Článek
K fotbalu jsem měla jako hrdá držitelka oranžové sklápěcí Tatry T 148 blíž než holky mého věku, které sice také rády nosily rozpuštěné vlasy, ale daly herní přednost kočárku a panenkám.
Děda oblekům moc nefandil, ale na zápasy Rudé hvězdy Cheb si ho vždycky vzal. A mě s sebou. V růžových šatech, z nichž vykukovala otlučená kolena, jsem se držela dědy za ruku a upíjela sváteční atmosféru střídavě se žlutou limonádou z papírového kelímku. Děda měl v tom svém pivo a ve chvíli, kdy se objevil nějaký pihovatý, od pohledu fajn kluk, co tam byl třeba s tátou, nabídl mi, že si kelímky vyměníme.
Fotbalový zápas se hrál v neděli, což docela obyčejnou hru povýšilo na jahodový koktejl z mlíčňáku, jehož lahodná chuť se z jazyka zkopírovala do myšlenek a chodila spát pod stejnou peřinu.
Pěknej fotbal
Tempo divácké i to na hřišti bylo ve srovnání s tím dnešním pomalejší, asi proto, aby si mohli všichni všimnout a uvědomit, že to krásný a důležitý se děje právě teď. Ne až pak, někdy, v budoucnu. I s prohrou domácích se šlo domů s pocitem, že to byl dnes stejně pěknej fotbal.
A sváteční atmosféra si oblek a klobouk nechala i do začátku pracovního týdne a k vlaku, který odvážel dědu k němu domů, kde už se brzy bude konat pouť:
„To čtvrtý místo v tabulce je náhodou super.“ Zhodnotil děda těsně před odjezdem rychlíku, co si po celou cestu držel svižně konejšivé tempo. Byl tak čas uspořádat zážitky, vznést uzávěry a respektovat úsudky fotbalových fajnšmekrů.
Ty se mi pak náramně hodily, když jsem se přestěhovala do Chorvatska a stala se součástí nové fotbalové dimenze, která překvapivě tu českou z minulého století nerozcupovala, ale naopak plynule a ladně na ni navázala.
Noblesním základům, kdy je celé srdce samozřejmou ingrediencí a ne výhodou, stačilo dodat jiskru, aby to Vatreni mohli s plnou parádou rozjet.
„Štěstí si vybírá statečné.“
Z fotbalového mistrovství světa v roce 1998, v tom samém, kdy se skromní Češi radovali ze zlatého hokejového Nagana, přivezli sebejistí Chorvaté domů, svým natěšeným fanouškům také medaili. Sice jen bronzovou, ale charismatický trenér Miroslav Ćiro Blažević se zlatým odleskem v očích dojatě vykreslil podstatu úspěchů a odolnosti nejen fotbalové reprezentace ale chorvatského národa vůbec:
„Štěstí přeje statečným.“
A dodal, že se jeho „synům“ při samotné hře skvěle hodí i určitá úskočnost, kterou si Chorvaté museli vytvořit za vlády různých okupantů a jež se přenášela z generace na generaci.
Našinec však po schopnosti rychle a zároveň účelně se pohybovat a reagovat nikterak netouží a nabubřelé sebevědomí Chorvatů je mu vyloženě protivné už na první i každý další pohled.
Forrest Gump a zázraky nejen fotbalové
Maminky mají skoro vždycky pravdu. Není tak důvod pochybovat o slovech maminky filmového Forresta Gumpa, která tvrdila, že se zázraky dějí každý den.
Fotbalový Forrest Gump a kapitán chorvatské reprezentace Luka Modrić je sice důkazem, že zázraky skutečně existují, ale zároveň je třeba disponovat obrovskou pílí a mít chorvatské srdce.
Tomu se dá rozumět jen v případě, že ho máte taky. A je zcela jedno, zda jste k němu přišli narozením, či se samo připojilo cestou životem a Chorvatskem.
Je v něm moře lásky k vlastnímu národu a víra, že si zaslouží právě a jen zlato bez ohledu na okolnosti, konečné výsledky a udělené medaile.
