějí dosáhnout svým zájmem do vyšších příček, než bychom čekali. Stačí je podpořit, brát je vážně a respektovat.
