Článek
Úctu lze vyjádřit a obavy rozptýlit i rozepnutím kabátu nebo sejmutím klobouku. Ať už si zvolíme způsob jakýkoliv, zdravit bychom měli. Je to slušnost.
Záleží však ovšem zcela na nás, koho a jak budeme zdravit.
Pozdrav „čau, ty stará vojno“ doplněný o mocnou herdu do zad možná letitého kamaráda potěší, ale těžko zanechá hlubší dojem v postarší sousedce z garsonky v přízemí.
Mezi mladými duší i tělem je oblíbený světoznámě proslulý pozdrav přezdívaný „placák“. Tento pozdrav, trvající pár vteřin, kdy dvě osoby zvednou své paže nad hlavu a plácnou si dlaněmi, má dokonce v Americe svůj vlastní svátek.
Velice úsměvné je, zvláště pro přihlížející, když se pro placáka rozhodnou dva staří známí a nedokážou se trefit. Několik původních vteřin se tak může protáhnout na neformálně nekonečný kopec švandy.
Domácímu, českému dvorečku, co se pozdravů týče, vévodí jistá ležérnost. Symbolizující Plaváčka v proutěném košíku, kterého proud vody unáší vstříc lepší budoucnosti.
Však také vodácké „ahoj“ patří v našich zeměpisných šířkách k nejoblíbenějším pozdravům. Potkají se však i tací, jimž se zdá zbytečně dlouhý a bodře druhé odbudou Santa klausovskou zkratkou „hoj.“
Velké oblibě se stále těší také „čus, čus, čusárna“ nebo „tě pic, nádhero.“ A právě tento, prý dosti důvěrný pozdrav, se váže k pražskému Žižkovu. Pokud vás tedy někdo takto pozdraví, sluší se odpovědět: „pic tě.“
Nutno podotknout, že se mezi sebou zdraví nejen městské čtvrti, své typické pozdravy mají i doby minulé.
Ke komunistickému pozdravu „Čest práci“ se váže pověst, že se tak zdravili ti, kteří celý život nic nedělali.
U prvorepublikového „servus“ je na první pozdravenou zřejmý odklon od tehdejší typické noblesy s šokujícím obsahem navíc, ale v černobílém pozadí se na druhou dobrou nachází jen uctivý služebníček, kolující zejména mezi obchodníky.
Hříšné myšlenky do školy sice nepatří, ale i tak se tam snažily proklouznout po velkém zvonění prostřednictvím pozdravu „tě péro.“ Moralisté a věční připomínkovači mohou však zůstat v klidu, protože zcela a výhradně se jedná o péro v podobě husího brku, které je rovněž symbolem spisovatelů.
Na rozdíl od přání lehkého pera všem pisálkům, vojenské salutování již vyžaduje dokonalé provedení, kterému předchází tvrdý výcvik.
Plukovník Krause von Zillerguta, nadřízený nadporučíka Lukáše k tomu říkával:
„Do salutování má voják vkládat duši. Voják musí svého představeného hledat v zástupu a na nic jiného nemyslet, než aby dostál všem svým povinnostem, které jsou mu předepsány v dienstreglamá. Když padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat, dělá, že nevidí, nebo salutuje nedbale, je u mě bestie.“
Já osobně dávám přednost pozdravům dávkovaným v polibcích. Těm, které pořádně mlasknou. Ne oněm afektovaně naznačovaným, končícím někde ve vzduchu a trapu. Tvrzení, že zejména pro nás ženy je typické slastné přivírání oči při líbání, se až tak úplně nezakládá na pravdě.
Stačí letmý pohled na šťavnaté polibky komunistických soudruhů, jež by svou vroucností trumfly i ocel. A ta, jak víme, se začíná tavit na 500 °C. Obsah i objem pod přivřenými víčky během zdravící stranické líbačky, budiž nám naštěstí navždy utajeny.
Od hřejivého krbu se možná eskymácký polibek v iglú tváří a vypadá nesmírně dráždivě, ale má bohužel zcela praktický původ. Tango dvou a více nosů je důsledkem velkých mrazů, které znemožňují dotek rtů, a tak měli obyvatelé země ledu odkryté zpravidla jen oči a již zmíněný nos.
Co si budeme povídat, každý z nás si jistě prožil nejedno zdravící dilema:
Vybafnout hned „brý den“ či raději vyčkat?
Oplatit ignoraci stejně umíněnou hlavou nebo naopak ukázat, že nás tedy doma pěti kouzelným slůvkům učili? Projít houpavým, ležérním krokem kolem sněmu místních drben nebo raději bleskově skočit do křoví před jízlivou bouřkou zvídavých otázek, které nás zcela jistě neminou?
Pozdrav je jen zdánlivě obyčejná věc, nad kterou mávneme rukou. Je nám to docela nebo úplně fuk. Ať si trhne ploutví nafoukaný kolega, co nikdy nezdraví.
Přesto se cítíme dotčeni, pokud nejsme pozdraveni nebo spláchnuti jakýmsi nuceným zabručením pod vous. Rosíme se nad sladkým „čauky“ nebo růžovoučkým „ahojík, ať máš pěkný deník.“
Říká se, že pokud chceme něco změnit, měli bychom začít u sebe. Proto hned zítra ráno, až vstaneme a stoupneme si před zrcadlo, ze široka se usmějeme a tu osobu, kterou zříme, pěkně od srdce pozdravíme:
„No nazdar! Sice tě neznám, ale umeju tě.“
