Článek
Protože práci Marka Dobeše znám, jeho film Choking Hazard mne baví i po letech, uspořádala jsem nedávný průlet Prahou tak, abych mohla na jeho další premiéru a dokonce jsem měla tu drzost, že jsem hodlala o tomto počinu napsat recenzi do XB-1. Nebo fanzinu, v nějž se stará dobrá pořád ještě Ikarie přetváří.
Ano, nebudu vás napínat, byla to drzost. A k tomu od A do Z. V první řadě děkuji módnímu bossovi Filipu Vaňkovi, že tam nebyl a nehodnotí oufity příchozích, nebyla jsem totiž jediná, kdo by potřeboval na zadek nebo za uši. Chtěla jsem poněkud uctít ulítlosti a nápaditost M.Dobeše, jak je léta oceňuji a zcela jsem pominula místo konání. Takže jsem statečně nacpala řvavě oranžové tkaničky do kotníkových podzimních (bílých, aby to opravdu řvalo) bot. Byla jsem okamžitě výstřední až na půdu. Zbytek byl taková lepší odpolední normalita, to už jsem měla na několika neformálních setkáních, ba i na besedě na jevišti. Včetně takových jakoby džínových legín, ono to má nějakou odbornou nadávku, což nepoužívám a nepamatuju si. Ale ne v Lucerně, ne na premiéře, proboha!
Opravdu jsem se spolehla na svou představu i s tím vědomím, že M.Dobeš má mnoho známých, které dokáže do svých projektů zapojit (v Hazardu zachrání poslední přeživší Dáda na tanku) a že je to v Lucerně, to jsem jaksi nepřipočetla. A to mám i šaty, které jsem ještě nevyvenčila!
Takže jsem valila oči na paní Žilkovou, která přišla jako elegantní bohyně, ba i vlasy, jejichž ležérnost někdy lehce kritizuji, měla opravdu skvěle upravené. Její zjev mne upozornil, že jsem taková ta nevhodně vypadající myška, co se má držet vzadu a splývat s temnými kouty. Rozhlédla jsem se znovu, poznala ještě pana F.Slováčka a potom už opravdu jen splývala, pouze očima hledala šéfa, co tam taky měl přijít. Ještě je možné, že jsem lehce poznala K.Janečka. Oni mi různí pánové připadali povědomí, ale něco jiného je hezká fotka v ženozobím čtivu ke kafíčku (které nečtu, znám jen pár titulek) a něco jiného skutečnost. Poblíž mne seděla větší herecká společnost, jenže ty mladší prostě ze seriálů neznám. Když neznám seriály. Identifikovala jsem je pouze podle rozhovorů. Taky neměli všichni extra outfity…
Navíc je teď taková dlouhodobá móda, že se hlavně starší pánové neholí a nestříhají, takže s prošedivělými beatnickými vlasy a vousy vypadají jeden jako druhý. Všichni v džínovém oblečení, ani zřídkavé obroučky brýlí je nevyčlení z davu. Tak čtyři mi připadali sakra povědomí, ale neidentifikovala jsem je. Možná jsem i některé osobně potkala? Ke své hanbě musím dodat, že ledabyleji oblečené ženy (asi jako já) se téměř nevyskytovaly. Nebo už seděly a dlouho nevstávaly. Auvajs.
Začal film, o němž jdou fámy a legendy, neboť se rodil dlouho, několik let. Například Jan Hřebejk se o něm pochvalně vyjádřil (nebo spíše o M.D.?) po shlédnutí v kině Balt. M.D. je dost perfekcionista, řekla bych (po zkušenostech s jeho tvůrčím řáděním u povídek), takže jsem byla varována, že půjde o zatracený oříšek a nejspíš dada. M.D. totiž svoje práce stále upravuje, konfrontuje s přáteli jejich názory a pořád něco vymýšlí a přemýšlí o tématu. Ani nechtějte slyšet o povídkách… Druhým tvůrcem je Petra Bartyzalová.
Ďáblova sbírka vypráví o obyčejných nadšencích, co se rozhodnou najít dokumenty o spolupráci Vatikánu s Hitlerem. Vlastně retrospektiva, neboť dcera jednoho z hrdinů hledá otce, obviněného policií z vraždy. Děj tvoří z velké části to, co našla v jeho archívu. Střety se zástupci podivné sekty nebo organizace, hledání v zapomenutých ošuntělých budovách, dramatické zvraty…
Obyčejnosti životů a amatérskosti záznamů odpovídá i to, co máte možnost vidět. Herecké výkony jsou přirozené, uvěřitelné, nikdo nepřehrává a myslím, ani neodbývá. Pokud ten dojem máte, lze ho vysvětlit momentálním rozpoložením dané osoby. Pány jistě nadchne dvojí obnažení krásných žen, když si přiznají, že byly mučeny a upozorněny, že nemají strkat nos do tajných věcí.
A vidíte, tohle je věc, co mi ve filmu chyběla, co vypadla nebo nebyla pořádně zdůrazněna: Kdy a jak k těm jizvám došlo, kdy a jak alespoň tu jednu chytli a někde vyslýchali, poznamenali.
Pobavilo mne několik narážek (třeba plakátek na Choking Hazard nesměl chybět) a celkově film hodnotím dobře. Rozhodně to nebyl ztracený večer a já se ráda ocitla v kinosále, kde jsem byla naposledy, když se začalo promítat Jak svět přichází o básníky. Posléze jsem pochválila M.Dobeše, našla konečně svého šéfa (seděl se svou paní hned za paní Žilkovou) a sdělila, ať kouká skutečnou recenzi spáchat on sám. Také se celkem dobře bavil, i když jako velký znalec žánrů již několik připomínek Markovi Dobešovi stihl povědět. On je poněkud rejpal… Navíc zná nejméně jednu předchozí verzi. Jsem tudíž zvědavá, co se o filmu ještě dozvím.
Brzy bude následovat projekce v angličtině a já filmu i jeho tvůrcům (celému týmu) držím palce. A ohledně premiér se už polepším…
