Článek
Pocitu spravedlnosti a jakéhosi zadostiučinění jsme propadli díky pohádkám. V nich totiž vždy vše dopadne tak, jak má:
Zlý a závistivý jedinec je potrestán a hodní lidé se po zásluze radostně roztančí.
Stejně je ten pohádkový život krásný, ve své spravedlnosti a se šťastným koncem!
Jenomže zapomínáme, že skutečný život nemá, až na výjimečné záblesky krátkého trvání, s pohádkou nic společného. A kolik vzácného času bychom ušetřili, vědět hned teď, že se nevyplatí čekat.
Spravedlnost neexistuje
Ani na pohádku, natož na spravedlnost. Neexistuje totiž.
Kolikrát se lidé, usoužení čekáním a přihřívanou bolestí, která nedostane šanci slábnout do k životu snesitelné míry, domnívali, že se konečně dočkali. Ale nebyla tou, za níž se vydávala a nepřinesla úlevu, jakou si pro sebe přáli.
Dříve jsem často slýchávala o božích mlýnech jako jediné spravedlivé instanci. Představovala jsem si, jak musí být zahlcené požadavky lidí, kteří, ač se sice vzdali svého místa v čekárně, přesto po očku pokukovali, zda skutečně jednou bude spravedlnosti učiněno za dost.
Nepřišlo mi spravedlivé a pořád na té nespravedlnosti trvám, aby z tohoto světa odcházeli ti, co skoro teprve začali žít a nesmírně si každou chvilku tady vychutnávali, talentovaní andělé, kteří dělali tenhle svět krásnějším místem k životu, všichni, co si ještě chtěli splnit své sny, jež byly přitom docela obyčejné…
Vyžadovala jsem vysvětlení a jasnou odpověď na tisíce proč, která se sama nabízela, i ve chvíli, kdy odešel můj táta, jeden z nejhodnějších lidí, jaké jsem znala. Úhel pohledu staršího pána, s nímž jsem se tehdy dala do řeči nad nespravedlností, jež si svévolně vládne, jsem pochopila až s odstupem času. Když už to tak nebolelo:
„Jo, děvče, tomu nahoře je smutno, tak si tyhle hodné lidi bere k sobě.“
Hmm, jemu je tedy hezky, možná dokonce veselo, ale co máme dělat my tady dole? Otázka, kterou jsem sice nepoložila nahlas, ale on, protože to byl starší moudrý pán, ji zvedl:
„Žít. Nic jiného se ani dělat nedá.“
Ani během něj nepotkat nespravedlnost. Ve větší či téměř zanedbatelné míře, na kterou si nikdy nesmíme zvyknout jako ještě snesitelnou.
Sám nejsi nic a (ne)být sám je těžké
Překvapilo mě, jak nepřirozeně často je člověk, který prochází těžkým životním obdobím a vyrovnává se s nějakou bolestivou ztrátou, sám.
A to je jediné, co by neměl být – na všechno sám. Ať už jde o ztrátu blízké osoby, zaměstnání, bydlení, vážné onemocnění, pro okolí je, po prvotních projevech soucitu, které jsou spíš teatrálně okázalé než upřímné, na obtíž.
Všichni totiž mají rádi kolem sebe veselé lidi. Veselost je přitažlivá a nakažlivá. A smutek a bolest evidentně také, když raději přecházejí na druhý chodník, klopí oči, zůstávají za zavřenými dveřmi v naději, že je se svou bolestí, která je ostatně ryze osobní, nebudete otravovat.
Zjištění, které ve chvíli, kdy už nic není tak, jak bývalo, bolí víc než fakt, že se spravedlnosti nedočkáte.
Protipólem nespravedlnosti často není očekávaná spravedlnost, ale arogance.
A přitom by stačilo tak málo…Obejmout a něžně stisknout, vydržet pohled do očí a udělat si čas na všechny otázky, i když na ně neexistuje uspokojivá odpověď.
Dát vědět jakkoli, že člověk v těžké chvíli není, nesmí být sám. Pocit, který je silnější než celá spravedlnost, po níž zoufalé volá, protože možná neumí pojmenovat vše, co skrze nesnesitelnou bolest, prožívá.
A člověk prý k tomu, aby přežil, potřebuje čtyři obejmutí denně.
Nabízí se otázka: A kolik k tomu, aby věřil, že se ještě dá, může žít dál?
Zoufalá maminka Elišky, paní Lenka, našla spásu až v rozevřené náruči propasti.
A to mě na nás lidech mrzí nejvíc, že zapomínáme, jaký obrovský dar nám byl dán:
Být člověkem.
