Článek
Dnes je jen málo výtečníků, kteří zpochybňují trauma ze znásilnění. Stále patří k rozšířeným taktikám na dobytém území ani ne tak jako msta proti ženám, jako spíše útok na jejich pány - muže. Především z minulosti se táhne vědění, že byly přece pošpiněny, po odtáhnutí vojska zůstaly s klíny, plnými spermatu a klíčícími potomky jiného národa nebo „jen“ žoldnéřů. Výsostný majetek mužů byl pokažen, stopy po padlých pohaněny… K tomu patří i znásilnění muže mužem (nebo předmětem), jeho ponížení a zlomení jakožto osobnosti, porůznu v mnoha kulturách. Znásilnění nebo kastrace jej vyřazovaly nejen pro fyzično, ale hlavně pro psychické následky.
Myslím, že tu není nutné obšírně vysvětlovat, co plní mnoho úvah a odborných článků. Vezměme zkrátka na vědomí, že se VŽDYCKY vědělo, co takové intimní násilí působí, až hlavně viktoriánská prudérnost a faleš zatlačily přirozený život a přijetí faktu do jakýchsi umělohmotných mantinelů. Vina je žena? Proč?! Dokonce i vrchnost na našem venkově bývala předtím shovívavá, když děvče přišlo s outěžkem od neznámého vojína, co se jí zmocnil třeba u mostku s Janem Nepomuckým. Krajinou pořád táhli nějací vojáci… I ve vynucených manželstvích nepoučené ženy trpívaly (mysli na slávu Anglie, dcero) a spíše plnily manželské povinnosti, než by cítily nějaké přívaly rozkoší.
Ono je sice hezké tvrdit, že je žena tím skutkem postižená, traumatem poznamenaná, ale pokud si pod tím nespojíte konkrétní příběh, nepomůže vám ani statistika našich sexuologů o tom, jak vysoké procento žen bylo v devadesátých letech frigidních. Kvůli znásilnění, incestu a špatné zkušenosti z manželství. Rozjedeme se pomaličku.
Paní Blažena (†80) nikdy nezapomněla, jak surová byla její svatební noc. Měla moc hezkého, temperamentního manžela. Zamilovaná byla až po uši, bylo jí sedmnáct a dosáhla předčasného zplnoletnění kvůli nefunkční rodině (rozpadala se po smrti matky). Sebejistý, obletovaný ženich (25) se nejspíš s pannou dlouho nesetkal, jestli vůbec. Spíš ho naštvalo, že je nevěsta plašší a nijak divoká, bylo v tom i zbití. Trochu to mírnila jeho rodina, pro kterou byla Blaženka doslova zjevením (proti předchozím známostem) a omluva svatebního alkoholu. Chlapec to už moc nezlepšil, do roka a půl se rozvedli, po narození dítěte. Tehdy už neskrývaně pil, karbanil, rozhazoval všechny peníze, co byly doma. Švagr Blaženku zasypal dopisy, v nichž za bratra prosil, že se umoudří, že ji všichni mají rádi. Marně, i když mu posílala fotky dítěte a psala, jak prospívá. I po letech na něj vzpomínala v dobrém - ale další vztahy s muži navazovala velmi těžko. Přiznala mi, že na „tom“ nikdy neviděla nic extra, leda to mazlení předem. A jak je člověk dospělý, chlapi prý hned jedou po tom jediném. Hned „vyzkoušet“. Kde to jsme?!
Pokud se jí někdo ptal nebo před ní mluvil o tom, zda, kdy a jak děvče o intimitě poučit, mnohokrát zaskočila dámy tím, že jasně doporučila hodně informací (jestli rozumí knížce) a sex před svatbou. Vyvolávalo to pozdvižení. Byla tak slušná, ani sprostě nenadávala, spíš ironicky smetla - a najednou TOHLE?!
A ještě jednu bolístku mi vyprávěla. Dva dny před její svatbou o dva roky starší kamarádka ženicha „ochutnala“ a byla to její zatím nejhorší zkušenost. Blažence ani muk, myslela prý, že na pannu bude hodný, prý mu řekla, že je nezkušená - ale byl prý krapet nalitý, tak si to nejspíš nepamatoval. Na zhrozenou otázku „Proč jsi mi to neřekla?!“ nic dalšího nesdělila - a když to tak vezmu, asi věděla, proč. Taková zprávy by hned ukončila jejich přátelství, takhle poněkud vyšumělo časem. Blaženka se nesvěřovala a kamarádka věřila, že je to nějak v pořádku.
Celý život mít shovívavý nadhled nad mužskými potřebami, aniž by se nějak víc chtěla zúčastnit? Ano, postel ve vztahu dělá hodně, ale nemusím ani jedno. Ani chlapa, ani „to“. Šance na tahle potěšení se pro ni skryla za tlustou zdí.
Kamarádka Jarka (66) mi zhruba ve svých dvaceti sedmi letech vyprávěla, jak byla před osmi roky znásilněná. Přepadená v parku, zbitá, roztřesená, přece jenom se hned dostavila na VB. Tam dostala ledovou sprchu, vlastně ji obvinili, že se nemůže divit, když má krátkou sukni a triko. Bylo léto, ona rozhodně neměla mini pod zadek (to by jí máma dala facku), šla z odpolední směny (kolem jedenácté v noci). Nikdy ji prý už nepředvolali, asi ho nenašli - a ani nevěděla, jestli to někam zapsali, všechno se rozmazalo. K doktorovi nešla, jen čekala, až se vyhojí.
Během vyprávění, jen tak zběžného, těch několik vět prokládala cigaretou a kafem, musela to říct, ale popsat nedokázala. Bylo to horší, než autonehoda, při níž vylétla z auta a potom zachraňovala řidiče. Prý mnohem horší šok a stres, než ta bezmoc nad těžce raněným (mobily nebyly, ale přece jen někdo jel kolem a sanitu zavolal).
Několik let se nemohla na chlapa ani podívat, než ji svedl (a předtím trochu opil) hospodský, u kterého myla po večerech nádobí. Z domova věno neměla, šetřila, jak mohla. Byla v jiném stavu a byla za to ráda - tatínek ovšem tvrdil, že si dítě uhnala jinde, ať od něj nic nečeká. Měl alíků tolik, že by na ni stejně nic nezbylo… Časem se vdala, měla další dítě, ale kolem čtyřicítky už manželské povinnosti típla. Prý není jediná, je to normální, svoje si už každá v tom věku odpracovala…
Manžel si nejdřív našel partu, potom milenku, ona se vrhla na uměleckou tvorbu a není blázen, aby si něco někde začínala, i když přátel má dost. Respektují, že u ní kamarád není „rád“.
Paní Marta (†92) jednou dost zvláštně ve skupině naznačila, že všechny znásilnění nemusejí být tak opravdu znásilněními. Po čase vyplynul příběh: Od čtrnácti byla ve službě v hájovně a byla válka a byli tam partyzáni. Nosila jim jídlo, na konci války se k nim dostal hezký mladý ruský voják, zamilovali se a moc. Jenže bystrá hajná si všimla, že holka (16) nějak moc prospívá a tak pod tlakem celé rodiny (a po výprasku) Marta souhlasila, že ji Žeňka znásilnil. Hned se běželo na velitelství, nějaký kapitán nic moc nezkoumal a nařídil popravu. Po čase se narodil synek a dostal jméno české, Evžen místo Jevgenije.
Strašná vina na smrti jeho otce nikdy nevybledla, navíc svou „hanbu“ měla skoro denně na talíři. Přestěhovali se do jiného kraje, Marta chodila do továrny, kde byl otec vrátným - a nemohla si dovolit celé roky nic, jen práci a domů, máš dítě, starej se. Všechny peníze za ni přebíral otec, jako by byla negramotná. Neznala tancovačky, neznala kino, dlouho neměli ani televizi. Otec škudlil a hrabal peníze, ale nějak potajmu rozhazoval, po jeho smrti nezbylo skoro nic. Ani peníze, ani věci, ani nějaké povědomí, že by je někomu dával, pil nebo hrál.
Až ve třiceti, po otcově smrti, první výplatu držela v ruce, měla konečně svoje peníze. Úderničila, rostlo její sebevědomí, práci rozuměla a hloupá nebyla. I zlepšováky měla! Zamilovala se do kolegy z práce, jenže ten podlehl kamarádům v hospodě, že by si bral „poškozené zboží“, když o něj stojí ještě jiná, lepší. Že je ono „zboží“ poškozené ještě víc, zjistil až po své rychlé svatbě.
Paní Marta říkala, že ho Pánbůh za zlomené srdce potrestal, protože zůstali bezdětní a ona tehdy porodila dvojčata, kluka a holku. I „málemtchýně“ to oplakala, její děti milovala, k Martě se vždy chovala hezky - zato otec dětí se několik roků i v práci tvářil, že soudružku nevidí.
Jistě, Marta znásilněná nebyla, ale pověst o tom žila dál, a poškozovala ji v dalších letech, dala do ruky moc otci, který se choval jako otrokář a vesele ji pomlouval. On zařídil, aby čest rodiny nebyla poskvrněná, on zařídil, aby za své hříchy pykala skoro patnáct roků jako na galejích. Co s chlapy? Vždycky je z toho akorát malér! Věřit se nikomu nedá.
Paní Irena (†76) vyrostla v sirotčinci jako odložené dítě. Neznala jméno matky, natož otce. Zlobila, byla dost „klukajdou“. Co ta se naklečela v klášterní kapli! I s Bohem měla potíž. Jednou vylezla na vysoký strom před kluky, co ji chtěli zmlátit (děti ze sirotčince byly terčem lecčeho od dětí i učitelů). Byla jich přesila, kterou by nepřeprala. Nahoře se zasekla, nechtěla dolů, bylo tam krásně. Matka představená ji zaříkávala, nadávala, prosila, potom ve jménu Božím slíbila, že když sleze, nic se jí nestane. Irena slezla - a dostala takový viks, že měla jelita - a zase klečela. Od té doby prý v Bohem nic neměla a mít nechce, když na něj kašlala i jepťule. Kdyby do ní tehdy blesk sjel, to by byla jiná!
Za války posílaly jeptišky děti do okolních vesnic na prázdniny. V Polabí byly bohaté statky, tam bylo mléko, vejce, dostatek jídla. Sedmiletou Irenu poslali na jeden statek, kde byla nejmenším človíčkem ze všech. Měli syna, kolem dvaceti. A ten jednoho dne statnější děvčátko (prý vždycky vypadala jako starší) překvapil ve stodole. Zakázal jí s rukou na puse křičet, nebo ji protáhne šrotovačkou, u které byli. Holčička znala ten stroj, pantáta jí hned po příjezdu vysvětlil, jak jsou stroje nebezpečné. Dokonce šrotovačku a další viděla v chodu. Ta hrůza, že bude na kousíčky hozená prasatům!
Stalo se, bolelo to, musela mlčet. Mladý sedlák se nerozpakoval, přepadl ji ještě několikrát. Tentokrát byla Irena opravdu šťastná, že se do kláštera vrací. Ten rok měla jet na stejné místo znovu. Marně prosila, plakala, ale důvod neuvedla. Marně, mladík si užíval opět. Potom už skončila válka, Irena se postupně dostala do jiných zařízení, kolem sedmnácti se rychle vdala, aby byla „svobodná“. Po narození dítěte se brzy rozvedli, i on byl hodně mladý - a hlavně, Irena vůbec nevěděla, co se životem. Chlapy a sex naprosto nemusela, s dítětem byla neohrabaná, dokonce holku zbila. Udali ji a něco si odseděla za týrání, dítě bylo v domově, ale už prý celkem dobrý. V dospělosti se sešly, občas hádaly, dcera prý měla mizerné chlapy, potom se zase udobřily. Dcera se o ni dokonce po letech chtěla starat, navštívily se… Nakonec paní Irena váhala mezi dcerou a kamarádkou, která ji také zvala k sobě. Byla šikovná, pracovitá, hotový poklad do domácnosti. Věděla to, nedělala si iluze, ale za tu svobodu by odchod z domova ráda riskla. Navrhla jsem jí nejdříve vyzkoušet, co to obnáší. Nadšeně vyjela na delší pobyt tam i tam. Zemřela náhle, krátce poté, co se rozhodla pro dceru.
Její příběh je pro mne snad nejtíživější ze všech. Když mi ho najednou začala vyprávět (po krátkém nesouvisejícím rozhovoru kolem voleb), změnila se v hlasem i tělem v tu sedmiletou holčičku, co se strašlivě bojí rozsekání i té bolesti (bolelo to pokaždé). Co nedokáže přesvědčit dospělé, že není líná (určitě ji prý rodina chválila, když si o ni napsali), že tam bude něco zlého, čeho se ona bojí. Plakala by, ale ani po těch skoro sedmdesáti letech to nedokázala, měla tu hrůzu jenom v očích.
Co můžete dělat? Vstala jsem a objala ji, vyplakala se mi v náruči. Ptala se, kde je ta spravedlnost, kde byl ten Bůh. Ať si myslím cokoliv, připomněla jsem jí, že brzy poté byli obraní o majetek a mladý asi musel k pétépákům. Sama rázem ožila - že s jeptiškami se zacházelo hrozně, že si to dřív neuvědomila. Tak přece jenom něco je…
Ještě horší jsou incesty, zrada jednoho z nejbližších na závislém dítěti. A víte co? Už se mi o tom nechce psát, teď zrovna literárně jedno dětství zpracovávám. Jsem ochotná někomu poslat svou delší práci na toto téma (rozbory i příběhy), ale vzpomínky na uvedené ženy mi teď daly zabrat.
Všechny příběhy „mám povolené“ k vyprávění, pokud změním některé detaily, hlavně po smrti aktérek. Právě prý pro poučení ostatních, aby se vědělo, že to ženské nemají lehké. Paní Blažena dokonce spráskla ruce, jak je dobře, že mám syny, protože holky to mají v životě hrozně těžké. Těch příběhů je mnohem víc, možná se k nim někdy vrátím. Ale i ta pochvala paní Blaženky mne doslova pálí. Vždyť je šílené, v čem ty ženy žily, v čem žily tisíce jiných!
Tajně mrzačené duše…
