Článek
Paradoxně, jak jde čas, mělo by se nám dařit lépe, probíhající procesy jednodušší, technika napomáhající, ale často je to zašmodrchané tak, že nad tím uondaný člověk mávne rukou a raději se přizpůsobí diktátu doby.
Lidská spokojenost se zkrátka nařídit a vytáhnout z paty nedá, když není kde brát.
Fronta přilípnutá na lahůdkový pult v rámci jinak samoobslužné velkokapacitní prodejny se tváří uštvaně a líně. Není divu, když se ocitla v pozdně odpolední špičce běžného všedního dne:
Paní prodavačka se tváří otráveně, neboť do konce směny je to ještě pořádná štreka a otravných zákazníků, co se dostanou domů dříve než ona, nepřeberně:
„Tak co to bude?“ Zeptá se s patrnou nervozitou v hlase, aniž by reagovala na pozdrav.
„To už máte mít dávno vybrané,“ ušklíbne se nad počínáním zákaznice, která ač konečně na řadě, stejně musí natahovat krk, aby zmapovala aktuální nabídku.
„Promiňte,“ omlouvá se paní středního věku jak prodavačce, tak netrpělivým zákazníkům v zádech.
Omluva všeobecně nepřijata.
„Chtěla bych něco dobrého na lečo. Poradíte mi?“ Paní je zřejmě z jiného světa. Zasnila jsem se, protože lečo ráda jím i připravuji. A neměla by v něm určitě chybět nějaká dobrá klobáska. Pokud bude ostřejší, vůbec to nevadí. Naopak!
„Ne! To musíte vědět vy!“ Paní prodavačka se naštvaně otočí zády k nám všem a ve frontě nastane zděšení. Zákaznice, jež si dovolila ji rozhořčit, na rychlou usmířenou zvolá:
„Tak já vás poprosím o dvacet deka točeňáku vcelku, ano? A děkuji.“
Prodávající se chopí zadaného úkolu, nůž zasviští ve vzduchu, krátká porada s váhou, po níž následuje strohé oznámení:
„Je to o patnáct deka víc.“
Žádná prosba, dotaz či alespoň jemným náznakem připustit, že zákazník je tím, kdo by tu měl být pánem. A mít poslední slovo.
Hezká paní s červení, jež se jí vepsala do tváří, přijme neúhledně zabalený balíček uzeniny s patrnou úlevou, že to má konečně za sebou.
Nám ostatním by už mělo být dostatečně jasné, že tady se nediskutuje.
Další zákaznice je paní důchodového věku.
„Mně dejte deset deka týhle šunky.“
„Deset?!“ Ušklíbne se prodavačka a vzápětí uštěpačně dodá:
„Nikdo nekupuje jenom deset deka.“
„Já ano.“ Paní si pevně stála za svým přáním a odcházela s vítězným úsměvem a deseti deka šunky od kosti. Přesně.
Vzpomněla jsem si na báječného Michala Tučného a jeho velký hit, kdy se s evidentní úctou obracel k zákazníkovi:
„Prosím pěkně, mohu nechat o jedenáct deka víc?“
Co by panu Tučnému, který na tomto světě hodně moc chybí, zcela určitě s úsměvem prošlo, vůči paní prodavačce jsem byla striktní.
A také konečně na řadě.
Přála jsem si do éteru dvacet deka šunky na chlebíčky a přijala telefonní hovor.
Paní prodavačka se tudíž vymkla kontrole a já tak až doma zjistila, že v neúhledném balíčku mám místo tenoučkých plátků jemné uzené šunky, tři na prst tlustá šunková kola. Jež se těžko přetěžko dají umně naaranžovat na chlebíčky.
A jelikož jsem z generace, která byla tesána k radosti i z obyčejného citrónu a bezpočtu možností, jež se z něho dají vykouzlit, nesmutnila jsem nad nevzhlednými hroudami uzeniny dlouho.
Doma jsem oznámila, že k slavnostní večeři bude pro změnu lečo. Jen tak s chlebem.
Jak za starých dobrých časů, kdy mě ještě bavilo nakupovat.
