Článek
Žiju na Ašsku, do Německa to mám 1,5 nebo 2 nebo 5 kilometrů. Co bylo vyloženě na čáře, bylo zničeno, smeteno z povrchu zemského, obyvatelé byli vysídleni, vyhnáni, někteří sami odešli dřív, než bylo zle. On ten náš kraj byl propojen s Bavorskem i Saskem rodinnými pouty a bylo tu hodně stezek, po nichž mohli sedláci i nějaký dobytek převést dřív, než je vyhnali třeba od snídaně…
Žili byli lidé i v obci Mahring, česky Újezd. Bohužel těsně na hranici s Bavorskem, takže všichni museli po válce pryč. Domy chátraly, byly vyrabované, až se na to r. 1953 podívala armáda a srovnala vesnici se zemí. Zbyl jen kousek hřbitova a povalený pomník padlým v první světové.
Paní Petra Blaženková sem během dětství a mládí často s rodinou jezdila a chodila na výlety a to místo pro ni mělo zvláštní kouzlo. Svému tatínkovi před časem slíbila, že jednou všechny zdejší domy namaluje (podle pohlednic a dalších obrázků) a sama si na to dala rok. Měla k dispozii i kroniku. Povedlo se, všech 46 domů nyní představila na vernisáži v ašském muzeu.
Bylo to pro mne zvláštní setkání. Dýchala na mne atmosféra těch časů, kdy se tu pokojně žilo, v roubenkách i festovních staveních. Dnes člověk jenom kroutí hlavou, proč se muselo ničit, bez ohledu na cokoliv. Ovšem, železná opona, ale stejně je mi úzko. Znám už mnoho příběhů, ukřivděných i těch ze druhé strany, osídlenců, co se rozpačitě ujímali domů a vybavení po lidech před nimi. O tom, jak se z hrnku s kafem ještě kouřilo a na talíři ležel nakousnutý krajíc chleba. Podobného, jaký mívali oni sami. Nesoudím, nebyla jsem u toho, ale většinou prosakuje bolest i soucit, smíření s tím, že holt páni poručili, páni věděli nejlíp…
Dlouho se mlčelo a téma obcházelo a nebyla vůle se v tom šťourat, protože to tak zkrátka bylo a leckdo tu měl vazby na pohraničníky a dneska se to snadno odsuzuje, ale tady se sloužilo vlasti…
Jsou to především mladí včetně čtyřicátníků, kdo se ptá a hledá minulost, ať se jich dotýká jakkoliv. Chtějí slyšet otevřeně, co bylo, chtějí odkrýt a odhazovat deky mlčení, mít svůj domov očištěný od nánosů a být tu rádi bez jakýchkoliv mraků.
Bylo to prostě tak a tak, vždycky šlo o jednotlivé lidi, děly se věci spravedlivé i křivdy. Dnes chceme i uznávat a obdivovat, jak se vypořádali s těžkým životem v málo úrodné oblasti, jak se dokázali společně scházet, slavit kde co, co po sobě zanechali…
Prohlížela jsem obrazy jeden po druhém, na každém je napsané číslo popisné, na cedulce pod tím jména posledních majitelů. Zasáhlo mne to, mnoho rodin tu bývalo rozvětvených od Újezdu přes Aš až k nám tady. Třeba Wunderlichovy byste našli snad všude.
Nejde o nějaký výstřelek místní malířky, která se věnuje i práci s dětmi a nemůže chybět na spoustě místních akcí. Na vernisáži promluvil i starosta Krásné pan Pokorný, kam někdejší Újezd patří. Znovu vysvětili ten kousek hřbitova, upravili, co zbylo (v rámech hrobů je kačírek, dochované náhrobky vyrovnali do řady), obnovili pomník padlým a doplnili deskou se jmény těch, kdo se nevrátili ze druhé války, upravili několik dalších míst a pro turisty připravili vzdělávací tabule.
Tady je prostě vůle oživit, co ještě můžeme, podat ruku těm, kdo pamatují nebo chtějí vzpomínat, nehrozit se nad zničenými a rozbitými místy. Pomalu se vrací důstojnost tam, kde vládl plevel, zapomnění - i skládky.
Na vernisáž přišlo tolik lidí, že to muzeum nepamatuje. Málem se nevešli - a to je také důkazem toho, jaký zájem tu mezi lidmi je. Kolem obrázků procházeli i opakovaně. Mnozí fotili, diskutovali, vzpomínali, kdy byli v těch místech, co domy stály (použila jsem obrázek jednoho z nich). Bylo tu i několik německých hostů, obrázky i celá atmosféra je dojaly. Byla jsem svědkem velké události na malém městě, jejíž dosah mi teprve dochází.
