Článek
Nosem rejdím mezi kovovými šprušlemi a úplně ze všech úhlů pohledu můžu jen dojatě hlesnout, že mu to fakt sluší.
„Nechceš místo tohoto neužitečného koukání něco uvařit? Nikam ti neuteče.“
Moje polovička, které se někdy říká druhá, ale většinou je první, vybalila z krabice s nápisem „kuchyně“ hlubokou pánev. A pak přeci jen se špetkou něžného pochopení pro mou romantickou duši dodala:
„Pak se na něj půjdeme podívat a můžeš si ho očuchat.“ Za všechna ta společně strávená léta a zimy už dobře věděla, že si vše, co potkám, důkladně očichám. A získané vůně pak ukládám do paměti, odkud si je můžu kdykoliv vyvolat.
Mezitím se z oblak, která rychlostí blesku zatáhla, spustily husté provazy deště. V poslední chvíli jsem z balkonu zachránila banánovou pozorovatelnu a schovala ji do obýváku, kde zatím bude křeslem, než si pořídíme pořádný ušák, do kterého se dá schoulit a číst si knížku.
Se štrúdlem dalších krabic vplula do našeho nového domova i temperamentní sousedka s táckem koláčků. Na sladké moc nejsem a tak jsem veškeré své soustředění věnovala kadenci její, pro mě zatím neznámé, řeči. Zatím neznámé!
„Ten déšť je tady v zimě prý pořád. Tak si zvykej,“ přeložil mi můj muž právě to, co jsem až tak vědět nepotřebovala. V češtině jsem si totiž hned „za tepla“ zjistila i všechny polehčující okolnosti.
Troufalost mládí, kterým jsem disponovala, nebylo sice omluvenkou, ale dávalo mi křídla a přesvědčení, že to nejlepší mě teprve čeká.
„Zítra přivezou dřevo, já jdu do práce, takže je to na tobě, jinak tady zmrzneme.“ Kývl živitel hlavou směrem ke kamnům, která měla chladný postoj a vyhaslý pohled. Uvědomila jsem si, že takhle naživo jsou to má první kamna v životě. Tento fakt mě zároveň dojal i dostal do slavnostní nálady.
Druhý den déšť, který jsem znala, vystřídala bóra, s níž jsem se na vlastní kůži seznámila až to ráno. Byl to vítr tak nestoudně zvědavý, co se dostal do úplně každé skulinky oděvu, o kterém jsem se domnívala, že na zimu u moře musí stačit! Bóra se pobaveně pochechtávala a strkala se mnou, mým takměř letním oblečkem i naivním názorem sem a tam. Bláhově jsem doufala v oporu kolečka, které však rovněž mělo v mém životě premiéru a tak o nějakém souladu ve směru a rytmu nemohla být řeč.
V již sehrané sousedské partě z našeho věžáku, poklidně vyhlížející palivové dřevo s dovozem, jsem se svou podivnou cha-chou působila jako blázen.
„Vy Češky jste do všeho hrrr, to se mi líbí!“ Starší soused se rozchechtal, vycenil zuby, objal mě chlupatou rukou a přitáhl k sobě.
S okatou úlevou jsem přivítala přijíždějící náklaďáček plně naložený dřevěnými polínky. Nádherná vůně, která se o chvilku později dokutálela k mým nohám, mě na okamžik vrátila k prázdninám u dědy a blízko lesa.
Chlupaté ruce bodrého souseda se pustily do práce a než bys řekl tříska, moje kolečko bylo plné polínek.
„Ajde vozi, kraljice!“
Povelu jsem sice rozuměla, titul královny dostala poprvé v životě, ale ani s Bórou v zádech, která se nade mnou evidentně slitovala, jsem nebyla s to napěchovaným kolečkem hnout. Natož ho dovézt do sklepa.
Majitel chlupatých rukou nezaváhal ani chvilku, zapřel se do mého kolečka a s lehkostí kapitána nákladní lodi (a jak jsem se později dozvěděla, on jím opravdu kdysi byl), zmizel směr sklep.
A jelikož se v cukuletu vrátil a mně to rychle zapaluje, chopila jsem se nakládky a stala se tak součástí sousedské překladištní party. Na samém konci jsme nezapěli „Už máme uděláno, už máme hotovo“, ale dali jsme si kávu v blízkém kafíči, který byl centrem dění a laskavou oázou celého sídliště.
Když jsem později vrátila do bytu a pozorovala praskající oheň v kamnech, do tváří se mi opřelo hřejivé teplo, zatoužila jsem z celého srdce mít i tady svou českou schopnost zeptat se na úplně všechno, co mě zajímá a rozumět odpovědím i mezi řádky.
Budu se učit chorvatsky!
Rozhodnutí nabylo okamžitou platnost a tak jsem si k vaření pustila televizi. Byla jsem přesvědčená, že odtamtud snadno získám základ, z kterého se už lehce odpíchnu vzhůru k nenuceným konverzačním výšinám.
Zatímco doma bych nad telenovelou ohrnula nos, tady jsem brzy podlehla kouzlu fešného policisty Cruze, jehož mluva byla spíše lidová a bez zbytečných květnatých kudrlinek. Cruz byl oblíbený, co řekl, mělo respekt, šarm a vždycky trefil jádro pudla.
Dny utíkaly tak rychle, že je pak týdny nemohly dohnat. Monology z televize jsem si nahlas přehrávala u vaření, občas jsem sice něco lehce připálila, ale pohotově jsem to svedla na majstrštyk místní kuchyně. A také jsem úplně zapomněla topit. S hřejivým temperamentem, který se mi s každým naučeným slovíčkem dostával do žil, jsem žádné dodatečné zahřívání nepotřebovala. Moje slovní zásoba rostla a odvaha ji vyzkoušet v praxi, bobtnala s ní. A příležitost na sebe nedala dlouho čekat.
„Ty bláho, máme průšvih! Obrovskej!“ Muž se přiřítil z práce, v jedné ruce třímal bílou obálku s pruhem a druhou zvedal pokličky na hrncích.
„To je od policie,“ dodal už od stolu a zašklebil se. A já si vzpomněla na obrovskou feferonku, která mi během gestikulování nad sporákem spadla do guláše. Muž odstrčil talíř a povídá:
„Musíme na policii, zítra ráno. Oba. K náčelníkovi.“ Zatímco se mi snažil na přeskáčku vysvětlit, že jsme nevědomky porušili jakési závažné pravidlo ohledně přihlášení k pobytu, v mé hlavě se rodil plán: Jak s pomocí ženského šarmu a obdivuhodné chorvatštiny zachráním choulostivou situaci.
Druhý den jsem si na sebe vzala nejhezčí šaty a naivně se domnívala, že úsměvy, které jsem rozesílala do všech koutů chladně vyhlížející policejní stanice, lehce prolomí počáteční ledy. A pak už vpluju já a se svou plynnou chorvatštinou vysvětlím náčelníkovi, jak se věci mají. A ten na mě bude hledět s obdivem: Jak někdo, po tak krátké době v cizí zemi, dokonale ovládá její jazyk! Bravo!
Konečně jsme se přes drsné bzučení na několikerých dveřích dostali k těm hlavním, za nimiž byl on - docela obyčejný pán, o hlavu menšího než já, v bílé košili, zapnuté až ke krku, což jeho přiškrcený, zamračený výraz v obličeji ještě umocnilo. Podívala jsem se konejšivě na muže svého, který byl celý bledý, a šeptla:
„Nech to na mě.“
Sladce jsem se usmála a hned po uctivém oslovení plánovala spustit pečlivě připravenou osvobozující řeč:
„Poštovani gospodine murjače!“ (Vážený pane fízle!)
Co se dělo pak, překvapivě z velké části připomínalo akční scény z mé oblíbené telenovely, ovšem s tím rozdílem, že televizní Cruz stejné oslovení přijímal s blahosklonným úsměvem, zatímco ten náš reálný přeskočil stůl, začal si cupovat košili a řvát něco o neúctě a vězení.
Všechno nakonec vysvětlilo a díky jakési milé intervenci shora skončilo jen důrazným doporučením, aby mě manžel příště raději nechal doma.
Samozřejmě jsem ho neposlechla a ještě to odpoledne o nepochopení z policejní stanice řekla partě v naší sídlištní oáze. Chlupaté ruce se plácaly do stehen a řehtaly se tak, že z toho dostaly škytavku. A po zbytek večera z otevřených oken okolních panelových domů zněl smích. Znamenal jediné… že jsem zcela plynule zapadla.
