Článek
Moje prázdninové dětství se odehrávalo pod Makovým vrchem. A z velké části i na něm.
Hned vedle květinové stráně, která si to voněla a bzučela ostošest, a coby luční koník doskočil, bydlel děda s babičkou.
Babička háčkovala nadýchané sněhobílé dečky, připomínající nebeské obláčky. Také se jich nedalo dotknout. Ani postavit na ně mísu plnou vošouchů. Ty zas pekl děda. Byly tlusté jako prst a voněly až k lesu, ani se nemusela otvírat okna. A mlsně nakukoval každý, kdo původně vůbec neměl cestu kolem.
Babička se ale zlobila jen na oko, aby vyrovnala skóre, protože děda se vůbec zlobit neuměl. Něžným dečkám navzdory, babička pracovala ve fabrice na výrobu klopných kabin. A když úderem třetí z továrních ampliónů zazněla veselá hudba, bylo to jednak znamení, že babičce skončila směna, a také, že je čas pustit se plotu vedle brány, co byla úplně dokořán a někam spolu půjdeme. Nejspíš do cukrárny, na pohár. Zmrzlinový s jahodami a obrovskou šlehačkovou čepicí, která se bude rozpustile klouzat po vysoké sklenici na kuří nožce. A babička jí to trandění bílým kapesníčkem bude, co chvíli kazit.
Ale víc, než na pohár jsem se těšila na samotnou cestu do cukrárny. Babička byla nádherná. O spoustu let později, když už babička na tomhle světě nebyla, zahlédla jsem její ladnou chůzi na filmovém plátně v kině. Srdce mi radostně poskočilo a chtěla jsem na ni zavolat. Jenže když se ta cizí krásná paní otočila, nebyla to babička, ale Sophia Loren. Možná se babičce také líbilo být ženou, hezky se strojit a kouzelně vonět. Pamatuji se, že před cukrárnou byla veliká lampa a jeden cizí pán v obleku do ní naboural, jak moc se za babičkou ohlížel.
Kdykoliv jsem se k ní přitulila, ucítila jsem z jejího svetříku něžnou mýdlovou vůni. Mýdel všech tvarů a barev měla ostatně plnou skříň a vkládala je mezi příkladně složené svetříky. V šuplátkách pak byla spoustu šátků, velikých barevných náhrdelníků, něžných náramků a kouzelných broží. A já vklouzla do jejích střevíčků a měla jsem dovoleno si vše před zrcadlem zkoušet. Pouštěla jsem si k tomu espíčko s Juditou Čeřovskou Akropolis Adieu, nebo My dva a čas s Milanem Chladilem a Yvettou Simonovou. Děda se smál a říkával tomu „těžká romantika.“ Snažil se mě ze světa parády zlákat na balíček karet, který schovával za zády, a partii Prší, pro niž jsem evidentně zdědila i jeho šťastné geny.
Dodnes netuším, jestli mě v místní hospůdce, kam mně děda tajně brával, cestou z lesa, nechávali schválně vyhrát, nebo jsem skutečně byla bravurní karbaník s talentem po dědovi.
Jisté je pouze to, že jsme bandasku s lesními borůvkami tenkrát v té hospůdce zapomněli. Souhlasně jsem pak spiklenecky přikyvovala, když děda babičce tvrdil, že na tom našem místě byly nějakou podivnou záhadou už všechny borůvky vysbírané.
„Z čeho já upeču koláč, na zítra k snídani?“ Přemýšlela babička nahlas a poslala nás s dědou pro mléko. Pro to ve skleněné lahvi, s barevným víčkem. Chutnalo jako pohlazení a nad horním rtem z něho na památku zůstal knír.
„Mně stačí chleba s máslem. A medem.“ Navrhla jsem babičce, když jsme před ní z barevné síťovky vyskládali nákup.
„Na kostičky?“ Zeptala se s úsměvem a bylo to spíš naše dobře fungující heslo než otázka.
„A kakao. Do mýho hrníčku.“ Dodala jsem já. A zas úplně zbytečně, protože bez kakaa v hrnečku, který měl na dně malý obrázek, by to zkrátka nebylo ono.
Jedla jsem v kuchyni u stolu chleba s máslem a medem, který mi babička nakrájela na kostičky. Děda vždycky prošel kolem a jednu z kostiček si vzal a vychutnával si ji nahlas jako řízek. Smáli jsme se a já sice byla malá holka, ale věděla jsem, že ta chvíle je kouzelná. Jakkoliv by se, s přihlížející a usmívající se babičkou, opřenou o kuchyňskou linku, mohla zdát běžná a obyčejná, uložila jsem si ji. Na kdykoliv pak.
Stačí se napít kakaa z hrnku, který má na dně malý obrázek a přikusovat chleba s máslem a medem, nakrájený na kostičky.
