Článek
Zjištění, že jsme sami, na všechno sami, může být bolavé do morku kostí, které se kupodivu nepolámaly pod tíhou osudu, jež nás na vlastní husí kůži rozhodně nešetřil. A to jsme u toho ještě stihli, ze všech svých posledních sil být tu nejdřív pro druhé, protože nechtěli být sami. Báli se. I pak, abychom to náhodou nechtěli někdy oplatit.
Spravedlnost a mlýny nemelou, sedí nad studenou kávou a kroutí nevěřícně hlavou nad pověrou, že studená je prý na krásu. Té je vůkol požehnaně, ale komu o ní říct, aby ho to doopravdy zajímalo? Pod podmínkou, že doopravdy musí být upřímné a ne zahrané, protože to poznáme. Natolik jsme životem zkoušeni a následně poučeni, že podraz sice ucítíme, ale nahlas ho nezmíníme. Kdo taky dnes čte příbalový leták?
Nebýt sám je těžké
S básníkem a kolegou novinářem S. K. Neumannem jsem jako dítě, v rámci povinné školní četby a s podporou četných interviewu s mými plyšovými medvědy, měla těžký rozpor. Ten se týkal pohledu na samotu, kdy mistr básnického pera zahřímal:
Sám nejsi nic!
Načež já dětskou pěstičkou v protestu zabušila do školní tabule, kterou jsem dostala za úkol umýt ukrutně smradlavou houbou.
Sjednala jsem si tenkrát ve třídě respekt, který by dnes byl za neurózu a básník shůry na usmířenou a do možné diskuse nadnesl:
„Nebýt sám je těžké.“
Jenže já ráda byla sama. Sice mě neskutečně bavil i svět plný lidí, chutí, zvuků a vůní, ale potřebovala jsem i své tiché chvíle o samotě, abych byla šťastná úplně.
Být na všechno dva, je lepší
Přibývající roky mě s rostoucí kadencí přesvědčovaly, že není zdravé být sám, a je rozhodně lepší být na všechno – to hezký i zlý – minimálně dva. Nebo klidně celá rodina. Když se to povede, je to paráda. Ale je dokázáno, že tohle štěstí v tlupě není snem a dopřáno všem. A už vůbec ne diktátem:
Šup! Je nejvyšší čas se vdát, oženit a mít kupu dětí.
Samota by měla být dobrovolná a štěstí vlastní.
Ač je to naše, diametrálně i vzhledově, na hony vzdálené tomu od sousedů.
Samota se zdá být zlou jen na první pohled. Ale pokud zašátráme v paměti a rozpomeneme se, co všechno už jsme zvládli a úplně sami, dá nám to plnou nádrž i na tentokrát.
A odraz, který zahlédneme v koupelnovém zrcadle, poté, co jsme ho umyli a vyčištěná kousadla září tak, že ani rozsvěcet nemusíme, na nás vesele mrkne. Připadá nám známý. Odkud jenom…?
Teprve venku, na cestě, po pár krocích, nám dojde, kdo byl ten švarný cizinec v zrcadle.
A a že vůbec nejsme na všechno sami. A nikdy jsme ani nebyli.
