Článek
„Já jsem, prosím, lesní inženýr.“
„Cože lesního?!“
Dcera, která doposud potichu a po očku sledovala černobílý film, co si právě ležérně plynul v televizi, se nahlas rozesmála, a vysekla tak mé oblíbené „Dívce v modrém“ poklonu:
„Je vtipná!“
Aby vzápětí, jak je to u pubertálních dítek běžně obvyklé, ostře kontrovala:
„Mami, ale fakt nechápu, jak se ti může líbit takovej starej dědek!“
Proti veleváženému notáři, kterého Oldřich Nový ve zmíněném filmu hrál, sice nic nenamítala, ale akceptovat ho jako svobodného, krapet nesmělého mládence, který je snem každé matky s dcerou na vdávání, striktně odmítla.
A jsou to právě těžko uvěřitelné děje a imaginární postavy, které nejen dítka, pubertou pod krkem lapená, filmům pro pamětníky vyčítají.
Zavřete oči, odcházím
No, už abys byl pryč!
Vlastnosti, jako je laskavost a slušnost, které dříve byly samozřejmostí, jsou současnému století solí v očích. A ta byla v tom minulém nad zlato. Ovšem dnes je všech ingrediencí dostatek a chutě jsou instantní. Na nějaké okolky a zdlouhavé zjišťování, proč se oči naproti nám usmívají, není čas a ani zájem. Beztak je vše dopodrobna prozrazeno v profilech na sociálních sítích. Včetně mraku toho, co nás ani trochu nezajímá.
Schopnost naslouchat a odvaha být přítelem se již nenosí, stejně jako slušnost počkat si na pointu.
Těžko dnešní současnost, která hltá antidepresiva jako prevenci proti skutečnému životu, u něhož se prostě musí počítat s tím, že tu i tam fest zabolí. Ale místy bude i hodně hezký. K pochopení střídání, aniž bychom nutně přerušovali hru, potřebujeme disponovat schopností dívat se a vidět. Samozřejmě nebude s prvními pokusy tak vytříbená jako u jejího původce, autora a mistra života, pana Čapka, ale pro začátek úplně stačí upéct třeba meruňkový koláč a k němu uvařit dobrý kafe. A pozváním poděkovat šikovnému sousedovi, který opravil polorozbořenou zídku na našem pozemku, co strašila cizí kolemjdoucí. Jak dlouho vlastně? No, nějaký pátek už to bude.
Řekni mi, co na těch sladkobolných filmech máš!
Vše, co je černobílé, dostává zákonitě a nespravedlivě punc jako staré a nemoderní.
A přitom je v těch stařičkých filmech, které už sice nemají dokonalý zvuk ani obraz, ukrytý návod na šťastný život, jaký bychom možná chtěli žít právě teď. Ale nevíme, jak na to, je nám hanba se ptát a nejít s dobou. Moderní.
To dřív jsme museli zvednout zadek z houpacího křesla a pěšky jít k druhému člověku, když jsme mu chtěli něco říct. A stalo se docela lehce, že jsme se přitom do něho zamilovali, protože krásně voněl, a jak uměl naslouchat! Bylo nám v jeho přítomnosti tak nějak hladivě hezky.
A pokud jsme si to přáli zažít znovu, museli jsme i znovu přijít. Nebo napsat dlouhý dopis, rukou. Nestačilo zavolat nebo poslat esemesku.
Tehdejší doba jistě nebyla lehká, ale která je. Jen ve filmech pro pamětníky se nad ní tak neskuhralo. A když už, tak v legraci. Filmy dříve vznikaly především proto, aby diváky v nelehké době potěšily, rozesmály, povzbudily či pohladily. A pokud o to budou stát, přijdou si do kina pro nášup.
V této souvislosti se mi vybavil můj návrat ze života v Chorvatsku, který trval krásných čtrnáct let a změnil moje české já od základů. Doma nerozuměli, proč se pořád usmívám, a usoudili, že určitě na něčem jedu.
Nezlobila jsem se proto ani chvilku. Jen jsem z moře a sluníčka, nerozlučné to dvojky, která mě vždycky ráda vzala do party, protože jsem jim nikdy nezkazila žádnou legraci, přesedlala na milostivou paní Oldřicha Nového a hubu plnou zubů Vlasty Buriana. Smála jsem se a pouštěla si je znovu a znovu, aniž by mě přestaly bavit.
A skláním se před jejich schopností používat ty nejbláznivější barevné kombinace, které podporují naštěstí nestárnoucí konstatování, že svět také není jenom černý nebo jenom bílý.
Ale krásně barevný.
