Hlavní obsah
Názory a úvahy

Čichám, čichám člověčinu

Foto: Pixabay

Moje dětství krásně vonělo a všechno, úplně všechno, co jsem si tehdy přála, se mi splnilo.

Článek

Celé moje dětství bylo voňavé. Voněl mi med, který stékal z chleba nakrájeného na kostičky. Babička všemožně čarovala, abych ho snědla celý. Puntíkovaný hrneček s kakaem měl na dně malý obrázek. Musela jsem vše vypít, abych obrázek viděla a ten den se mi pak něco splnilo.

Měla jsem tenkrát dost skromná přání. Třeba… aby mi děda koupil colu. A on se vždycky usmál, rukou pohladil orosenou sklenici s pívem, protože tam, kde děda žil, se všechno tak trochu zpívalo, a v legraci, kterou měl rád, zanotoval:

„Myslíš, že na mně roste péří?“ A tu colu mi vždycky koupil. Doma, na domácím sádle mi pak k ní udělal tu nejlepší cmundu na světě. Bramborové placky tlusté jako prst voněly na kilometry daleko.

Ještě druhý den, když jsme šli pro mléko, to ve skleněné lahvi s červeným víčkem, tak jsem tu vůni cítila. Prsty jsem měla umaštěné, taky tváře a možná i řasy, ale byla jsem šťastná. Děda taky. Ruce a pusu jsem si utřela do utěrky, nebo do rukávu. Maminka byla daleko, aby hubovala. U dědy se smělo úplně všechno.

I několikrát ochutnat pivo a s dědovými kamarády mastit karty. Dodnes netuším, jestli mě ve hře Prší schválně nechávali vyhrávat, nebo jsem už jako dítě projevovala vášnivý talent pro karban. Cítila jsem se v hospodě plné chlapů, většinou myslivců, protože i děda byl myslivec, moc dobře. Babička ale hromovala:

„To není prostředí pro dítě!“ Dodnes cítím vůni karet nasáklých pivem a cigaretami, a bříška prstů přitakají, že si dobře vybavují jejich listnaté rohy a pomačkanou omšelost. Kdo ví, proč zrovna mě nechali karty zamíchat tak efektivně, že všechny skončily pod stolem.

Když jsem je pak sbírala v úplné tmě, slyšela jsem jen smích, cinkání skleniček, nádherný slovní fotbal a přála si, ať to nikdy neskončí.

Pronikavá vůně ranního lesa s chutí lesních jahod a ostružin rozpustile poskakovala po houbách. Děda to vždycky zaonačil tak, abych kouzelnou rodinku hříbků objevila první.

A pak jsme vylezli na posed a obrovským dalekohledem, který mi děda musel držet, protože byl docela těžký, pozorovali srnky. Tušila jsem už tenkrát, že krásné věci a děje jsou krátkého trvání.

Něžné srnky se vyplašily a v mžiku zmizely v lese. Smutnýma očima, trošku podobným těm srnčím, jsem se podívala na dědu.

„Však zas přijdou, neboj.“

A nikdy mi neřekl, že ta lahůdka, ten gulášek, kdy jsme kůrkou chleba čistili talíř a měli u toho hodování boule až za ušima, byl srnčí.

Celé moje dětství bylo voňavé. Voněly dotyky motýlích křídel, zbytky pampelišek na prstech, vlasy ozdobené věnečkem ze sedmikrásek a těžké peřiny z pravého péří, které za každým dnem udělalo tři tečky…

Protože tenkrát, v tom mém voňavém dětství, se mi zdály jen samé krásné sny.

A když jsem se probudila, vonělo ráno, do kterého odtikával další prázdninové dobrodružství obrovský budík rozkročený na háčkované dečce, která nesla stopy borůvek donesených z lesa. A mravenci ze šišky, kterou jsem si tam večer položila, se teď po ní procházeli jako po kolonádě. Babička se naoko zlobila mlčením a my s dědou jsme na sebe u snídaně spiklenecky mrkali.

„K obědu chcete jahodové nebo borůvkové knedlíky?“ Voňavá otázka prolomila konečně ticho způsobné dědovým pivem navíc a mým „neholčičím šmudláctvím“.

„Oboje,“ poručili jsme si jednohlasně a pak šli pro jahody na zahrádku, k níž vedla zkratka přes jez. Ledová voda štípala do nohou a voněla svěžestí, stejně jako vzduch protínaný dětským výskotem.

Ten mi doznívá v uších, když na hřbitově hladím náhrobní desku. Nezapomněla jsem přinést šišku pro dědu a větvičku borůvek pro babičku.

Chybí mi moje dětství, které oni dva tak krásně provoněli. V bláhové touze vrátit nevratné, chodím svou každodenností a čichám a čichám, ale nic necítím.

Jez se krčí pod napadanými větvemi, jednou ledničkou, rezavým kolem a dvěma pneumatikami.

„Babička dělá lepší jahodový knedlíky,“ řekne mi s dětskou upřímností dcera.

„To je pravda, babičky je vždycky umí líp,“ musím s ní jen souhlasit.

„Co budeme dělat teď?“ zeptá se malá s neskrývanou radostí, že konečně nikam nespěchám a mám prázdninovou řeku času.

„Uděláme si bunkr,“ rozpálím plamínky v očích do jiskřiva. Nadšeně pomáhá zatěžovat deky na stole svými knížkami. Vklouzneme do úkrytu.

„Něco přinesu,“ protáhne se kolem mě a na tváři mě zašimrají její voňavé vlásky.

Usměju se. Po dlouhé době opět cítím. Člověčinu. Přinese karty.

„Porazím tě. Bojíš se?“ Zeptá se sebejistě.

Bojím, protože je celá po mně.

Stejně jako já, zas a znovu důvěřuje, dívá se, otáčí, dotýká, čichá a nedá si pokoj, dokud nepotká člověčinu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz