Článek
Za takzvaně dávných časů (pro mnoho z nás) jsem se na počátku studia dozvěděla, že sociální práci přichází studovat zejména ti, kdo mají takzvanou sociální situaci zažitou. Trochu jsme se ošívaly, ale věděly, že je to pravda.
Copak já, mne leccos pouze olízlo a zapsalo se do paměti, abych si vážila toho, co mám. Co jsme přežili a co jsme změnili k lepšímu. Jenže mnoho spolužaček bylo stále „v tom“. Rozvedená maminka s dítětem, které už bylo skoro dospělé, vážilo metrák a dokázalo rozmlátit byt. A ona byla drobnější, i když docela silná (ve smyslu svalů), ale přestávala na jeho sílu stačit. V tom roce 2007 se marně ptala, co dál. Ústav byl pro ni spíše strašákem než výhledem do budoucnosti. Navíc začaly přípravy na transformaci, kdy se lidé z ústavů budou přesouvat do domácího prostředí a individuální péče.
Nedávno rozjitřil představy společnosti o pohodovém životě pečujících rodičů snímek „Co s Péťou“, na něhož přestával tatínek stačit. Ten vám ukáže leccos, co by moje slova nevystihla. Péťa, vzdor nedostatku služeb a opuštěnosti rodiny, která neměla v dosahu žádnou podporu a pomoc, přece jenom někde „zakotvil“. Alespoň načas, alespoň ve chvíli krize.
Moje dnešní úvaha jde dál a trochu jinam. Zdánlivě. Během let, kdy jsem potkávala osudy pečujících rodičů, uvědomovala jsem si jejich osamělost. Neměli jsme vhodné služby a jedinou šancí bylo vychovat postižené dítě k co největší samostatnosti, aby pro případnou širší rodinu jednou nebylo přílišným břemenem. Jenže ne každé dítě s postižením je dobře pohyblivé, má dostatečně rozvinutou jemnou motoriku. Hodně se tyto děti naučily v Jedličkově ústavu, kde byly často jejich matky zaměstnány jako ošetřovatelky. Mohla jsem vidět výsledky takové péče - když se „Jedličkárna“ malovala, bývaly děti přijaty na dětské kliniky v okolí včetně „mojí“ čtvrté. Moc podobných ústavů nebylo, ale vždycky jsem již měla před očima, že samostatnost a sebeobsluha bývají základem. A že mnohé jde.
Dnes se setkávám s dvojím proudem. Už jsem se o tom zmínila v tomto článku. Až neuvěřitelně se malé děti mohou rozvinout při pomoci terénní rané péče, jakou třeba před deseti lety mnozí lidé neměli šanci využít. Naproti tomu stále ještě dospívají děti, které tuhle podporu a poradenství rodičům nedostaly. A vídám, že u nich stále ještě nějaký rozvoj může nastat. Prostě se nad nimi zlomila hůl. Všude, doma i ve speciální škole. Raná péče svou podporu a pomoc totiž uzavírá v sedmém roce věku dítěte, dál prostě nejsou peníze a lidi. Stacionářů moc nemáme a jak vznikají? Často za jejich začátkem stojí nějaký rodič-zakladatel, dostatečně nevyhořelý a odvážný, který nedokáže jen tak hledět do budoucnosti s tím, že se bojí a trápí. Jde a začne, ručívá i majetkem…
Pokud stacionář je, často se sem nechce rodině děti posílat - protože se platí. Protože by se mohlo natolik zlepšit, že by přišlo o část příspěvku na péči. Protože rodina rezignovala. Protože se bojí a vlastně neví čeho. Protože se rodina ocitla v bludném kruhu vlastní psychiky, vyhoření a jakési závislosti na svém problémovém životě.
Jenže dítě vyroste, zestárne a potkala jsem několik dvojic dítěte a matky v domově pro seniory a jednoho postiženého pána - čerstvého sirotka. Zrovna byly volné dvoulůžáky a dvojice mohly být spolu (a pán byl senior, v místě byly zkušenosti s jeho fyzickým postižením). A podívejme, oni se synové přizpůsobili, naučili pomáhat matkám, a dokonce vycházet ven z pokojů, opouštět léty neměnnou bublinu osamělé dvojice. Ba i ty matky se zapojily mezi ostatní a přestaly tak úzkostlivě dbát na dosavadní separaci od světa.
Ono to obětování se dítěti může postihnout jakoukoliv vrstvu společnosti. Nebo přesvědčení, že já jediný znám jeho potřeby a schopnosti. Náhled na věčné dětství a neschopnost jakéhokoliv osamostatnění může mít i lékařská rodina. Pamatuji se, jak jsme se na jedné krajské poradě zabývali problémem spolupráce takovéto vzdělané opatrovnice v případě postižené ženy, která se již zacvičovala v možnosti chráněného bydlení. Moc si přála žít s přítelem, také postiženým, s nímž se znala několik let ze společných akcí obou ústavů. Opatrovnice se strašně rozčilovala, že by snad ti dva mohli mít i sex. Že nesouhlasí s takovýmito pokusy na lidech. Hm. On každý potřebuje trochu něhy, pohlazení a když je z toho to strašlivě pojímané dění? Víte, jak fyzicky bolí nedostatek doteků?! Dnes máme přece tolik možností- a již v té době existovaly první manuály, jak mentálně postižené lidi zasvětit do projevů dospělosti, od menstruace až po rození dětí. Dnes chápeme, že jsme lidé společenští - a dokonce, že všichni.
Čas to trošínku omlel a ulámal hroty, nakonec bylo možné v práci s osamostatněním dané klientky pokračovat. Na Chebsku máme několik sezdaných párů, leckdo využívá i možností chodit do práce.
Dnes se tedy často zamýšlím nad tím, jak podpořit lidi, uzavřené v kruhu péče, předsudků a obav z budoucnosti, jak pomoci těm, kdo začali přešlapovat na místě, protože jim chyběl směr, jakým by se mohli vydat. Určitě by měli využívat stacionáře pro děti i dospělé, ale kde je brát? Kde brát další lidi, schopné vytvářet trpělivé, bezpečné prostředí? To je otázkou pro mnoho z nás. Pro lidi zralé a vyrovnané, kteří se nebojí zároveň učit a rozvíjet sami sebe.
Nevím, jak se dnes daří „domovinkám“, jaké před lety vznikaly pod záštitou měst a obcí. Byly pro seniory i samostatnější lidi s kombinovaným nebo mentálním postižením, klienti tam docházeli a užívali dne společně. Byly to vlastně stacionáře, ale zprávy o nich mi dnes nějak unikají. Své místo mají i sociálně terapeutické dílny, samozřejmě. Ty jsou bezplatné, takže se rozvíjejí častěji a lépe, než stacionáře.
A co stacionáře pro seniory? To bývají skoro popelky, protože staří lidé odmítají mnoho placených služeb, třebaže by odlehčily pečovatelům. Ba dokonce i těm, kteří zestárli a jejich „děti“ již seniorského věku dosáhnou. Protože jejich potřebám oni přece rozumějí nejlíp. Je to zamotaný kruh a docela trnitý k tomu.
Dokumenty o „dětech úplňku“, film o silákovi Péťovi, který jsem zmínila, ale i další filmo zápase postižené matky o šanci na výchovu svého dítěte, stále přibývají a zaplať pánbů čeří stojaté vody, probouzejí diskuzi. Snad tu a tam způsobí podání pomocné ruky v okolí rodinám, které už mají jazyk na vestě.
Prý ten podivný rok 25 zasadil nějaká semínka, ze kterých může letos vyrašit pár změn. Pojďme o nich přemýšlet a dejme se do zahradničení. Pojďme sami zrát do schopnosti podpořit a pomoci těm, kdo by překvapeně mohli zjistit, že v tom či onom dokážou obstát.
Dobrý rok vám všem.
Zdroje a náměty:
https://www.csfd.cz/film/1391448-co-s-petou/prehled/
https://ozpdnes.cz/zivot-s-hendikepem/rodina-a-vztahy/vliv-zdravotniho-postizeni-na-zivot-deti.html
https://sancedetem.cz/rodina-ditete-s-telesnym-postizenim
https://www.zdravezpravy.cz/2024/04/25/cely-zivot-pecuji-o-sve-postizene-deti-kdyz-zestarnou-stat-je-od-nich-oddeli/
