Článek
Něčeho krásného.
Vrásky jako důkaz
Jenomže strach je potvora, železná košile a občas i obrovské sluneční brýle, pod nimiž se na sociálních sítích bláhově schovávají vrásky.
Důkaz, že někdy špatně spíme, pořád se ještě rádi smějeme nahlas a dlouho, zasněně mhouříme oči do sluníčka, zlobíme se, trápíme a také (spíš už potichu) doufáme.
Důkaz, že máme něco odžito. A i kdyby to po čertech šlo, přesto nevymazali jediný den, nevraceli se pro nový začátek. Jen se možná krapet jinak rozhodli, vědět tenkrát to, co víme dnes.
Ramena, ó ramena
Byli jsme tehdy skálopevně přesvědčeni, že sami to určitě nezvládneme. A k tomu, abychom uspěli, překonali, uzdravili se, vydali knihu, nutně potřebujeme palce, podporu, doporučující předmluvu, ramena, co se štítivě neošívají nad našimi slzami, a určitě k duhu přijdou i pěsti, ovšem ne ty ve tmě, ale zřít je pěkně na světle, přejícně zaťaté, kdykoliv jdeme náhodou kolem.
A nejsme s to se za ty roky dalších a dalších pokusů, poučit, že jakákoliv očekávání nutně vedou zkratkou ke zklamání. Jsou jako šklebící se odraz v zrcadle, který se vysmívá víře v dobro člověka a vskutku naivnímu přesvědčení, že ostatní, včetně těch nejbližších, se k nám budou chovat stejně tak hezky jako my k nim.
Je na to přece zákon. Ten o slušnosti a člověku.
Nemilosrdná časomíra
Bláhovým čekáním na Godota však ztrácíme nejen víru v sebe a své netušené schopnosti, ale i hodnotu z nejcennějších:
Čas.
A není bolavějšího scénáře než při konečném zúčtování litovat, jak málo jsme žili podle sebe a kolik času strávili čekáním na druhé.
To, že jsme vlastně vždycky byli sami, jako originál přišli na tento svět a jako sólista z něho jednou odejdeme, není vůbec špatná zpráva. Naopak. Je osvobozující.
Pro nás, pro druhé a vlastně i pro samotu.
Ta už se nemusí obávat vznesených obvinění za všechna příkoří a může tak zůstat sama sebou.
