Článek
Písničkář, jehož hlas se mi zalíbil na první poslechnutí. Kazetu s písničkami měl táta ve své truhle pokladů. S ostatními neposlušnými kazetami, které se občas zvídavě vydaly na průzkum okolí a pak se jim tužkou nebo lžičkou na kafe pomáhalo zpátky. Poslouchala jsem Karla Kryla na stařičkém kazeťáku s oranžovými tlačítky a představovala si ho jako filmového „Drtikola“, který ochrání celý svět: včetně těch, kteří si o pomoc bojí říct. Nebo přiznat, že mají trochu strach.
„Dítě, strach není dobrej. Je zbytečný se bát, a dopředu zvlášť.“
Byla jsem elévkou místního plátku a moc se mi nelíbilo, že mi říká dítě, i když jsem jím pořád ještě trošku byla. Zklamaná z reality versus kazetová páska nikoliv. „Drtikola“ měl v krásně modrých očích. Nedalo se jim nic předstírat, na něco si hrát, nebo dokonce lhát. Neměla jsem to ani v úmyslu. Chtěla jsem s ním jen udělat rozhovor, který bude úplně jiný. Pro něho i čtenáře. Přála jsem si, aby se smál, nahlas, a jeho oči se na chvilku sevřely do malých škvírek se spoustou tušeného světla.
Obsahu jeho písniček jsem tehdy moc nerozuměla. Cítila jsem z nich odvahu a touhu. On respektoval, že se na svět dívám z výšky posedu a šťastného dětství, se svobodou nosit knír z mléka nad horním rtem a na životem bzučící louce počítat barvy motýlů.
Vědomí, že oba chceme změnit svět k lepšímu, přispět k tomu, aby byl hezčí, příjemnější k životu vnášelo do rozhovoru radost:
Vida, další blázen, který to má stejně jako já!
A jak šel čas, zjistila jsem, že svět bohužel nepatří bláznům, ne takovým, jako my, ale jiným. Těm, co překvapivě vyvinou neskutečné úsilí, aby zničili druhým jejich sny, a přitom by se stejnou měrou mohli věnovat okřídlení snů vlastních.
Došlo mi, že svět není film pro pamětníky, že ubývá člověčiny mezi lidmi a dokázala jsem si konečně i odpovědět na otázku: Proč nezvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí?
„Protože byla falešná.“
Očekávaně se dostavily chvíle, kdy jsem zapochybovala, že ta moje cesta, kterou jsem si zvolila a připadala si na ní sama, má smysl. A nahlas zakňourala, že už fakt nemůžu ani chodit. Naštěstí se objevil trenér Hnátek z Okresního přeboru a zařval:
„Tak běhej!“
Natlučená kolena, kuří oka, otlačené prsty, poztrácené iluze, prach v očích, zlomená křídla a všechna ta další razítka od života jsou tu na důkaz, že ho doopravdy žijeme. Zlomeniny, které se zahojí, přebolí, přimějí nás změnit směr či úhel pohledu.
A když zemřel Karel Kryl na zlomené srdce, uvědomila jsem si, že ne všechny zlomeniny se mohou zahojit, srůst, a že jsou i polámání smrtelná:
Ze ztráty víry v dobro člověka.
