Článek
Po rozruchu s podmínkou po dlouhodobém znásilňování a vydírání nezletilé se jako vlaštovka objevil další soud, který zrušil podobnou podmínku jinému pachateli a vrátil kauzu nižší instanci. Jasně přehodnotil povahu skutku na znásilnění dítěte. Připomínám, že šlo o nevlastního dědečka, který sahal na prsa a genitálie dvěma holčičkám. Tu starší uplácel dárky, aby mlčela, ta mladší OSMILETÁ podle svých slov pokaždé ztuhla a bála se, když jí třeba „sáhl na pipinu“.
Zdá se, že ledy tají, tedy alespoň někde. A to je dobře. Věřím, že tlak veřejného mínění i zdravého rozumu u soudců samých (někteří si prý snad nebyli jistí, nakolik jim zákon umožňuje vidět věci tak, jak je vidíme my ostatní) způsobí nápravu hodnocení skutků správným směrem.
Přesto případ první, tedy opakovaného znásilňování „Aničky“, která je právě v péči psychiatrů, ačkoliv údajně neměla mít poté žádná traumata, dozníval v těchto dnech ještě kvůli dalšímu maléru. V rozsudku se totiž píše, že se otčímovi poškozená v patnácti (!) vnutila a on prostě její „pomstu matce“ přijal - a hned napoprvé si ji natočil a poté vydíral. Což okamžitě popírá jeho obrázek jako oběti prefíkaného raného ženství. Tím popisem ve zdůvodnění rozsudku však hlavně došlo k další viktimizaci oběti a pokud někdo dosud pochyboval o jejím motivu k sebevraždě, tímto ji dokonale vyvrátil přímo soud. Patnáctiletou označil za prvotního viníka dalších nastalých situací!
Panebože! Vzpomeňme si každý na ta svá jalová léta puberty, kdy se k lecčemu už jako dospělí stavíme zcela jinak a někdy velmi odmítavě, jako kdybychom to tehdy nebyli ani my. Nechceme si leccos připomínat a jsme sakra rádi za to, že jsme vyvázli jakžtakž dobře, byť třeba s výpraskem.
Vytanul mi na mysli případ z mého mladistvého okolí. Nejkrásnější holka na základce, premiantka, se tak kolem šestnácti začala v bytě 2+1 potkávat s třicátníkem, kterého si vzala její matka do bytu. Ta paní žila dlouhé roky osaměle, plně oddaná výchově dcery, a najednou se v práci zbláznila do nezadaného kolegy. Z drbů „vím“, že děvče bylo ještě nezletilé, když byly v domě slyšet hádky, do kterého pokoje půjde sameček spát. Tehdy jsem si říkala, že se ta dáma fakt musela hodně zbláznit, že ho nevyrazila. Ona totiž byla vždy za ledovou dámu a najednou taková ponížení… Pro holku to bylo jasné: Žádná škola po maturitě, žádná medicína, nýbrž svatba. Pravda, v extra prostředí (stála jsem tam u radnice jako její jediná známá), ale to bylo tak asi všechno. Dostali brzy i samostatný byt a přišlo dítě, ale mladá maminka se občas z vycházky s kočárkem nedostala domů, aby nakojila, neboť bylo zamčeno a tam jen maminka s manžílkem… Časem se rozvedli, holka neměla žádnou kvalifikaci, protloukala se dost těžce.
Tady šlo spíš o svedení než cokoliv jiného, možná také o její vzdor vůči ředitelce zeměkoule, nicméně mi tenhle příběh, co se týče chování dospělých, nikdy pod fousy nešel. Nebylo správné, co se tu dělo, byť to posloužilo k pochechtávání sousedstva v paneláku a zajímavým drbům v městské „lepší“ společnosti. Od té doby nějak nevidím žádnou velikou vinu na straně příliš mladých dívek. Prohrají svou budoucnost v každém případě, byť se tenhle rychle, hned po maturitě a při prvním volném termínu, přikryl svatbou. Nebo právě proto.
Z příběhu „Aničky“ vyznívá další memento. Totiž že i soudce, který měl pocit, že jinak nemůže rozhodnout, musí vážit svá slova při sestavování odůvodnění rozsudku. Možná si někdo řekne, že dvacetiletá holka už je nějak odolná, ale bohužel - po prožitých traumatech je tomu naopak, ona ještě několik let bude zatraceně oslabená, v tom svém osobním zrání zaražená, opožděná, zamrzlá.
Druhou věcí je tady podivná ochrana pachatelů, shovívavost k jejich činům bez ohledu na oběti. V obou případech se tu táhne podivný podtón o uznávání mužského chtíče jakožto velmi zásadního obsahu mužské nátury, který musí být respektován, neboť za něj chlapi nemůžou. Nemůžou?! Pravda, my ženy si z toho děláme někdy legraci, že mnozí chlapi myslí jen tím, co mají v kalhotách, ale pokud se tato shovívavost a nadsázka nasadila i do hlav tak vzdělaných, jakými hlavy právníků jsou, je to na pováženou a končí legrace. Máme snad vzít na vědomí, že co muž, to nesvéprávné individuum, které potřebuje ochranu?! Měli bychom snad jít do důsledků, využít muže pro početí nějakého toho potomstva a posléze připustit preventivní kastraci?! Já se skoro divím, že se tehdy proti nápovědě ve zdůvodnění neohradila strana pachatele…
Pokud je muž dospělý (a tito oba z konkrétních kauz podle věku byli), měl by místo slintání nad fantaziemi o zakázaném ovoci (natož skutků) udržet pazoury a penis v klidu. I kdyby proti němu stála bájná Lolita. Existují slůvka jako NE, PADEJ, NESMÍŠ. Existuje možnost promluvit o tom s partnerkou nebo se prostě sbalit a odejít. Než dojde k nějakému maléru, třeba k pomstičce a nepravdivým osočením. V takovém případě není vítěze, jen spousta padlých a zničených.
Budiž světlo v hlavách všech, kdo se s podobnými kauzami setkávají a budiž přímo záře všude tam, kde se připlíží fantazie, pokušení a velmi hloupé nápady.
