Článek
Na rozdíl od člověka je si pes však svými city jist.
S odchodem naší statečné Aničky myslím i na její neméně statečnou fenku Jindřišku.
Na nerovný boj se zákeřnou nemocí byly ze všech svých společných sil dvě.
Jsou totiž rozhodnutí, jež se z příkazu chorobopisu tváří jako zásadní, a přitom pokulhávají ochromené bolestí, na niž nemůže nikdo být připraven.
A kolem, ze zad a různých neviditelných a netušených koutů se vkrádají pochybnosti, otázky, stesky, strachy veliké i malé…
Je jich zákeřně spousta takhle najednou, ale zázračně zmizí pouhým dotknutím se chlupatého kožíšku nebo přitulením. Alespoň na chvilku, než se nabere do klepajících se dlaní dech, co voní přicházejícím jarem i nadějí:
Zázraky se přece mohou dít a stát hlavně těm, co milují život a spřádají své četné sny a plány, co s ním chtějí určitě stihnout.
Jenomže nemusí a oprávněný stesk ohledně nespravedlnosti ubírá na síle a čase, co má nebývale tenký pas. Skoro průhledný.
Před pěti lety, přesně v tuto dobu, jsem si počínala jako Kuba Dařbuján ze známé české pohádky. A měla jsem přitom bezpočet předchozích zkušeností, že pohádky na životem danou realitu nezabírají. Aspoň ne tak, jak bychom si z celého srdce přáli.
Moje fenka Cindy bojovala statečně půldruhého roku se zákeřnou nemocí. A já s ní, protože jsem o ni, její společnost, lumpárny, přitulení, lekce o tom, jak život umí být kouzelný skrze maličkosti, nechtěla přijít. A že jsme toho za společných téměř jedenáct let zažily!
Její nepřítomnost pociťuji každý den, protože se z našich každodennosti vytrácí radost a člověčina.
A Cindy, ačkoliv byla „jen“ pes, schopností dávat najevo lásku a radost ze života, zastínila řadu dvounožců.
No, řekněte, kdo vás bude každý den vítat s radostí, která je upřímná pořád a neslábne časem?
Můžete jít vysypat koš nebo navštívit severní pól. Rozdíl se stírá pootevřením dveří.
Takže co si teď počít? Co zbývá nám, kteří jsme zůstali bez svých čtyřnohých i dvounohých parťáků:
Táhnout to dál. S úsměvem a od srdce, tak jak jsme si společně naplánovali a slíbili.
