Článek
Kdysi se ve spoustě pohádek a starých příběhů lidé pokřižovali, pomodlili, dokonce jsem četla několik pohádek o putování Ježíše a svatého Petra po světě. Podobně zbožní byli hrdinové asijských a orientálních pohádek a také Vinnetou vzýval Manitoua. V Indii to měli složitější, ale někdy v páté třídě jsem neviděla nic hrozného v tom, že každý svého boha nazývá jinak, jen by se měli konečně lidé domluvit a přestat se kvůli tomu zabíjet. Vždyť jim jejich bůh pod různými jmény přece říká, že se to nesmí, že jo?
Já totiž hodně četla už od první třídy a v té páté jsem měla přečtenou i tak složitou a nečtivou knihu, jako byla Bible mojí babičky, tedy výtisk podle Bible Kralické. Po vzoru svých prvorepublikových dětských hrdinů jsem se také v té době snažila hezky po večerech modlit u postele, až mne jednou starší brácha načapal a prásknul. Mamka se nejdřív pohádala s tátou, že mi to do hlavy narvala jeho matka, aby se poté pokusila o mé navrácení na cestu pravou. Samozřejmě použila argumenty o válkách a přidala navíc šoa a dokumenty z koncentráků. Což byla i poněkud podpásovka, neboť mi nyní dochází, že zřejmě musela tušit, čemu nás družinářky vystavují. My totiž každý týden chodili do Pionýráku a tam nám pouštěli filmy i s dokumenty předtím - a pokud nebyly nějaké filmy dětské, pustili třeba i kriminálku Nahá pastýřka. Myslím, že ani Práče nebylo tak úplně pro prvňáky, občas tam pobrekávali. Mně se vryly do paměti hlavně buldozery, valící nahé mrtvoly a dětský hlásek, vyprávějící o vraždění dětí v koncentrácích. Družinářky s námi pokaždé neseděly, měly hodinku na nákupy…
To byl tedy můj první střet s přísně ateistickým, vědecko-materialistickým pohledem na svět, neboť všechno se dá vysvětlit a co nevysvětlíme dnes, vědecky vysvětlíme zítra. Ta Bible byla památkou na babičku, která zemřela v roce 1949. Modlila se v nemocnici, skácela se - a bylo, modlitba jí nepomohla, tvrdila hořce mamka. Dnes tedy vím, že to lze vysvětlit naopak, neboť s tím, co všechno protrpěla, byl tento odchod velice milostivý. Mamčin odpor je vysvětlitelný i někdejším moderním duchem první republiky, kdy se však ona, dítě evangelické, již v raném věku nahustila mnoho z biblických dějin (a excelovala i na náboženské výuce u jeptišky, kam ji vzala spolužačka), načež se stala po válce dítětem jehovistickým. Babička se s bratry a sestrami scházela po nejdeckých lesích, což již mamka srdečně nenáviděla a jako správná pubertálka tvrdě odmítla.
Mne víra přetáhla přes krutá období dospívání a i když se mi v hlavě nikdy správně nezapsaly ty úkony při mších (ani jsem ne ně do kostela nelezla), nezřekla jsem se a neodvrátila, protože se prostě leccos dělo a leccos jsem mohla nechat plynout, aby se to vyřešilo. Mělo-nemělo to být, nelámat nic přes koleno ale také tupě nesedět v koutě. Naučila jsem se ctít osudy a víry lidí, které jsem potkávala.
Nakonec jsem to byla právě já, které hodil ředitel domova na hrb pomoc při organizaci katolických mší (protože černoprdeláky prostě nesnášel) a navíc začínaly ještě za mé pracovní doby. Tím jsem pronikala i do malého světa klientů, jejich víry a malých zápasů o její přiznání.
Kolegyně to braly s nadhledem. Faráři si s nimi holt chodili popovídat a holt i při těch obřadech si zavzpomínají na mladá léta, jsou holt staří, nemocní a je jim často fuk, jestli s nimi mluví evangelík (ten chodil v sobotu) nebo katolík. Oni prostě přijdou na všechno, co se v domově děje.
Tolik názor lidu. Oba faráři však vystupovali ekumenicky, sami o sobě byli zajímavými osobnostmi, laskaví a moudří. Po čase přišla pracovnice, která se k vlastní víře také hlásila. což mělo ten vítaný dopad, že si s lidmi na lůžkách někdo citlivě a přitom rozumně promluvil. A oni mohli otevřeně mluvit s ní.
Před mým příchodem se totiž několikrát (podle sdělení staré paní) stalo, že slyšela tvrdou poznámku o blbosti, co ve stolku jenom překáží a dokonce jí byl v nepřítomnosti vyhozen poslední svatý obrázek, protože byl hnusně ublemcaný. Paní Terezie (83) měla za sebou ten smutný osud, že byla hluboce věřící. Tím více, že vyrostla v Rumunsku, kde se katolíkům nedařilo a její rodina byla tím pádem katolická tajně mezi evangelíky. Přišla jako reemigrantka do Čech a brzy to i tady znamenalo tmářství, hlavně u mladých lidí (bylo jí kolem třiceti). Nakonec se styděla k víře naplno přiznat, modlívala se jen potichu, když na pokoji všichni spali, nebo venku, když seděla sama na vozíčku. Požádala mne nesměle, když jezdím do té Prahy a vozím staré pohledy, jestli bych tam nepotkala svatý obrázek. Tehdy mi vyprávěla i o svých ztrátách a tajeném modlení. Hned další týden jsem v antikvariátě v Dlážděné hledala - a našla. Vybrala jsem jí takový malý, s papírovou kraječkou kolem, hodně starý už od pohledu - prostě mi k paní Terezii sedl. Nemýlila jsem se. Stará paní se rozzářila (pochopitelně ho měla jako dárek, tehdy to byla cena lízátková), jaká je to nádhera. Tím víc je jí prý ten obrázek dražší, že je dotýkaný někým, kdo věřil stejně jako ona.
Občas se tu zmíním, že mne tito lidé při mé práci hodně učili a paní Terezie nebyla výjimkou. Uvědomila jsem si, kolik levných věcí potkávám a tak jsem z antikvariátů dotáhla i tehdy ještě hodně laciné bibličky v lakovaných deskách. Mně nevadilo, že mají třeba ulomený zámeček (a proto nebyly sběratelsky hodnotné). Dnes bych je za dvacku nesehnala. Tehdy jsem je měla k dispozici pro klienty a nejvíc mne dojal pán, za minulého režimu významný představitel města, co si potřásal rukama i s extra potentáty. Přišel a poprosil, zda by si mohl některou půjčit, že se na něco chce podívat. Už předtím mne požádal, nepotkám-li na svých cestách Hanzelku a Zikmunda, jejich tajnou zprávu o SSSR. Chce prý znát pravdu. Potkala jsem, půjčila jsem. Nyní tedy Bible. Vrátil mi ji po dvou nebo třech týdnech, celý dojatý a roztřesený. Podával mi ji jako svátost na rozevřených dlaních. A vynadal mi:
„To nemůžete, takovou vzácnou věc půjčovat! To je lehkomyslné! Co kdyby to někdo poničil?!“
Ujistila jsem ho, že naopak, právě pro to půjčování tyto knížečky mám, ukázala jsem mu, že mám i malinkou pravoslavnou ikonu, že se u mne potěší mimo Židů lidé každé tuzemské víry - ba i jehovisté. To ho skoro uklidnilo, nicméně trval na tom, že mám být na takové věci opravdu opatrná.
Příhody s vírou, smíření před koncem života, požehnání umírajících, to všechno jsou hvězdičky na obloze mé paměti. Podvolovala jsem se i náhodám, které mne vedly k výstřednostem, řekněme. V další funkci, jako úřednici, mi velmi nemocná paní svěřila svou knihu žalmů. „Když tak ji někomu dejte, já jen nechci, aby ji POTOM vyhodili,“ prosila. Od ní jsem šla do domu pána středního věku, o kterého se starali rodiče. Stáli tam jak soudci a přísně sledovali, co budu se synem vyvádět. Byli velmi skeptičtí, ale zkusili možnost dávky na doporučení známých. Pod tím dohledem nebylo navázání kontaktu lehké, ale pán se zmínil, že za ním chodí kamarád a povídají si o Bohu. Napadlo mne, že ta kniha je plná svatých obrázků a tak jsem se zeptala, jestli má nějakého oblíbence mezi svatými. Měl, Ježíše - a já vytáhla knížečku, otevřela - a on tam byl právě Ježíš, kterého jsem mu podala. Řekla jsem, že je to od staré paní a mohu to rozdat těm, které obrázky potěší. Ten člověk převzal papírek třesoucími se prsty, vyrazila jsem mu dech. Rozzářil se, chvíli mlčel, podíval se na rodiče, přitiskl obrázek opatrně k hrudi a potom mi na sebe pověděl úplně všechno. Jak zlobí, jak maminka musí dohlížet, jak pomáhá tatínek… Odešla jsem a když jsem tak za měsíc míjela jejich plot, maminka mne pozdravila velice usměvavě a chvilku jsme klábosily. Synek? Jo, docela dobrý poslední dobou…
Nejenom staří, slabí a hodně nemocní potřebují nějak odpovědět na základní filosofické otázky ohledně bytí, smyslu své cesty. Je v nich i návrat současných hodně starých seniorů k jejich dětským vzpomínkám, případně k tomu, jak v r. 1968 kdekdo šel alespoň na Půlnoční.
A tak se mi stalo, že v jednom hovoru s maminkou jsem přiznala svou stálou víru a ona pomaličku řekla cosi o tom, že ono na tom asi něco bude… V rodině manžela vládl ateismus velmi tvrdě, dokonce prý došlo i na vysmívání se babičce, která chodila do kostela. I tam se zmiňovali „černoprdelníci“ tak pohrdavě, až to bolelo. A přece- vyklízela jsem „serepetičky“, maminčiny sbírky porcelánu a skla. K stáru si dopřávala radost z věcí, na které nemohla dříve dosáhnout a nikdo to nechtěl. Co by, proboha, mladí dělali s broušeným sklem?!
Manžel se mne ptal, jestli má něco extra cenu, ať si to vezmu. K mému překvapení tam byly i sošky svatých a Panny Marie, zcela vzadu na policích, schované mezi roztomilůstkami „krásných sladkých“ sošek dětiček s kytičkami. Všechno moderní, Čína. Takže maminka si dělala i takovou radost? Věděla jsem, že pravidelně všechno vyklízela, omývala, skládala zpět. Mazlila se tedy i s nimi. Poslala jsem je dál. A jednu, svatého Antoníčka, dala i do místního kostela - aby se pomyslný kruh uzavřel.
Není dobré, pokud má člověk skrývat svou víru, pokud nemůže dost dobře promluvit a svých duchovních potřebách. Pokud se stydí dát něco najevo, aby nevypadal jako blázen. Teď sice kolem nás krouží kde co, můžeme si vybrat jakýkoliv způsob vnímání čehosi nad námi, ale v generacích ne příliš mladých je ještě mnoho tabuizovaných a zazděných dvířek, jejichž otevírání může přinést úlevu, ale nejdřív se musejí probolet strachem z okolí.
Je to opravdu tak nutné?
