Článek
Stále aktuálně akutní otázka bydlení má domov někde v připínacím, sotva znatelném ocásku. Víme, že ptát se, jestli vůbec někdy budeme bydlet a ve vlastním, je troufale předčasné. O nějakých pětadvacet, třicet let. Úroky s infarktem, aniž by o sobě věděly, hrají páku o to, kdo nás dostane na lopatky jako první.
Přitom domov mít musíme. A chceme. Je to přístav, z kterého každé ráno vyplouváme na moře a večer se upachtění, z toho věčného snažení, vracíme domů. Sice jsme zas nic z toho, co by stálo za řeč, neulovili, ale jsme doma a tudíž nám může být fuk, jak na to okolní svět nahlíží.
Domov je už od dětství místem hladivým, k němuž se známě vine cestička, jako v té básničce, pro kterou budeme dětmi už napořád. Otevřeme vrátka, chvilku počkáme na starý, známý skřípavý zvuk, který přichází s malým zpožděním, protože si z toho věčného čekání na nás, dal krapet pohov. A tím hlasitěji je teď slyšet, že má radost. Stejně jako čtyři tlapky s chundelatým kožíškem, s rychlostí dokola točivou tak, že by zahanbila i řetízkáč. Ten velký, co býval na náměstí. Se zamotanými sedačkami do sebe, které dávaly tušit, že se už za chvíli špičkami prstů dotkneme až mraků. Z dálky to tak rozhodně vypadalo a zblízka to byla pravda.
V dokořán otevřených dveřích si vůně řízků notuje s borůvkovým koláčem, co má na sobě drobenku, která se lehce dostane do nosu, když se nahlas smějeme. A doma se nám to stává často. Častěji než jinde.
Ticho v kuchyni protínají hodiny, které nikam nespěchají a jen s domácky míněnou něžností dávají vědět, že čas sice běží, ale na to krásný, když budeme chtít, je ho k dispozici cisterna.
Kanape pod oknem s malým polštářkem, akorát pod hlavu a vlněnou kostičkovanou, úhledně složenou dekou, je volné. A dali bychom ještě jednou vše, abychom o výsostné místo na něm, o šlofíka po obědě, který je víc než zdraví prospěšný, museli zas bojovat. Kdo dřív přijde, ten má lepší přehled nejen o šrumci v kuchyni, ale díky stanu z novin i o dění ve světě. A doma.
Náš pokoj je pořád po schodech nahoru. Jen chybí plastový zásobník na vajíčka, co vždycky nahlas žaloval, kolik hodin doopravdy bylo, když jsme se konečně uráčili vrátit domů. A lampička z nočního stolku, rozsvícená do tmy, to hlasitému žalobníčkovi ještě potvrdila. Už nejsou ani domácí vajíčka, ani starý ořech, s větvemi, které připomínaly orlí křídla. Moře ořechů jim nikterak nebránilo v letu.
Řetěz z vybledlého papíru, co byl kdysi barevný a vánočnímu stromku prokázal zdobící službu, si jako had hoví v rohu psacího stolu. Z vděčnosti za přidělený prostor, dle instrukcí veleváženého inženýra Zajíce, by tak za žádnou cenu neprozradil, že ležérně odchlípnutý roh koberce je ve skutečnosti bezva schovkou na žákovskou.
Domov je místo, kde nám vše známé připadá, kde kapr umí mluvit, kde můžeme s klidem nosit rozcuch a kruhy pod očima bez pohoršujících se okolků, kde je vždycky něco na zub i pod něj. A pouhá myšlenka, že bychom ho mohli někdy úplně ztratit, mačká srdce jako pomeranč na ručním odšťavňovači.
Doma máme květiny, které přiměřeně zaléváme a hodně si s nimi povídáme, doma je také pět pelíšků rozsetých do všech stěžejních koutů, doma nesmí chybět už trochu zažloutlé fotografie, které neuspořádaně přetékají z alba a čekají na svou nostalgickou chvíli. A doma je také pořádná turecká káva a fakt, že je to jen naše věc, kolik jich od rána už bylo.
Zkrátka bydlet a být doma, jsou dva zcela rozdílné pocity, které všudypřítomná reklama, z důvodu zřejmé hloubky nerozebírá, a do vzrušené debaty hází vidle:
K vyřešení stačí jediná židle!
Možná tomu, kdo chce jen bydlet. A má rád červenou barvu.
Ale všem ostatním, s neutuchající touhou po domově, je už nad činžáky jasné, že hezké pocity vznikají přímo v nás.
Stačí jim udělat místo.
