Článek
Bylo-nebylo, před několika lety. Ovdovělá paní Eva začala doma častěji padat, ale vždy se dovolala na sousedy naproti, aby jí pomohli vstát. Už jí bylo osmdesát, byla čilá a pilná čtenářka. Jezdila i na zajímavé filmy do kina. Poslední tři roky měla občas potíže s ovládáním počítače, protože na něm cosi vypnula nebo spustila a zavolala o pomoc.
Koho? Mimo sousedů je tu ještě kamarád zesnulého muže, skoro o generaci mladší, pan Zdeněk. Ten lecčemu kolem počítačů a mobilů rozumí a také ji každý týden odvážel na nákup a do knihovny. Někdy zajel sám se seznamem, vše vyřídil. Děti paní Eva neměla, pouze bratra svého muže a jeho ženu. Jejich návštěvy byly spíše zdvořilostní.
Paní Eva chodí namáhavě, má cukrovku. Trochu zapomíná a už dva tři roky průměrně jednou za měsíc upadne. Jenže poslední dobou se to stávalo častěji, i dvakrát týdně. Sousedka by byla nejradši, kdyby paní Eva začala svůj stav řešit, jenže ta má veliký strach z nemocnice.
Byla jsem přizvána panem Zdeňkem jako poradce. Doporučila jsem společnou poradu všech zúčastněných. Přijeli i příbuzní. Švagra napadl obyčejný bezdrátový zvonek, tam u nich ho někdo má, přivolá s tím rodinu z jiného bytu v domě. Což zase pro pana Zdeňka není problém sehnat a instalovat, sousedé jsou ochotni mít doma bzučák. Na konci jednání se ještě mluvilo o žádosti o příspěvek na péči, s níž paní Eva souhlasila, i když ho původně dlouho odmítala – před třemi roky jí nic nepřiznali a byla tím zklamaná. Slíbila jsem tiskopis zajistit.
Nejsilnější dojem ze setkání mi pan Zdeněk popsal takto: „Pořád jsem na paní Evu musel koukat. Za chvíli se pohodlně uvelebila, když zjistila, že ji nikam nechceme cpát. Doslova si užívala, jak se zamýšlíme nad tím, co všechno jí může pomoct zůstat doma a aby to bylo bezpečné. Opravdu jí to dělalo radost!“
Paní Eva během rozhovoru potřebovala několikrát zopakovat, proč spolu mluvíme, někdy přiznala, poté ale hned popřela svou popletenost. Vysvitlo, že nedávno prodělala silnou chřipku. Navrhla jsem, ať je paní Eva dovedena k lékaři, kam prý ani s chřipkou nešla. Navíc jsme si všimli, že téměř nejí a málo pije.
Návštěva lékaře s doprovodem sousedky, která je již také v důchodu, se domluvila na druhý den (poté lékař nařídil odběry). Všichni zúčastnění se shodli, že mírná popletenost se vlastně datuje od oné chřipky, a že se uvidí, jak dopadnou výsledky. Zatím se dokáže sama obsloužit, ale i když se se sousedy vídá skoro denně, přece jen by měla mít pravidelné návštěvy – například s donosem jídla. A také nějakou možnost jednoduchého přivolání pomoci, onen bzučák třeba. Pan Zdeněk může docházet a dojíždět jen dvakrát týdně.
Po odchodu příbuzných jsem paní Evě vysvětlila, že se v jejím věku běžně může zapomínání dostavit při výkyvech zdravotního stavu. Ona si hned sama vzpomněla na několik příkladů z posledních třech let, kdy si připadala hloupě a tak „jako praštěná“, že ani dobře nechápala, co se děje, pletla si dny a podobně. Jenom léky si prý bere vždy správně.
Sepsaly jsme na papírek, co by se mělo dít. První – domluvená návštěva lékaře, dále pravidelný režim dne včetně jídla a pití, poznámky v kalendáři, přechod na dávkovač léků. Proč? Protože opět přichází chřipková sezóna (únor) a pokud paní Eva trpí občasným zapomínáním, nemůže se spolehnout na paměť u deseti léků, které se navíc mohou změnit. Kdyby potřebovala záchranku, jak kdo zjistí, které léky si vzala a které ne? Dávkovač navíc pomůže s orientací. Má šuplíky na každý den v týdnu. Když beru z prvního, je pondělí. Když vyprázdním, tak v neděli připravím na další týden. Požádali jsme také o zmíněný příspěvek na péči.
Když jsem od ní slyšela hodnocení průběhu „rodinné rady“, uvědomila jsem si, jak moc důležitá věc se tu odehrála. Člověk, který ztrácí paměť, se hrozně moc bojí, že by mohl být někam „strčen“, zavřen, že o něm ostatní rozhodnou a na jeho vůli se koukat nebude. Je si vědom, že se něco děje – a paní Eva nedávno sama pomáhala kamarádce, která zapomínala na léky a pletla páté přes deváté. Nyní se sešli lidé kvůli ní. Jsou jí blízcí, pomáhají jen tak, protože jsou přátelé, sousedé nebo se tu a tam navštěvují. Lidé, kteří se o ni podrobně a nečekaně zajímají tak, jak by se starali o vlastní možnosti.
Uběhlo několik týdnů. Jakpak zvládala své problémy s pamětí a potřebou pomoci dál? Po oné poradě měla paní donášené obědy, i když předem tvrdila, že jí nebudou moc chutnat. Také si měla vše zaznamenávat do kalendáře. První dny vypadaly optimisticky…
Po týdnu se ale všechno zvrtlo. Paní Eva oznámila Zdeňkovi, že se bude během dvou týdnů stěhovat k příbuzným, že se ozvali a přiznala jim trvající potíže. A že se má zastavit to jednání o příspěvek na péči. Byla hodně rozrušená, protože s úřady to chce mít v pořádku. Opět jsem informovala, že jenom nahlásí nové místo pobytu, úřady práce se mezi sebou domluví a přijde místní sociální pracovnice. Navíc tamní kolegyně znám, odvedou práci dobře. Vypsala jsem panu Zdeňkovi krok za krokem, co nastane. Nejdřív ať se paní Eva uklidní a zabalí.
Naprosto netušila, co udělá s bytem. Od únorové porady upadla jen jednou, ale pomoc si přivolala mobilem. Sousedé nereeagovali. Později vysvitlo, že se nepohodli a oni již odmítli příště mírně obézní dámu zvedat. Ona měla paní Eva občas dost prořízlou pusu. Zdeněk přijel, zvedl ji, posadil. Ležela na té zemi snad dvě hodiny.
Další den mne vzal pan Zdeněk s sebou. Paní Eva si úplně nevzpomínala, jak se co seběhlo, ale věděla, že se dovolala jen jemu, že jí chvíli trvalo, než dosáhla na mobil a také netušila, který je den. Všimla jsem si ohromné hromady léků, měla je v krabici u lůžka a další na stolku poblíž. Paní Eva mi tvrdila, že ví, co má kdy brát, ale hrst různých tablet ležela v krabici volně, paní je neuměla rozeznat – a dávkovač léků, který si na internetu sama vybrala, byl nepoužitý, zastrčený ve stolku.
Vysvětlila jsem jí, že pokud si nedá dohromady jídlo a léky (inzulín si píchat nezapomíná), podobnému maléru se nevyhne. Probraly jsme výhody dávkovače a paní Eva si najednou velmi jasně uvědomila, co jsem jí již minule vysvětlovala: že s dávkovačem bude vědět, jaký je den v týdnu a jaká doba dne. Takže si dokázala pamatovat! Pan Zdeněk se uvolil, že když dostane seznam léků a dávkování, dohlédne na pravidelné plnění. Což byla zároveň výhra paní Evy-o to delší něčí společnost. Paní Eva to skutečně zvládla, od lékaře za dva dny dostala seznam všeho, co bere. Celkově bylo na jejím jednání znát, že má sice výpadky, ale i díky donášenému jídlu se lépe orientuje v čase.
Na konci dalšího týdne se mělo schylovat ke stěhování. Všechno se zatím domlouvalo telefonicky. Vysvitlo, že by byla opět v paneláku, v okrajové části maloměsta 100 km odtud, v bytě 1+1 a švagrová, která by jí pomáhala, by za ní přišla jeden den v týdnu a jinak jen v naléhavých případech. Tím by sice respektovali vysoké nároky na soukromí paní Evy, ale z mého hlediska byl přesun za takových podmínek dost pochybný. Navíc by byl byt zařízen zcela novým nábytkem (převezla by si jen osobní věci), připojení k internetu a obsluha PC by byla problematická (pan Zdeněk často radí po telefonu a pomáhá čistit schránku). Dané městečko ani obyvatele paní Eva nezná, švagrová má domek ve vedlejší vsi. Mlčela jsem, pochyby svěřila jen panu Zdeňkovi.
Pan Zdeněk vydržel nic nerozmlouvat, jen vždy vyslechl, co nového paní Eva sdělí. Mezitím se usadilo plnění dávkovače a braní léků, ačkoliv jich paní Eva měla tolik, že si podle příbalových letáků skoro všechny odporovaly. Svým způsobem se Zdeněk těšil, že mu odpadne starost, věřil ale, že se paní Eva jistě brzy vrátí. Pokud tam kdesi ovšem neupadne a neocitne se v LDN. Toho se velmi bál.
Dlouhé hovory s paní Evou, kdy musel několikrát leccos opakovat, vyvracet obvinění, že kdosi něco udělal špatně a úmyslně, ho doslova vyčerpávaly. Vždy ji provedl vzpomínkami a přiměl přiznat, že si vše zcela přesně nepamatovala. Musel si přeskládat práci tak, aby u paní Evy trávil vždy 4-5 hodin, což znamenalo odjezd na nákup, vyložení, občas zastávku v bance, když spletla PIN, nalékování a rozhovor o všem, co ji potkalo, na co si stěžuje, čemu nerozumí.
Stěhování bylo nejdřív odloženo na další měsíc, takže se uskutečnilo sociální šetření. Paní Eva volala Zdeňkovi, že se ohlásila sociální pracovnice a potom zase, že ji někdo dopoledne navštívil a ona si nepamatuje, proč to bylo. Potom nabraly události úplně jiný směr. Paní Eva se rozhodla zůstat, pohádala se s příbuznými – a přesně uváděla argumenty proti, které jsme probírali mimo ni s panem Zdeňkem.
Ten se, upřímně řečeno, vyděsil. Zvláště další den, kdy sousedka odnaproti vrátila klíče od bytu. Co bude, když paní Eva spadne? Rovnou mu řekla, že jí zbyl jenom on a měli spolu velmi vážný rozhovor. Pan Zdeněk měl v té době zrovna problémy se zády a zvedat oteklou silnější paní by asi nemohl.
Opět se poradil se mnou, protože nedokázal prásknout dveřmi jako všichni ostatní. Bál se dalších dnů, ale zároveň viděl značná zlepšení v soběstačnosti i paměti. Navrhla jsem mu čtvrt roku. Pokud paní Eva bude brát léky a jíst, možná se zlepší celkově a vrátí. Z letáků pan Zdeněk vyčetl, že vedlejšími účinky dvou nebo tří mohou být právě ony výpadky paměti a další mohou způsobovat motání hlavy. Docela se vyděsil, o předávkovávání léky u seniorů slyšel dost.
Ptal se mne, co s tím, ale ani změna lékaře není jednoduchá. Poradila jsem počkat – zatím si paní Eva přece nějaký čas brala léky divně, třeba ta skladba nějak funguje… Vydržel mlčet, protože i to množství skutečně nějak zapůsobilo. Vyplynulo také, že některé léky bere paní Eva již od smrti manžela na uklidnění. Což byl jeden z důvodů, proč se pan Zdeněk nad léky orosil. Dříve o několika lécích mluvila tak, že neví proč je má, lékař je „určitě napsal za trest“. Počkat se tedy vyplatilo. Pomalu jako kdyby se začaly rozplývat mlhy nad dřívějšími událostmi, které dosud paní Eva popisovala nejasně nebo jako ublížená. Někdy se dokonce zarazila: „To jsem ale musela vypadat jako úplně pitomá, žejo?“
Nyní léky paní Eva brala, i když jí dávkovač se symboly sluníčka příliš nevyhovoval. Doporučila jsem, ať jí pan Zdeněk v lékárně vybere nějaký s nápisy. S tím, že je to nový styl života a při té dřině se změnami je dobré, aby si co nejvíc určovala paní Eva sama. I špatné rozhodnutí je její – ona je dospělá, svéprávná osoba, i když má zrovna teď potíže.
Dále by byl vhodný rozpis léků tak, aby byl pro paní Evu čitelný a sama si mohla kontrolovat, že to má správně – léky si připravovala jen se Zdeňkovou kontrolou, ale šlo také o to, že opět měla podezíravé období. Navíc přišel doporučený dopis z úřadu, museli pro něj na poštu – a paní Eva byla vyděšená, jestli na ni švagrová něco někde neřekla. Kdepak, byl to jen běžný krok úřadu. Usnesením oznámil, že vše předal k posouzení posudkovému lékaři a dokud nepřijde posudek, řízení přerušuje. (ÚP má na vyřízení žádosti 30 dnů a pokud potřebuje další instituci, musí oznámit, že kvůli ní za zdržení nemůže.)
Pan Zdeněk si oddechl, paní Evě vše vysvětlil a společně dopis probrali. Kupodivu stačilo jednou, paní Eva si ho občas pročetla, ale už se neptá, na dotaz přikývne, že je to jen takové oznámení a žádná hrůza.
Abychom najisto věděli, že si paní Eva léky bere správně – protože se svěřila, že někdy na dávkovač na stole zapomene a potom to dohání – probral s ní pan Zdeněk podrobně rytmus dne a její rituály. Vyhotovil krok za krokem soupis (1. probudím se, jdu na WC, 2. vezmu léky před snídaní, 3. udělám snídani, 4. Vezmu léky po snídani, 5. v kalendáři zkontroluji, co je za den a co mám dělat…).
Doporučila jsem písmo Calibri nebo Arial, dobře rozeznatelné pro stárnoucí oči, velikost 14 nebo 16, podle toho, co bude líp vyhovovat. S tím, že pokud rozpis dne nebude dostatečný, není problém něco pozměnit, přidat, ubrat. Vytiskl ho na počítači a dal do fólie, aby to paní Eva nemohla jednoduše strčit někam do šuplíku nebo mezi různé papíry. Měla tedy fólie dvě, jednu s léky, kterou s sebou bere i k lékařce (taxíkem), druhou s rozpisem dne.
Potom paní Eva požádala o sehnání jiného kalendáře – tenhle měla od pana Zdeňka a když jsme tam společně zaznamenaly budoucí návštěvy lékaře (tehdy se jí třásly prsty), zápisy cizí rukou ji nyní rozčilovaly.
Během dalších čtrnácti dnů od zrušeného stěhování jako kdyby půlka potíží z paní Evy spadla. Pokud to spočítáme, tak již přes měsíc brala opravdu řádně své léky, včetně změn v medikaci. Oběd v nosičích jí připomínal, že má jíst – a ujídala z něj stále víc, občas i pochválila. Pohybovala se mnohem jistěji a rychleji, zbavila se stálé únavy, již měla opět jenom jednu francouzskou berli. Hlava se jí prý točila jen občas – a nepadala! Opět četla a dokázala o tom s panem Zdeňkem mluvit (lidé s demencí pomalu upouštějí od čtení, protože zapomínají předchozí děj) a dokonce si u něj objednala půjčení dalšího Kinga, kterého oba milují. Což jistě lehké čtení nebývá.
Během pěti týdnů mu prý zavolala o pomoc pouze jednou mírně zmatená – ale to usnula u televize a v noci myslela, že je o dva dny víc. Což v rozespalosti splete hodně lidí ve vyšším věku. S novým kalendářem se orientuje lépe. Je to typ, na jaký je léta zvyklá.
V takových maličkostech, dávno známých, včetně rituálů, je vždy skrytá šance. Paní Eva skutečně vzala na vědomí, že je především na ní, aby si pomohla. Skutečně „jela podle rozvrhu“.
Tak jako před rokem v září nebo v létě na tom ještě nevyla, ale po cca pěti týdnech od porady viděla sama své pokroky. Zůstala doma a stačila jí již jen jedna návštěva pana Zdeňka týdně. Osvědčilo se také pomalé, klidné opakování toho, na čem se domluvili a otevřenost- já mohu to a tamto, nezvládnu tohle, nemůžu vám pomoci, to byste musela k lékaři. Podobná slova, věty – a paní Eva se rozpomene.
Může si zkontrolovat v kalendáři, co se třeba v pondělí má dít. Když přijde pan Zdeněk, také sdělí, že je ten a ten den a společně mohou zkontrolovat, zda se splnilo, co je napsané. Takhle si s mou pomocí do kalendáře napsala další kontroly u odborníků z kartiček. Dlouho je hledala a divila se, že je dala na divné místo. Přitom uznala, že jí dobře radím.
Pokud se člověk s občasnými nebo začátkem soustavných problémů s pamětí naučí takovýmto pomocným taktikám, na slábnoucí paměť vyzraje. Znám několik lidí, kteří s podporou okolí – dohledem na dávkování léků a kontrolou jejich užívání, sledováním pravidelnosti rytmu dne a podobně, mohou žít ve svém domově ještě dlouho. Pomáhá i donášení obědů pečovatelskou službou, která jídlo i naservíruje, připomene léky, pomůže s úklidem a doprovodem.
Paní Eva mšla potíže s pohybem, proto se někdy nemohla sama zvednout, berle jí v tom nepomůžou. Souhlasila, že si zkusí půjčené chodítko, pan Zdeněk odstranil prahy. Já jsem ještě zjistila místní možnosti domovů pro seniory (jsou přetížené a pořadníky dlouhé) a také možnosti krátkodobého pobytu v nich (všechny kapacity obsazené), našla kontakt na pomůcky pro zdravotně postižené, aby si paní Eva sama na internetu vybrala chodítko nebo další pomůcky, protože vůbec nevěděla, co všechno existuje. Problémy neřešila také proto, že se bála jejich závažnost přiznat.
Paní Eva si chodítko zakoupila, pan Zdeněk upravil průchody (přesunulo se několik skříněk). Jak to bylo v polovině května? Byla jsem dál vrbou pana Zdeňka, ale už byl mnohem klidnější - on i ona. Mlhy v paměti paní Evy se trhaly stále víc a nyní dokonce tak důkladně, že se lépe rozpomínala i na dobu před rokem.
Již tehdy totiž začala znenadání padat, ale protože se pohybovala jen s jednou berlí nebo hůlkou, dokázala většinou vstát sama – ostatně sousedé byli tehdy od jara téměř pořád na chalupě, takže jí nic jiného nezbývalo. Jejich pomoc využívala pouze ojediněle. Během léta jsem ji potkala na „Hrnčířském swingu“, kam ji pan Zdeněk zavezl, i to si pamatovala, že mne tu a tam již dříve viděla a prohodily jsme pár slov.
Od září však prý měla potíže se žlučníkem, které vyvrcholily záchvatem, bez záchranky – a od té doby se stav zhoršoval, zapomínala, přestávala brát léky a správně jíst. Problémy vrcholily v prosinci a lednu, ví, že se hodně bála.
Z paměti vystupují také sousedé, švagr a švagrová, pan Zdeněk, jak se jí snažili pomoci. Vypráví mu o svých pocitech, snaží se „dostat zpátky“ těch několik hodně zamlžených týdnů. Od něho přijímá i klidné vyprávění o tom, co nezvládala, a společně si spojují její dojmy a základy, z nichž pramenily.
Například paní Eva ví bezpečně, že jí někdo mailem „nadával“ a bylo to polsky. Pan Zdeněk našel v konceptech několik pokusů o odpověď firmě, která jí nabízela produkty – a ano, měla polsky znějící název. Patřili k takovým těm „výhodným“ prodejcům. Takže její stížnosti, že si na ni dovolují Poláci (když jsou Poláci, tak na ni asi mluví polsky. Ona polsky neumí, ale dobře jim rozumí). Tahle změť divných tvrzení tedy měla reálný základ.
Pan Zdeněk se tomu snažil přijít na kloub, tahle citovaná tvrzení ho děsila. Nebýt však toho, že si paní Eva neumí leccos v počítačové korespondenci uklidit, navždy bychom jí přisoudili nějaké bludy. Ona rychle zapomínala, o co konkrétně tehdy šlo, neuměla to vyjádřit a popsat, takže mluvila ve zkratkách.
Pan Zdeněk to komentoval, že si někdy připadají jako detektivové, když chce paní Eva porozumět tomu, co a proč se dělo. Poláci ho tím pádem dočista ohromili – i takový nesmysl a má reálný čas, kdy vznikl! A měl dopad: Jak se potom paní Eva s někým dalším až skoro do března nemohla mailem domluvit, už věděla, že by to mohli být zase „Poláci“. Společnými znaky byly- nedorozumění a pocit, že jí mohou ošidit. Navíc špatně slyšela, takže i dopravce chodítka byl jeden čas z „polákování“ podezřelý.
Už celý duben si dobře pamatovala peníze, i když občas spletla PIN – mívala mnoho let dvě karty, to si splete občas leckdo. Zato každou částku, co jí pan Zdeněk v hotovosti půjčil, si pamatovala i bez poznámky a příště vrátila. Šlo o hotovosti v obchodech, když chtěla platit kartou a nevyšlo jí to. A pamatovala si také to, že peníze vrátila! V půlce dubna se prý najednou k panu Zdeňkovi v autě otočila a připomněla, že mu určitě ještě nevrátila ty dvě stovky, co potřebovala, když tuhle jeli na poštu. Byla to pravda, stará čtrnáct dnů, On sám na to zapomněl – a jakou měla paní Eva radost, že má v penězích větší pořádek, než on! .
V dubnu již také snědla několik celých obědů a chutnaly jí zhruba v polovině případů. Z další poloviny ujedla alespoň část. Zapůjčenou knihu od Kinga četla pozorně, opravdu si děj pamatovala. Četla pomaleji, ale pořád.
Paní Eva si již jasně pamatovala, jak přesně se pohádala se švagrem a švagrovou a vzpomněla také přesněji na jednu z příčin své velké úzkosti, když selhávala paměť a zdraví. Její kamarádka totiž před rokem na jaře začínala zapomínat, měla doma hromady léků, přes pana Zdeňka se mne tehdy dotázala, co by pomohlo – a já navrhla (ta náhoda) právě dávkovač. Tam již ale bylo pozdě, paní se zdravotně příliš rozjela a odvezli ji do nemocnice, potom na LDN. Byl tam i problém se synem, který se k ní předtím nastěhoval a velmi pravděpodobně žil z jejího důchodu- a kdoví, nakolik paní jedla, protože dnes se ze vzpomínek paní Evy vynořuje i to, že byla pohublá, ale nohy otékaly. Pamatovala jsem si, že se tím tehdy paní Eva hodně trápila. Přišel se tehdy zeptat, jestli by se mělo nějak zasáhnout, že se mu ta věc nezdá, jestli tam není cosi špatně – ale události už nabraly rychlý spád, onu paní druhý den odvezla záchranka a v LDN tiše zesnula.
Kdoví, snad v tom stavu, když jsem doporučovala dávkovač i paní Evě a poté znovu vysvětlila – připomnělo jí to kamarádku? Bylo i tohle nebezpečí jedním ze zdrojů jejích úzkostí, že bude muset z bytu, že se o ní kdesi rozhodne a ona bude bezmocná?
Bohatě člověku stačí strach z toho, jak ztrácí sám sebe, když neví, co bylo před hodinou, ale „čerstvý“ a podobný případ přítelkyně, k němuž se nyní vracela, ten mohl být přítomen také. Byla to totiž právě paní Eva, kdo prý kamarádce nejméně dvakrát domlouval, že braní léků je hlavní a ten dávkovač jí chtěla i sama zajistit…
Pan Zdeněk se tehdy v květnu smál, kdykoliv jsem ho potkala. Už prý mu utekla i bez hole! Jak viděla košíky u Kauflandu, tak hůl nechala v autě a šupitala si to dvacet metrů bez opory. Šmejdí tam, zapřená sice o vozík, ale ani se nezadýchá, zvědavá na ceny, vybírá s rozmyslem. Vrátila se tak do toho loňkého srpna, určitě. A popleteně mu nezavolala nejméně měsíc. Věnuje jí jedno odpoledne v týdnu, asi 3-4 hodiny, pokud se nemusí něco zařizovat navíc. Volala mu jen minulý týden, protože jí přišlo vyrozumění o příspěvku na péči. Chtěla se ujistit, že rozumí správně (což spousta lidí potřebuje naprosto stejně jako ona), ale podle vyprávění se již v úředním textu orientovala lépe. Zarazila se prý pouze u pasáže, že se může do osmi dnů přijít podívat, jak posudek dopadl. Takže to přečetla do telefonu a oddechla si, že opravdu nikam nemusí, do „jejich“ dne by to totiž nestihla.
Pana Zdeňka potěšilo, že tohle je naprosto normální reakce u většiny obeslaných, takže jediný „nouzový“ telefonát byl naprosto v pořádku. Byl moc rád, že nad paní Evou nezlomil hůl, i když se dlouho děsil představou časté jízdy do města a nočního zvedání ze země. Během týdne si paní Eva chodila k lékařům sama, ovšem se svým lékovým seznamem a pan Zdeněk ho poté v počítači aktualizoval a vytiskl.
Když mohl pozorovat, jak stará paní pookřívá a skutečně se vrací do formy, byl doslova šťastný, že u toho byl. Stálo to za to. Paní Eva měla, samozřejmě, svůj věk, ale také se již díky zavedenému řádu jen tak snadno nerozhodila – a pokud přijde nějaká další zdravotní obtíž, společně vytvořili šanci na její lepší zvládnutí.
Paměť se tedy postupně vrátila až do stavu v létě 2019. Ještě na podzim roku 2020 měli s panem Zdeňkem vyježděnou trasu do banky, kde vždy hlásila ztrátu karty, ale její průvodce věc poté jednoduše vyřešil. U pokladny totiž paní Eva přestávala věřit sama sobě, znervózněla, popletla pin. Naučil ji prozvonit, ke kase rychle přišel a nákup zaplatil v hotovosti, kterou mu potom ona v klidu proplatila. Jen si to představte: popletená paní, karta nefunguje (ona větší hotovost nosit odmítla), za ní čekající fronta. I když nikdo nic neříká, přece jen to pomyšlení, že zdržuje! V autě po takovéto příhodě následuje důkladná prohlídka peněženky, protože ta zlomyslná správná kartička se určitě schovala za vizitku taxíku nebo jinou. Prsty v osmdesátce nejsou tak citlivé a snadno se přehmátnou, vyděsí starou paní, že karta není.
Ustálila se i skladba nákupů. Ubyly tedy různé čokolády a oplatky, které si neuměla odepřít. Upřesňuji, že si dál píchala inzulín, ale dříve cucala i bonbóny. Obědy byly stále donášené, zbytky posílala jednomu pejskovi, co už prý moc netloustl, dostával málo. Někdy chutná, někdy méně, jindy dojí oběd navečer, ale je již spokojená, navykla si.
Léky brala správně, měla vždy po ruce přesný seznam a dávkování, protože některé léky si může brát podle aktuálních potíží sama. Den a týden mají svůj řád, který paní Eva bez potíží dodržovala.
V říjnu se objevila novinka: Už čtvrt roku pronajímala jeden pokoj mladému sousedovi, který jí již předtím jen tak, z dobré vůle, pomáhal s drobnými opravami, když zrovna pan Zdeněk nebyl po ruce. Bydlel totiž vedle, jako přítel mladé sousedky, jenže se tam u nich něco pokazilo. A protože chtěl být té své slečně dál nablízku a paní Eva měla ve třípokojovém bytě místo, domluvili se. Kryštof samozřejmě platí svůj podíl na energiích a platí i nájem, stravuje se hlavně za svoje (někdy si dá kousek Evina oběda, jindy uvaří pro oba).
Byt se postupně během podzimu dostal do vysokého lesku, neboť Kryštof byl ze svého domova veden ke stálému úklidu. Vysával denně, pečllivě provětral celý byt, uklízel i na panelákové chodbě. Dokonce trval na tom, že když je v bytě umělý stromek, nebude o svátcích jen symbolická větev ve váze, ale Vánoce, jak mají být. I cukroví napekl! Paní Eva nad těmi novotami jen kroutila hlavou, ale potěšeně.
Podle mých poznámek na přelomu roku (se souhlasem paní Evy jsem příběh postupně zpracovávala do seniorských netových novin) mohu citovat: Je na ní znát, že si má s kým popovídat, i když první tři měsíce byla ze společnosti další osoby v bytě velmi unavená. Už odvykla. Třebaže Kryštof chodí do práce, bylo toho na ni moc. Tehdy jsem zase trochu něco vzkázala, totiž, že návyk na změnu může trvat i půl roku, ale pokud spolu dobře vycházejí, má společnost dalšího člověka pouze výhody.
Pan Zdeněk vnímal podnájemníka také jako slušného a ochotného mladíka. Jen jednu malou vešku blešku to přistěhování mělo: občas se paní Eva ozvala, že nefunguje internet. V bytě jsou nyní dva počítače a mladý muž si občas půjčí kvůli hraní kabel, který zapomene vrátit. Ale i to se již zlepšuje, protože si paní Eva pamatuje, v čem je jádro pudla a nejdřív jde zkontrolovat Kryštofův herní prostor.
Ochota a úslužnost mladíka se v čase neměnila. Pan Zdeněk už byl upozorněn okolím i na možnost, že by tu mohlo jít o domluvu těch dvou mladých (Kryštof zase slečnu navštěvuje) a o jejich naděje na velký byt. Házel to za hlavu. Pro každý případ zůstal osobou zvenčí, díky níž by nemělo dojít k žádným potížím. Paní Eva je prý dost rázná, aby svá práva uhájila sama – anebo se včas poradila.
Ona fakticky žádné dědice neměla, zůstala svéprávná a pokud by chtěla, ať zařídí odkaz tomu, komu bude svůj majetek přát. Mezi panem Zdeňkem a Kryštofem byl vztah celkem přátelský, protože Kryštof si cenil přehled pana Zdeňka o počítačích a bestsellerech, které paní Evě vozil. Při pohledu ze druhé strany byl mladík ve věku Zdeňkových dětí a paní Eva si opravdu užívala svou novou roli „skorotety“, vhledu do života mladých, kteří by vlastně mohli být jejími dětmi nebo spíš vnoučaty.
Příběh paní Evy není barvotiskem kýčovité pohádky. Je důkazem, že člověk dokáže s pomocí dalších lidí překonat i zdánlivé veliké zchátrání těla a duše. Podobně se zhoršuje stav lidí kolem nás velice snadno, někdy i rychleji, než paní Evě. Jenže cesta ven může být stejně dobrá jako v našem konkrétním a skutečném případě. Postačil zájem a ochota „cizího“ člověka, jeho vytrvalost navzdory tomu, že mu šla zpočátku ze střídavé zmatenosti staré paní hlava kolem.
I panu Zdeňkovi ten příběh hodně dal. Během nouzového stavu při covidu dokázal denně trpělivě naslouchat dlouhému telefonování svých rodičů, co celý den dělali, kdo prošel kolem domu, kdo pozdravuje… Po covidu začali potřebovat péči oni, ale to už je jiná pohádka.
Kryštof po začátku covidu bohužel začal zlobit, vybíral ze svěřené karty víc, než měl, otevřel na její jméno účet na hraní. Musel se vystěhovat a měnily se zámky. Pan Zdeněk se o paní Evu staral i po návratu z LDN, když kvůli těm událostem dostala mrtvici (vzal mne s sebou a volala jsem záchranku). To už byla na vozíku, ale orientovaná, s pečovatelkou, a chtěla být doma. Záchranku jsem volala i podruhé, kdy proležela celou noc bezmocná, zřejmě další atak mrtvice. Již se nevrátila, vzdala rehabilitace.
Prožila doma hodně samostatně několik let místo rychlého pobytu v ústavu. Já tu byla jaksi dobrovolnicky přítomna, ale takovou roli by mohl sehrát každý kurátor pro dospělé.
