Článek
Té, jež sebe sama považuje za konečně a skutečně svobodnou. A rovněž velkoryse tolerantní. Ovšem do chvíle než se názor, obecně považovaný za jediný správný, dostane do rozporu s osobou, jež si dovolí tu drzost:
Být svá. A ještě k tomu nahlas.
Nejbolestivější v tu chvíli je zjištění, že časy, kdy si uzurpátoři přisvojovali nejen právo vlastnit území na němž člověk stojí, ale i to, co si myslí, neskončily.
Pořád trvají.
Ševče, drž se svého kopyta
Dnešní umělci, podobně jako ti z let minulých, vytváří umělecká díla, jež jsou zdrojem jejich obživy. Námitky na kvalitu děl i autorů, která už rozhodně není taková, jaká byla dřív, jsou odrazem úhlu pohledu.
Doba je jiná, i my jsme jiní. Máme jinou představu o tom, co je zábavné a zaslouží si náš čas.
Dcera tehdy chodila do první třídy, když jsem ji vzala na jedno představení do našeho krásného Národního divadla. To, že jsme do divadla přišly s předstihem, mělo svůj důvod.
Chtěla jsem nejen dceři nově ukázat ale i sobě si znovu připomenout prostory, které zejména v dobách pro pamětníky byly svědky jednak velkého hereckého umění, ale i schopnosti zůstat navzdory mimořádnému talentu obyčejným a skromným člověkem.
Míjely jsme tváře mně drahých umělců na vystavených černobílých fotografiích, ke každé jsem měla pár slov a sedmiletá dcera několik krapet znuděných pohledů. Stoupaly jsme po schodišti plejádou hereckých legend každá se svým názorem, ale spojovalo nás těšení se na představení.
U dalšího fotografického zákoutí dcera polohlasně odtušila:
„Jestli tady někde bude taky Oldřich Nový, tak se picnu!“ V tu chvíli šel proti nám starší elegantní muž ve smokingu, který docela klidně mohl vystoupit z některého z vystavených obrazů, ale teď se smál. A nahlas. Pochopitelně zaslechl dceřinu poznámku.
„Jak se ti může líbit takový starý dědek?!“
Komentovala občas dcera mou vyloženou přízeň určenou filmům pro pamětníky. Raději jsem ji ušetřila podrobností ohledně věku „dědka“, který ve filmu představoval pětatřicetiletého mladíka.
Na shledanou v lehčích časech
Ano byl to jen film, ale kladl si velký cíl. Diváka v nelehké době pobavit a povzbudit. Mezi herci a jejich fanoušky také panovala větší, vzájemná úcta. Věděli dobře, že jedni potřebují druhé.
A nedávalo by žádný smysl jít životem filmovým i běžným (občas těžkým) bez sebe. Ignorovat, povyšovat se a nerespektovat právo na soukromí.
Tak jak je tomu dnes.
Umělci jsou vůči svým fanouškům mnohem více otevření. Prostřednictvím médií i sociálních sítí sdílí se svými příznivci i ty nejintimnější detaily ze svého soukromí.
Jeho hranice tak přestávají existovat. Těžko říct, jestli je to dobře a záleží na uvážení každého jedince, zda se to vyplatí:
Cesty z všeobecného vlastnictví zpět k sobě totiž není.
Dalším paradoxem dnešní doby je fakt, že lidé jsou raději pomyslnou součástí života druhých, především těch, co jsou tak nějak víc vidět, než aby hýčkali a pilovali hlavní roli ve svém životním představení.
A čas přitom nemilosrdně běží na obou stranách.
Fanoušci, kteří často svým oblíbencům přisuzují vlastnosti a schopnosti, jež nemají, protože je ztotožňují s rolemi, v nichž se objevují, bývají pak zklamaní realitou. Kdy nejsou s to pochopit, že seriálový lékař, rodinný právník či prostořeká barmanka jsou ve skutečnosti docela obyčejní lidé jako oni. A jen odříkávají text, který napsal někdo druhý.
Zklamaní jsou pak i z civilního konání svého dříve oblíbeného představitele, který si dovolil vystoupit z přidělené a odsouhlasené role.
Na obou stranách se vytratil respekt k názorům a jednání druhého člověka.
Oproti dřívějšku převažuje špatně skrývaný strach nad skutečností, že jen spojení spokojených jednotlivců může vytvořit šťastný celek.
Navíc hodnota těch, o nichž se žádné podrobnosti ze soukromí neví, je nevyčíslitelná.
A vědět ještě neznamená umět.
