Článek
Není pravda, že medvědi nic nevědí a nemají duši
K prvním rozhovorům jsem oslovila plyšové medvědy, kteří se mnou sdíleli dětský pokoj. Tvářili se sice zadumaně, ale už tenkrát jsem tušila, že mlčenlivost je často jen zdánlivá. A prolomit ji může zajímavá, s úctou položená otázka.
Ovšem nenechte se zmást, i medvědi z plyše rozeznají, jak se s nimi nakládá. Podle toho pak i reagují. U lidí je tomu podobně. Nesmíte je poprvé zklamat, protože žádné podruhé už pak není možné.
Maxi radost Maxipsa Fíka
Na další interview, s tehdejším ředitelem významného západočeského divadla, jsem se pečlivě připravovala. Jednak jsem měla z plyšových časů patřičnou průpravu a rovněž již jako hrdá elévka místních novin i slušnou novinářskou reputaci. Byla jsem sice ještě pískletem, ale i autorkou bezpočtu uveřejněných sloupků, soudniček a fejetonů.
Dbala jsem na pečlivou přípravu, hýčkala schopnost dívat se a vidět, jež mi byla dána do vínku, naslouchala, abych se mohla ptát, ale i respektovala, že jsou v duši lidské místa, kterých se nesmíme dotýkat. Je totiž spousta jiných, o nichž se dá psát.
A mají tu moc narovnat záda, zvednout bradu i pohled, pohladit, dát naději, rozesmát i všechny okolo, co už dávno zapomněli, jak hezký pocit to je.
Možná i proto divadelní principál, který jinak nerad poskytoval rozhovory, v mém případě tenkrát s novinářským povídáním souhlasil. Prý dokonce rád, protože se v již publikovaných řádcích, ale i mezi nimi, přesvědčil, že na něho nešiji žádnou boudu.
V podobné úctě a nezbytné důvěře člověka vůči člověku probíhal i rozhovor s Karlem Krylem (O tomto setkání jsem již psala zde Zlomenina srdce - Médium.cz)
Fejeton – má láska
Psát není těžké, ani vybrat si mezi žánry stylu publicistického ten nejvíc oblíbený. U mě jím je už zmiňovaný rozhovor, který se o první příčku dělí s rozverným fejetonem. Ten mi totiž svou originalitou, hravostí, ironií a smyslem pro humor připomíná život:
I on by v ideálním případě měl směřovat k překvapivé pointě. A nikdy nepodléhat nudě, protože čas je vzácná ingredience.
Uvědomuji si často, jaké štěstí mě potkalo, že jsem mohla vyrůstat v době, která přála dětské zvídavosti i talentu.
Měla jsem dokonce i své bájné fejetonové trio mušketýrů: Pány Nerudu, Čapka a Rudolfa Křesťana, kterého jsem měla tu čest potkat osobně a v rámci středoškolské odborné činnosti s názvem „Fejeton má láska“ nahlédnout i pod pokličku novinářské kuchyně v tehdejším Mladém světě.
Byl to svět, který (se) zajímal, voněl člověčinou, disponoval znalostmi, informacemi, ironií, humorem.
Svět, který se už nikdy nebude opakovat.
Svět, který by tomu současnému, jenž pro vyšší čtenost bez okolků kopne do člověka na kolenou, nerozuměl.
S Dášenkou nejen na neděli
Současný svět se z novinových stránek, jež šustí v prstech a občas je na důkaz přečtení i zbarví, přesunul na internet. S novinami, které byly součástí každodenních oblíbených rituálů s ranní kávou či na kanapi po obědě, vytratila se i ochota naslouchat a pochopit.
Pokora nejprve poodstoupila stranou a ve chvíli, kdy zjistila, že texty jsou až příliš často zlobné a posměšné, vzdala to úplně.
Inu, nabídka je odrazem poptávky.
Nezměnily se jen noviny a zprávy. I lidé jsou jiní. Přestali věřit v dobro a hledat ho mezi řádky, když se neukáže hned, na první zadupání.
Stýská se mi po „staré“ dobré novinařině, která si zakládala na poctivé přípravě, kdy veškeré získané informace zpracovala originálním způsobem a nechala už na čtenářích, aby si sami vytvořili svůj názor. A ten respektovala. Nevysmívala se, nepodsouvala, protože měla čtenáře v úctě. Věděla, že je potřebuje, aby mohla existovat.
Také, což se mi na ní asi líbí nejvíc, nikým neopovrhovala. Respektovala dětský svět, čerpala z něj a s láskou se mu vracela:
Maličkosti často dávají nový smysl v životě, který musí pokračovat a zažitou bolest přitom vláčet s sebou. A je úplně jedno, zda se zázrak stane prostřednictvím docela malého štěňátka, říkejme mu třeba Dášenka, nebo jednoho slova.
Moc mají stejnou.
