Článek
Vždycky to začne nevinně, v tomto případě svatbou. Mám nevěstu z Jižních Čech, přátelíme se s její rodinou. A když jsme si tak hezky my dvě Hany povídaly o Ašsku a o tom, co o něm přednáším, vzpomněla si na kamarádku, které tu v Aši zemřel tatínek. Nemohla si hned vzpomenout na jeho jméno, napsala mi potom v mailu, že tady po válce obnovoval průmysl a založil textilní školu. Jestli se prý tu o něm něco neví, když tady tolik znamenal. Zveřejnila jsem na FB dotaz. Jen tak, na tohle naťuknutí, mi však nikdo z Ašáků nic neřekl, ale to, co mi potom dcera pana Ludvíka Faterdly Ivanka vyprávěla, jistě mnohé probere.
Vraťme se tedy do roku 1945 (data a dokumenty mi přišly poštou). Pohraničí již vysídlené, továrny nefungují, v červnu přichází textilní odborník z Jindřichova Hradce. Převzal tam už v r. 1937 továrnu od židovského pana šéfa, který se včas uklidil do Kanady. A vedl ji dobře, dokonce zabránil Němcům, aby si unikátní stroje odvezli kamsi pryč.
Rozhlédl se v Aši a zjistil, že potřebuje lidi. Část Němců už byla pryč, odsunuta nebo prostě přešli k příbuzným o pár kilometrů dál. Továrny ale musely fungovat, dal tedy vědět do svého města. Mnoho lidí sem přišlo za ním, včetně otce kamarádky paní Ivanky, paní Růženy Posekané, ten tu dělal v továrně šoféra. Pan Faterdla sem brzy přivezl i ženu s jejich čtyřmi dětmi, dostal do správy továrnu pana Geipela a převzal (již značně vykradenou) vilu po továrníkovi. Už tam bydlel někdo před ním, ale dost zařízení zbylo. K vile patřil i park, za nímž továrna stála, a sousedila s místní průmyslovou školou.
A teď pozor, vážení! Pan Faterdla nesouhlasil s tím, co tu viděl za okrádání a zacházení s Němci, takže dovolil ještě v tom roce 1945, aby si rodina Geipelova, bývalého ašského mecenáše, odvezla po nocích na koňském povoze přes ještě otevřené hranice, co vůz utáhl. Mimo velkých obrazů, to se prostě nedalo. Pan Faterdla měl vybavení domácnosti dost, jeho manželka Anna přijela i se seznamem věcí (měla ve výbavě například míšenský porcelán ). Byla to totiž dáma s vystudovanou operní školou, ze středního prvorepublikového stavu.
Odskočím do nedaleké současnosti: Sestřenice paní Anny, provdaná do Vídně, na výletní lodi po Dunaji zaslechla živě hovořit skupinku o Československu. Vmísila se, vyprávěla o příbuzném z Aše – a jeden z těch lidí byl pan Geipel (některý mladší), který hned všem vyprávěl o skvělém člověku, jak se hned po válce v tom hrozném čase zachoval… Prý všechny potěšila ta vděčnost a světlá památka otce, která jde i cizinou – následovala však poznámka paní Ivany, že slušný přístup k Němcům byl panu Faterdlovi našinci vytýkán.
Pan Faterdla v Aši vzkřísil textilní školu, továrna pod jeho vedením nadále exportovala do Zurichu, žil bohatým společenským životem. Hrál ochotnické divadlo, byl pořadatelem na plesech, sestavil fotbalové mužstvo národních správců - cokoliv si vzpomenete, měl v tom prsty. Včetně Sokola a výuky textiláků. Byl myslivcem a měl tu na Ašsku dokonce revír. Dalším jeho rysem bylo členství u sociálních demokratů a to, že se hlásil ke katolické víře, i když prý chodil do kostela jen v neděli. Místní osobnost, která i do té kantýny občas poslala ulovenou zvěř - a také to nahlásila do Mariánských Lázní úřadu. Na všechno jsou dokumenty, které si pečlivě ukládal a dělal kopie…
Po „Vítězném únoru“ 1948 ho z továrny vyhodili, ale dělníci za něj stávkovali – a kapitalistická cizina také řekla svoje. Švýcaři pohrozili, že pokud se na své místo nevrátí, zruší s republikou všechny obchody. Pan Faterdla poté, co se vzdal všech funkcí, aby nedělal problémy, zažil skvělý návrat, již po šesti týdnech opět továrnu vedl a studenti ho zvolili čestným předsedou majálesu.
Svět vypadal dobře. Pan Faterdla byl v Praze při návratu sokolské delegace z USA, uspořádal několik představení (zadní vchod vily byl kulisou, v parku seděli na trávě a lavicích diváci, hráli členové Národního divadla s místními ochotníky). Vedle souboru Rudolfa Deyla staršího se tu objevil např. i Zdeněk Štěpánek. Lidé sem psali, chtěli práci nebo umístit své děti ve škole. Dokonce se ozval bývalý pan šéf z Kanady. Ten cítil, že tu „bude ouvej“ a lákal pana Faterdlu k sobě, že by mu zase vedl továrnu, že má pro něj i dům. Naposledy to bylo 23. září 1948, kdy sem přijeli do Františkových Lázní cizinci se vzkazem. Ludvík Faterdla odmítl. Řekl, že je vlastenec, vlast ho potřebuje, tady je na tom správném místě.
Potom přišlo nešťastné pondělí. Jakýsi pan doktor Kejklíček z Liberce, který tam na ředitelství (tehdy už ašské textilky patřily pod Liberec), snad bývalý kněz, zatoužil střelit srnce. Mezi ním a panem Faterdlou již předtím občas proběhla nějaká korespondence, pan F. byl vždy velice vstřícný.
Dotyčný pán přijel i s manželkou, bydleli u Faterdlů. Na hon šel dne 26. 9. 1948 s panem Faterdlou ještě hajný. Do revíru jeli autem, rapidem. Srnce střelili, hajný ho vzal za přední, pan Faterdla za zadní a přenášeli ho. Rodinu poté velmi zarazilo, kudy to šli. Proč mířili k autu nerovným terénem, když tam byla dobrá cesta? Poslední totiž měl kráčet onen doktor Kejklíček. Upadl a vyšla rána, přesně do týla pana ředitele. Prý to bylo tak rychlé, že snad ani nestačil slyšet výstřel, pravil prý lékař při ohledání.
Tělo bylo vystaveno ve vile, oplakávalo ho celé město. Průvod byl předlouhý, podle fotografií skoro kilometr, květin a věnců hory. Potom byla rakev odvezena pryč. Tělo nařídila paní Faterdlová spálit v krematoriu v Karlových varech. přijeli tam z generálního ředitelství, ba dokonce i katolický farář měl proslov, i když církev tehdy s kremací nesouhlasila. Prý nechtěl, ale přijel. Urna je uložena v J. Hradci.
A co bylo dál? Vdova upřímně litovala doktora Kejklíčka, že s tou hroznou vinou musí žít. Ten se ozval, na Vánoce. Poslal nejmenší dvouleté holčičce balíček s klubíčkem angorské vlny na čepičku. Vdova balíček vrátila. Bylo tam už hodně trpkostí – představte si, že díky pečlivým záznamům, seznamům a podobně, jak jsem již zmínila, paní Anna po smrti manžela, když měla prodat lovecké pušky, zjistila, že bezprostředně po nehodě někdo vyměnil tříhlavňovou drahou pušku manžela za nějakou obyčejnou. A dokonce někdo ukradl nové gumy na jejich autě! Musela opustit i vilu - a málem by jí sebrali i výbavu - ale díky svým seznamům prokázala, co je její majetek. Ona byla tak pečlivá, že když odevzdávali (dobrovolně) v r. 1945 nalezené drahé předměty a celník si strčil zlatý zapalovač do kapsy, dokázala ho přinutit, aby ho dal zpátky a napsal na něj potvrzení!
Neměla z čeho žít, nevěděla, jak a kde pracovat. Myla nakonec v závodní jídelně nádobí, ale plat dostala až někdy po devíti měsících, prý nevěděli, jak ji ohodnotit. Nikoho „nahoře“ živoření rodiny nezajímalo. V roce 1950 se vrátila rodina do Hradce. Co měli dělat? Smířili se s tím, že jim živitele vzala nehoda. Jenže v roce 1958 nastalo díky Chruščovovi uvolnění a k rodině pronikla zpráva, že policie někoho z vedení podniku vyslýchá kvůli oné nehodě. Uvolnění však trvalo krátce, rodina oficiálně žádnou zprávu nedostala, jenže to už stačilo k další bolesti a otázkám. Jak prý tohle mohli lidi dělat lidem mezi sebou?
Jak to tedy bylo? Je skutečně nevinné a náhodné, že nestraník a výrazná osobnost nemohla být odstraněna „klasicky“ po komunisticku prostým posláním do háje nebo vězení a přitom se nedožila ani ročního výročí Února? Podivné je i chování onoho Kejklíčka, který ze sebe jakékoliv předpokládané výčitky svědomí nebo snahu odčinit, případně pomoci, sklepal jako pes vodu. Ostatně, co si budeme povídat, je přece naprosto jasné, že zkušený nimrod pan Faterdla se jistě ujistil, že je puška po lovu prázdná. Když ne on, dohlédl na to hajný. Možná vás napadne, že ji myslivci nosí zabezpečenou „zlomením“ - ale to neplatí u všech pušek. Konzultovala jsem případ s kriminalistou a myslivcem v jedné osobě a řekl, že je to jasné, žádná nehoda. Pan Faterdla byl odstraněn.
Dalším vodítkem je vzpomínka paní Ivanky, které bylo v době pohřbu patnáct let. Dívala se oknem na davy lidí venku, když k ní přistoupil tatínkův přítel, jiný národní správce. Pohladil ji po hlavě a řekl: „Kdybys, holčičko, věděla…“
Musel pan Faterdla zemřít i pro výstrahu ostatním? Povzdech přítele tomu napovídá. Úterý 26. 9. je tedy dnem výročním. V Aši o tragédii donedávna nikdo nevěděl, všechny stopy zmizely, dokonce ani někdejší studenti průmyslovky naprosto netušili, kdo jejich školu vzkřísil, vedl a učil v ní. Muzejníci jsou udivení, neví se nic ani v rodinách jindřichohradečáků, které se dnes jenom diví, co to ty jejich předky napadlo. Strach všem uzamkl ústa a jak zmizely archívní záznamy, byl pan Faterdla vymazán z historie.
Vracím ho do ní.
