Článek
Leccos se proměňuje, ale jedna z mála jistot je stále přítomna. Není totiž člověka, který by se nemohl velmi rychle dostat mimo jakékoliv obydlí a stát se bezdomovcem. Nemusí být nutně zarostlý, opilý, páchnoucí a odrbaný. Může to být i člověk takzvaně lepší, vzdělaný, jenom jaksi nepočítající se zadními vrátky.
Na semináři k exekucím jsem slyšela příběh VŠ manželů pedagogů, co si zvykli na dovolené u moře. Hlavně v exotice, na to si brali půjčky a hravě je potom splatili. Ovšem bez dalších úspor. Jenže ouvej, paní šla do důchodu a pán na volnou nohu. Nějaké podnikání, co se rozjíždělo, ovšem dovča musela být. A najednou nebylo, z čeho ji splácet, na živobytí to zaplácli další půjčkou a další, neboť nepočítali s tak velkou dírou v příjmech. K dluhové poradně se stydlivě připotáceli, až když měli přijít o byt a jejich děti u sebe neměly místo. Trvalo tak tři čtyři roky, než se z toho dostali a naučili žít s málem. Podnikatelský záměr nevyšel…
Další příběh je o veliké lásce. Žili spolu přes dvacet let, odstěhovali se do zahraničí k moři, on již byl zajištěný a ona tím pádem nemusela skoro vůbec pracovat. Jen tu a tam v umělecké sféře a poradenství. Ze svých úspor nakupovala umělecké předměty a vybavení domu, objížděla aukce… Měli se rádi a nepotřebovali na to papíry. Klenula se nad nimi duha a také s jeho rodinou to byla pohoda. Ona se vzdala i možného mateřství, neboť on (o něco starší) se už na dítě dávno necítil. Jak to v jeho věku bývá, z plného zdraví ho najednou zabil silný infarkt. Pojistka byla na rodinu, závěť žádná, dcera přijela (ne)vdovu obejmout, oceňujícím pohledem přelítla dům a ihned po pohřbu „milovanou“ skoromámu vyhnala. Dáma z vyšších sfér najednou byla téměř bez prostředků (samozřejmě si neplatila sociální pojistné, takže čekala na důchod pouze symbolický), po zoufalých dnech hledání a proseb nastěhovaná do kamrlíku u jediných ochotných příbuzných, na dně i psychicky… Ano, nějaká brigáda ji nakonec zachránila, ale už byla i ve věku, kdy se nějaké -sát neodpouští. Po téhle „záchraně“ od bezdomovectví jsem ji již ztratila ze zřetele.
Vyšší úředník, přes čtyřicet roků, hudebník s dalším příjmem. Rozvedl se (holt pořád někde hrál a žena asi nechtěla být sama doma) a jakožto těžký frajer tehdy, před r. 2010, mával penězi a na dítě slíbil dávat přes tři tisíce. Pokud se pamatujete, on i příjem kolem patnácti byl v tu dobu velmi slušný. Pamatuji, že mi pobouřeně psal, že nejít s kolegy na oběd za stovku je prostě nepředstavitelné! V té době byla stovka už za cosi lepšího… A přišel úraz, ochromená ruka, vyhořelá chata, kde myslel, že bude žít. Takže přespával v autě, což mu v práci tolerovali jen krátce. Ex byla ale hodná, odpustila mu na pár měsíců alimenty. Jenže dítko si hrálo s mobilem a netem a aby maminka nevěděla, honem tatínka poprosilo o zaplacení (pro něj veliké) částky. Dal to. Dostal se až na dno, skončil v práci, rozešel se s příbuznými (od zadlužených se prchá, jako by byli nakažení morem a také asi míval trochu větší, než zdravý nadhled nad jejich pinožením), ale úplně to nevzdal. Ovšem až po třech letech mlčení mi nadšeně napsal, že se vyhrabal. Celkem mu to trvalo cca sedm let.
U žen je problém občas řešitelný sestěhováním se s mužem. Je několik invalidů, které znám, u nichž bydlí nějaká paní po maléru. Jakmile jí ubydou starosti s nájmem, ona ráda pomůže, opečuje, vede domácnost a dokonce i najde práci. Podle vytíženosti. Znám i dámu, která bydlí za pomoc partnerově staré matce. Tomu přistěhování ženy se říká skryté bezdomovectví a fungovalo i za socíku.
Jakožto chudší studentka jsem občas musela v Praze přespat a poznala pár ubytoven. A že jsem už byla sociální pracovnice, měly mne tam ženy rády. Jezdila jsem nepravidelně, přespala jednu dvě noci, ale vídala, jak si vedou. U těch vzpurných, co se nedaly jen tak přišlápnout osudem, nebyl problém kolem páté ranní prolézt kontejnery a potom stát frontu před sběrnou druhotných surovin, aby měly na další přenocování. Jedna se chytla, když dělala bramboráky na kuchyňce, nosila je do spřáteleného obchodu a posléze se nechala sbalit šéfem… Ironií zůstává, že jsem tam já, z venkova, děvčatům vozila noviny Metro s inzeráty (které byly pro ně víceméně nedosažitelné) a tak se díky mně některé Pražandy dostaly k práci. Byly tam ale i dvě nebo tři, postupně během těch tří čtyř let, co se nechaly vydržovat dobře zaměstnanými, zde ubytovanými pány. Bezdomovkyněmi byly i dvě matky, jejichž děti k sobě vzali nějací příbuzní, ale pro ně již místo nebylo. Nejpříšernější pro mne bylo setkání s velmi starou paní, jíž se rozpadala noha, na té ubytovně ji o důchod a věci obírali cizí mladí (prý feťáci) a nebylo, kam jít.
Na ulici se velice snadno dostanou lidé s psychiatrickou diagnózou, kteří nezvládnou ani ubytovnu. Někteří bývají dost dobře vycvičení a vzdělaní v tom, že mají na všechno právo a díky tomu umějí být i agresívní. Snaží se ovládnout prostor, zároveň bývají ovladatelní agresívnějšími kolegy. S těmi se pracuje dost mizerně a náročně. Vyzkoušela jsem si jednu dlouhodobou podporu člověka se schizofrenií a několik krátkodobých s různými potížemi. Pokud se se svými právy pověsí na rodinu, bývá to až likvidační (ale to víte, když je to přece brácha, syn). Tady u lehčích případů velmi pomáhá (pro dotyčné překvapivé) sdělení úředníka, že jsou povinni podílet se na výdajích domácnosti. A že příspěvek na péči mají utrácet platbami za služby. Takže nikoliv za pijatiku a kouřeníčko.
Přímo z ulice se nahoru leze dost obtížně. Lidé často přicházejí o doklady, mají strach z jednání s úřady, stydí se… Propadají se do kultury chudoby. Tu sice krásně popisoval O.Lewis v šedesátých letech minulého století, ale mýlil se, když jásal, že ji východní evropský blog nezná. Jenže ona tu byla, skrytá i otevřená. Neměli jsme slumy (mimo některých osad na Slovensku), v Čechách spíše jednotlivé (mnohočetné) rodiny, ale byla tu. Identifikovala jsem ji zpětně i v rámci lidí ze svého dětství, setkala jsem se s ní později v azyláku i na těch ubytovnách.
Stačí několik měsíců a bezdomovectví člověka poznamená psychicky, rezignuje na možnost nápravy, cítí se být vytlačen a postaven mimo běžný život. Máme tu sice třeba některé důstojné jedince, co trvají na tom, že žebrat má člověk čistý a zdvořilý, ale pokud se propadne do beznaděje, pokud mu zbyde jenom zájem o pití a zapomnění, už ani nemá sílu chtít něco měnit. Ano, dokázala jsem podporovat letitého bezdomovce natolik, že nakonec zemřel s úsporami a nadějí na koupi (pro něj) luxusní věci. I v tom domově , celkem za vodou, v teple a s jídlem. Trvalo kolem pěti let, než přemohl potřebu okamžité slasti (kterou ovšem vydatně podporovali ti, co se snažili nějak ho obrat) a další dva roky, co se začal zajímat o okolí, společnost, rodinu (synovi vynadal, když ztratil práci). Vlastně o moc nešlo. Jen o pozornost v rámci několika minut denně, o můj odstup, s nímž mohl kdykoliv ukončit spolupráci a brzy zase prosit o pokračování. Nic si nebrat osobně, klient má vždy právo vymyslet si svoji cestu, já mohu pouze doporučovat. A podporovat, pomoci na základě svých znalostí.
Proto bylo pro mne docela divoké, když se senátor (!), tedy člověk z principu zralý, s předpokladem určitého životního moudra, vyjádřil o trestnosti bezdomovectví. Kde zůstala prevence? Sociální programy? Nabídka střechy nad hlavou?! Vždyť my tu nemáme ani sociální bydlení v tom smyslu, že by tu byla přítomna sociální pracovnice nebo pracovník! A že si tohle nedovedete představit?
Za první republiky byly na Maninách v Praze byty pro bývalé obyvatele zbořených dělnických kolonek. Sociální pracovnice měla k dispozici kancelář přímo v domě, kde si zjistila potřeby bydlících a přizpůsobila tomu své služby. Každá učila mladé ženy hygieně, pečovat o dítě, vařit, hospodařit, nepřekážet dětem ve vzdělávání. Překonávala několikagenerační příznaky kultury chudoby (ta se zapisuje i do genů). Bylo to světové unikum a sociální práce se prokázala jako skvělý nápad. Dnes již tohle jakžtakž funguje v chráněném bydlení a zčásti v dluhovém poradenství, zkrátka opět vynalézáme kolo. Třeba i v tom, jak dopřát dětem školu, aby nelítaly venku…
Jak jste si již z mých dříve článků všimli, sociální práce dokáže obsáhnout snad všechny oblasti života a společnosti. Já proti jejímu podceňování remcám na netu už nejméně od r. 2008. Nejsem vizionář, pouze vycházím z praxe a svých, skoro dětinských, otázek. Třeba již v r. 2005 jsem se na azyláku ptala nadřízených, zda by nemohla fungovat jakási doprovodná terénní práce s matkami, co od nás odcházejí a jejich představy o hospodaření jsou bídné. OSPOD mi tehdy již cosi takového odmítl, i když se snažil jednu jistou matku občas zkontrolovat. (A že tam kolegyně tehdy byly skoro neuvěřitelné!) Třeba obálky s pruhem nechávaly ženy neotevřené, protože se bály zjistit, co jim úřady píšou (taky příznak kultury chudoby). Nastalo veliké podivení, protože o něčem takovém jeden pán z vedení slyšel jen z Francie, kde se takto staral o své ovečky farář… Trvalo pár let, asi deset, než se to u nás začalo nějak promýšlet. Kolik životů to poznamenalo?
